Divadlo Járy Cimrmana, založené na mystifikaci, bez větších problému a bez ztráty diváckého zájmu se stejnými autory a v podstatě v nezměněné základní sestavě oslavilo 40. výročí. Navíc za dobu své existence nestáhlo jedinou hru z repertoáru, což je rekordní a obdivuhodný jev. Nejen o tom s režisérem, hercem a dramaturgem Ladislavem Smoljakem hovořila v pořadu Před půlnocí z 31. října Jitka Novotná.
„Nejraději si námět vymýšlíme sami,“ říká Ladislav Smoljak
Jak jste prožíval skutečnost, že hlavní postava vašich her, fiktivní Jára Cimrman, se stala největším Čechem?
Nás to nejdříve zaskočilo, protože jsme vůbec nečekali, že by se jeho jméno vůbec objevilo v osobnostech, o kterých lidé hlasovali, natož aby získal první místo. Nás to skutečně téměř šokovalo.
Vypovídá to něco o smyslu českého národa pro humor, mystifikaci? Myslím, že ano. Neumím to ještě přesně sociologicky rozebrat nebo porovnat s národním charakterem. Naši lidé si rádi hrají.
Máte na svém kontě už patnáct her. Ta poslední vznikla u příležitosti 40. výročí uvedení první hry. 4. října jste hráli hru Ze hry do hry. Repríz bylo málo, diváci se mohli podívat na reprízu, kterou uvedla Česká televize. Rozhodli jste se ale, že ji nadále uvádět nebudete. Proč?
To není hra. Je to takové pásmo, které je sestaveno z našich her. Dalo samozřejmě trochu práce něco vybrat a navázat, aby to pak na jevišti plynulo za sebou nebo do sebe a přes sebe. Není to ale nová hra, když to budeme chtít charakterizovat, tak je to pásmo sestavené ze všech her, které jsme doposud napsali a těch je zatím čtrnáct. Jestli bude patnáctá hra, to je to, na čem teď se Zdeňkem pracujeme.
Kam se podělo České nebe, o kterém se psalo právě v souvislosti s výročím divadla?
Pustili jsme se do něj natolik brzy, že jsme zakoketovali s myšlenkou, že bychom to mohli napsat a nastudovat přímo k výročí. Pak do toho ovšem život zasáhl trošičku drsným způsobem, takže jsme to nestihli.
Mohl byste přiblížit práci na hře? Jak to probíhá, kdo může přinést námět? Jste to jen vy a pan Svěrák, nebo i ostatní členové ansámblu?
Nejraději si námět vymýšlíme sami. Od členů ansámblu náměty celkem nedostáváme, protože mám dojem, že si to netroufají, protože se bojí, že bychom je poslali někam. Ale chodí nám nápady od lidí, posílají nám dokonce třeba hotové věci, synopse nebo náměty. My jim zdvořile poděkujeme, ale odpovídáme, že raději zpracováváme vlastní nápady.
Měli jste někdy kvůli postavě Járy Cimrmana a jejímu směřování se Zdeňkem Svěrákem nějaké zásadní rozpory, vášnivé debaty?
To ne. To je práce, v jejímž průběhu nejsme neustále v úplné shodě. Například, když jsme psali Záskok, přišel jsem s námětem, že by to mělo být z divadla a zalíbilo se mi, kdyby se to odehrávalo v herecké šatně. Divák by se vlastní hru vlastně vůbec nedozvěděl, ale jen by si zmapoval, jaké problémy postavy řeší a co si o té hře povídají, jaké úryvky zkouší atd. Zdeněk na to říkal, že by mu chybělo tu hru vidět.
Nakonec jsme vymysleli řešení, ve kterém je obsaženo obojí. Je tam klasický seminář, který zabírá polovinu představení. Pak je hra, kterou jsme nazvali A, čekají v ní na slavného herce, kterého si pozvali na záskok. Proto se čtvrtina představení odehrává jakoby bez publika. Pouze se sejdou a debatují, a poté přijede mistr a zkouší se. Pak přijde přestávka, po níž je samotná hra, kde mistr všechno kazí, protože hru nezná. Takže jsme vyšli z toho původního – Zdeněk měl nápad, já jsem měl nápad, spojili jsme to do tohoto výsledného tvaru.
