Jeruzalém - O revoluci v chovu ryb se chtějí pokusit izraelští vědci. Jejich unikátní sádky prý nezatěžují životní prostředí a navíc se dají použít i tam, kde není voda. Tedy klidně uprostřed pouště, neboť náplň nádrží se nemusí měnit. Podle vynálezců se zrodil systém, který pomůže nakrmit hladovějící části světa.
Masový rybolov vyprazdňuje oceány rychlejším tempem, než se stíhají zaplňovat. Ke slovu se tak dostávají umělé chovy ryb. Problémem je ale odpadní voda, která v oceánech zabíjí volně žijící živočichy. Převratnou odpověď našel profesor Jaap van Rijn z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. „Vyvinuli jsme technologii recirkulace vhodnou pro sladkovodní i mořské ryby. Říkáme tomu 'systém nulové výměny', což znamená, že se v sádkách nemění voda. Všechna se jen recykluje skrze mechanické a biologické filtry,“ vysvětluje profesor.
Odpadní látky s trusem ryb vypouštěné z běžných sádek znamenají pohromu, neboť obsahují především dusík. Když jej vylučují ryby žijící volně v moři, látka se ve velkém množství vody snadno rozpustí a není škodlivá. Pokud se však koncentruje stále ve stejném místě, následky jsou hrozivé. Nepomáhá ani to, že velkochovy ryb většinou bývají kvůli snadné výměně vody umístěné na mělčině blízko pobřeží. „Náš systém se od těch současných zásadně liší tím, že není potřeba nic vyměňovat a spotřeba vody je velice nízká. Nahrazujeme vlastně jen to množství vody, které se z nádrží odpaří do vzduchu,“ dodává van Rijn.
Jde o necelé jedno procento tekutiny za celou dobu odchovu. Nádrže obsahují pečlivě namíchanou směs pitné vody z kohoutku a vody z Rudého moře. Výsledek je přitom i po mnoha použitích čistější než v normálních sádkách, kde se voda pravidelně mění. Klíčové tajemství vynálezu spočívá ve speciálně vyvinutých „chytrých“ bakteriích. Odborníci na jejich správném mixu pracovali téměř dvě desetiletí. „Využíváme živé bakterie, které vodu čistí, takže se může znovu používat. Teď vyvíjíme ještě novější technický design. Chceme mít co nejlepší nádrže, čerpadla, biofiltry tak, abychom dokázali zvýšit produkci rybího masa a kilogram vyprodukovat za tak nízkou cenu, jako to nedokáže žádný dosud existující model,“ říká Dotan Bar-Noy ze společnosti GFA.
Mimo jiné i cena zatím brání širšímu rozvoji projektu. Přestože odpadají náklady na dopravu a zmrazení masa, i tak si musí zákazník za čerstvou rybu ze sousedství zaplatit víc, než za její mraženou variantu dopravenou z druhého konce světa. Autoři projektu ale věří, že se jejich rybám podaří prorazit, nejen proto, že lépe chutnají. „Roční výnosnost obyčejných sádek je kolem osmdesáti kilogramů na kubický metr. My dosahujeme čísel kolem jednoho sta až stodvaceti kilogramů. Takže náš způsob je velmi efektivní. Můžeme produkovat obrovské množství ryb skutečně kompaktním způsobem,“ věří Jaap van Rijn.
Izraelští výzkumníci založili společnost se zkratkou GFA a před časem i první komerční podnik svého druhu. Spojili se s americkou firmou a získali šest milionů dolarů od soukromých investorů. Rybí farma ve státě New York už nějakou dobu funguje, ale spojení vědy a byznysu momentálně prochází zkouškou odolnosti. Američané původní patentovaný systém upravili a Izraelcům se jejich řešení nezamlouvá. Výsledkem je bitva právníků, další brzda myšlenky, která přitom přichází v pravou chvíli.
„Oceány už téměř zejí prázdnotou a to, co v nich zbylo, trpí znečišťováním planety. Začíná být velký problém uspokojit trhy a dodávat tolik množství ryb, kolik je třeba. Díky naší technologii by se to mohlo podařit. Můžeme zaplnit mezeru mezi nabídkou a poptávkou,“ je přesvědčen viceprezident GFA pro výzkum a vývoj Jossi Tal. Přes mnoho kladů si však ani nový systém neporadí se všemi druhy ryb. Třeba tuňák obecný se zatím do žádných sádek světa nedostane. Lidé totiž stále přesně neznají jeho životní cyklus, takže umělý odchov kriticky ohroženého druhu nadále nepřipadá v úvahu.
