15. února 1925 bylo v kavárně Louvre v Praze založeno České centrum Mezinárodního PEN klubu. Cílem těchto center je svoboda vyjadřování, svoboda slova a svobodný život člověka. Iniciátor vzniku českého PEN klubu a jeho první předseda byl Karel Čapek. O současné úloze PEN klubu hovořila s jeho předsedou Jiřím Dědečkem v Profilu z 15. února Petra Krmelová.
„Literatura má mizivou prestiž,“ říká Jiří Dědeček
Jak se změnil princip fungování PEN klubu od dob Karla Čapka?
To je asi jediné, co se nemění, na co je stále kladen důraz. Co se mění, je funkce literatury ve společnosti, její oblib a prestiž. A řekněme si to otevřeně, ta klesá. A klesá téměř na mizivé hodnoty. Je to zčásti tím, že civilizace je dnes zčásti založena na vizuálních technikách, tak jako byla dříve třeba orientována na architekturu, jindy na hudbu či malířství. Dnes je to internet, televize a zčásti možná i film. Funkce literatury tedy nepochybně není zdaleka taková, jako byla za Karla Čapka. A z toho vyplývají i některé okolnosti týkající se PEN klubu.
Za svobodu slova i svou vlastní musel PEN klub bojovat už v roce 1938. Byl pak zakázán a jeho činnost ukončena. Za komunismu být sice zrušen nemohl, protože jeho centrála byla v Londýně, ale nebyla mu umožněna činnost?
Technicky se to nazývá „spícím centrem“. Když PEN klubu není zrušen, ale z objektivních příčin nemůže fungovat, centrum se uspí a čeká na své probuzení. Byly tady dvě poměrně dlouhé periody, kdy PEN klub nemohl dělat vůbec nic. Nedávno ale Česká televize vysílala dokument Sága jednoho klubu a tam se zcela jasně říká, že PEN klub se začal probouzet ještě před sametovou revolucí. Už v létě se sešli moji vážení kolegové, Jiří Mucha, Ivan Klíma a několik dalších, a začali obnovovat činnost.
K těm jménům bych přidala ještě třeba Jiří Stránského nebo čestného předsedu Václava Havla. Cítíte se dobře v takové společnosti?
Jak bych se necítil. Je to společnost, která samozřejmě potěší, ale zároveň zavazuje. Člověk si říká, že vedle takových gigantů se musí zbavit určitých malostí charakteru, ke kterým by měl tendence.
90 let PEN klubu (zdroj: ČT24)
Jak jste se vůbec do PEN klubu dostal?
Členem PEN klubu jsem se stal až pět let po sametové revoluci. Fungoval jsem zčásti sám, zčásti s Janem Burianem jako naprosto nezávislá kulturní jednotka, která nikoho k životu nepotřebovala. Měli jsme svůj okruh pořadatelů, který se stále rozšiřoval nebo měnil, měli jsme svoje diváky. Po revoluci jsme, to už každý sám, nalezli svoje nakladatele a vydavatele. A já vlastně necítil potřebu se někde sdružovat. Pak ale byla nějaká vzpomínková manifestace na Staroměstském náměstí k politickým vězňům, já se tam potkal s Jirkou Stránským a ten mi dal k úvaze, jestli bych se nechtěl věnovat vedení PEN klubu. A to víte, to je čest, která se neodmítá, moderně se říká, je to výzva. Tedy nechal jsem se vyzvat a od roku 2006 jsem v čele PEN klubu.
Čelíte i těm novým výzvám, co se svobody slova týče? Například v souvislosti s událostmi okolo Charlie Hebdo.
O situaci v Charlie Hebdo jsme vysloveně nediskutovali, protože na to máme v podstatě stejný názor. Svoboda slova ano, a když se někoho dotkne vaše svoboda slova, pak je tady soud, organizace společnosti, která vám dovoluje se bránit. Když vás někdo urazí, žalujte ho. Když soud vyhrajete, dostanete peníze nebo se vám omluví v tisku. Není ale úplně ideální přijít se samopalem a odprásknout ho.
Kvůli svobodě slova tady bylo zmařeno spoustu lidských životů. Nekladete si otázku, kde svoboda vyjadřování končí?
Za svobodu se vždycky umíralo. Ať to byla svoboda náboženského vyznání, nebo svoboda slova, svoboda shromažďování, svoboda vždy stála spoustu životů. Jednoznačně jsme se postavili za Charlie Hebdo, taky jsme napsali kolegům ve Francii, že i my se cítíme být Charlie. A tím pro nás celá ta situace skončila. Samozřejmě na to všichni smutně a trpce vzpomínáme a až pojedu do Francie a budu s některými lidmi z okruhu časopisu mluvit, určitě se k tomu vrátím.
Český PEN klub má pro mě překvapivě pouze 188 členů?
Jednak jsme malá země. Jednak mladí autoři necítí až takovou touhu a potřebu do PEN klubu vstupovat, vůbec se nějak sdružovat v různých organizacích. Ostatně já jsem toho byl v devadesátých letech sám příkladem, necítil jsem potřebu stát se členem.
A potom je to do jisté míry exkluzivní klub, do kterého není tak jednoduché se dostat. Je potřeba mít za sebou nějaké dílo. Pokud to dílo není obecně známé, dotyčný kandidát musí předložit nějaké své knihy, které si přečtou kritikové v našich řadách, Jan Lukeš, Vladimír Karfík, a dají doporučení. Přijetí dotyčného pak musí být podpořeno dvěma stávájícími členy PEN klubu. Potom je ten kandidát přijat a může zaplatit příspěvek.
Je to těžké vydat vlastní básně? Mám přátele, kteří básničky píšou, a když je chtěli vydat, řekli jim, sežněte si 50 000 a vydejte si to sami.
Já mám asi to štěstí, že jsem spíše žádán o to, abych něco napsal a vydal, než že bych se pral. Ale to není tak úplně běžné a znám situaci lidí, o kterých mluvíte. Tak to bohužel dnes je. Zájem o literaturu klesá a tedy i o poezii. Sbírky poezie se tady vydávají v nákladu dvě stě tři sta kusů, a když je to osm set, je to mnoho. Tak to je, musíme se s tím smířit, třeba to tak nebude věčně.
Napsal jste učebnice českého jazyka, učíte i tvůrčí psaní a se ženou jste založil rodinné nakladatelství?
S mojí ženou Terezou Brdečkovou jsme založili nakladatelství Limonádový Joe. Máme to v rodině (otec Terezy Brdečkové, spisovatel a novinář Jiří Brdečka, byl autorem literární předlohy k filmu Limonádový Joe – pozn. red.), tak co bychom hledali. Vydali jsme knihu Jean-Claudea Carrièrea, loňského nositele Oscara za celoživotní dílo, spolupracovníka Formana, Buñuela a mnoha dalších. A také moji knížečku pro děti Vydali se červotoči do houslí, geniálně ilustrovanou Anetou Žabkovou. Takže hrajeme si, ale bez sponzorů by to nešlo.
(redakčně kráceno)