Jak to vypadá, když se rozhodnete psát? Sednete rovnou k počítači?
Nejdříve si o tom povídáme. To je etapa pro mne tak příjemná, že bych skoro nezačal psát. Ale přijde chvíle, kdy Zdeněk řekne: „Hele, už dost řečí. Pojď, začneme psát, ono se to ukáže.“ Potom, co jsem si vydebatovali, co by to mělo a mohlo být, pustíme se do dialogu a uděláme první krůčky a scény. Ty pak nastolí situaci, kterou je třeba rozvíjet, se kterou je třeba se vyrovnat. Takže tam už je práce cílevědomější. Jsem spíše ten, který by žvanil, pil kafíčko a povídal si o všem možném.
Proč jste se zhlédli v bláznivých inovátorech, vynálezcích, v lidech, kteří jsou věčnými snílky?
Byli to strašně zajímaví lidé. Třeba Alois Beer, o kterém vyšla celá knížka a velmi ho ctil Karel Čapek zejména pro jeho kresbičky. Beer vandroval po světě (Rakousko-Uhersku) a poznával, co se ve světě děje a co v jeho oboru (dělal něco okolo soustružení dřeva apod.). To, co prožil, si pak zapisoval v němčině i češtině, a k tomu si kreslil obrázky, jak vypadalo město, kam přijel a s kým se setkal. To byly takové roztomilé kresbičky. Beer měl i svérázné názory a byl to takový roztomilý podivín. Takže když jsme si vymysleli, že Cimrman bude neúspěšný a člověk podobného typu, měli jsme takovouto inspiraci.
Děláte si nějaké poznámky, zapisujete si postřehy, zajímavosti, které se kolem vás mihnou a mohly by v budoucnu sloužit jako zdroj inspirace při psaní hry?
Bohužel ne. Zdeněk to dělá. Nevím, jak poctivě, ale občas má nějaké notýsky a píše si, co se stalo atd. To je pak opora, když po letech hledám, jak to tenkrát bylo. Já sám jsem na to lajdák, a protože nemám dobrou paměť, zapomenu to. Měl bych si to psát, ale nedělám to.
Kdy a jak jste vlastně začal s divadlem? Sehráli v tom nějakou roli rodiče?
S divadlem jsem začal už v mládí jako ochotník. Rodiče v tom nehráli žádnou roli. Tatínek se zmínil o tom, že také hrál divadlo, když jsem byl úplně malý kluk, ale zřejmě to bylo něco bezvýznamného. Maminka nehrála vůbec. Mne to začalo bavit, ale to už mi bylo sedmnáct, osmnáct.
Tušíte, proč vás nepřijali na DAMU?
Bylo nereálné, aby mě přijali. Dělal jsem zkoušku na režii, kam se nás hlásilo čtyřicet, ale přijmout měli v plánu dva. To byl sám o sobě velký handicap, navíc jsem měl v kádrových materiálech napsáno, že jsem syn živnostníka, poněvadž můj tatínek byl krejčí. To asi stačilo.
Proč jste si ale namísto toho vybral exaktní vědy? Proč právě matematika a fyzika?
Snažil jsem se nejdříve uchytit někde blízko kultury, tak jsem na DAMU řekl, ať to pošlou na filozofickou fakultu na kunsthistorii. Tam jsem pak seděl v předsíňce a vyšel ven první uchazeč, zeptal jsem se, co po něm chtěli. On, že to bylo celkem jednoduché: postavili jsme se k oknu a probírali jsme stavby na Hradčanech a já říkal, v jakém stylu je co postavené. S hrůzou jsem si uvědomil, že tam budu působit strašně trapně, proto když mě zavolali, řekl jsem jim, že jsem pořádně nevěděl, co to kunsthistorie je a chci na to rezignovat. Když se mě pak znovu ptali, kam to mají poslat, řekl jsem, ať to pošlou na matematicko-fyzikální fakultu. Matematiku, ač jsem se o ni nijak zvlášť nezajímal, jsem totiž vždy hravě uměl. Takže jsem věděl, že po této anabázi bude nejbezpečnější, když zakotvím v matematice.
Byla vám matematika a fyzika v životě k něčemu prospěšná?
Ale ano. Docela jsem se o to zajímal, hlavně pak o fyziku, měli jsme tam i astronomii, ta mne také zaujala. V důsledku toho jsem se skamarádil třeba s Jurou Grygarem, což je dodnes užitečné přátelství.
Po zkušenosti asistenta na Fakultě technické a jaderné fyziky Univerzity Karlovy jste přijal místo učitele na jedenáctiletce v Brandýse nad Labem. Do té doby jste žil stále v Praze. Dal vám Brandýs nějaké nové horizonty – poznání života na menším městě?
Odešel jsem z fakulty, protože jsem nechtěl vědecky pracovat, a tak jsem tam zbytečně držel místo pro někoho, kdo by jadernou fyziku opravdu dělat chtěl. Malé město žije svérázným životem, ale nedovedl bych to charakterizovat. Vybral jsem si Brandýs zaprvé proto, že je blízko Prahy. A zadruhé také proto, že jsem se čerstvě oženil a v Praze bych byt nesehnal.
Když jsem to Brandýsu nabídl, uložil jsem podmínku, protože jsem věděl, že byl zoufalý nedostatek učitelů matematiky a fyziky, a musí mi dát byt. Tak mi dali takový byt v uvozovkách. Bylo to 1+1, první místnost neměla okna, druhá místnost měla okna přímo do snad nejživější silnice v České republice, kde od rána od pěti hodin jezdily náklaďáky s panely z Toušeně do Prahy. Voda byla na chodbě, takže když jsem myl dítě, musel jsem si napustit hrnec, dát ho na kamna atd. Záchod tam také nebyl, muselo se chodit na dvůr, kde byl suchý záchod, přestože to bylo město. Bylo to takové chudé, venkovské.
Zase jste si z Brandýsa odvezl nějaké inspirace. Třeba Marečka z tamní večerní školy?
V tom bytě jsem žil naštěstí jen jeden rok. Naneštěstí to byl ten nejkritičtější, kdy jsem měl své první dítě, Davida. Potom jedna matematička odešla do důchodu, takže jsem dostal byt po ní. Ten už byl o řád lepší – byl v něm záchod i voda. Učil jsem tam poté jen dva roky a třetí rok jsem už na půl úvazku dělal v Praze v časopisu Kultura a učil jsem na večerní škole. To bych jmenoval jako jediné, co mne inspirovalo.
Určitě je nás mnoho, co litují, že netočíte. Poslední film byla Nejistá sezóna, které je letos dvacet let. Vím, že vás odrazuje současný model, kdy režisér musí být zároveň podnikatel. Za jakých podmínek byste byl ochoten ještě do filmu vstoupit?
Lákalo by mě udělat film, který by byl něčím výjimečný a zajímavý a zároveň bych si přál, aby byl výrobně jednoduchý. Nedovedu si představit, že by mě bavilo a zvládl bych dělat nějaké velké bitevní scény. Mne technika ve filmu nebaví. Z divadla mám radost a zkušenost a láká mě vystačit si s minimem – s texty, dialogy, zajímavým příběhem, lidským charakterem.
Máte nějaký nosný námět vhodný ke zpracování?
Nemám, protože to nemám jako úkol – žádný film se točit nechystám. A také mě k tomu nikdo nevyzval nebo nepomohl, proto mě ani nenapadlo o tom přemýšlet. Kdyby mě někdy něco napadlo a ukázalo se, že cesta by byla snadná – stálo by to málo peněz a někdo by byl ochoten na to peníze dát… Nezříkám se toho.
Už delší dobu vás vnímáme také jako publicistu, kterému není lhostejné veřejné dění. Co vás v této sféře v poslední době nejvíce vzrušuje?
Je toho více – záleží, na co člověk narazí. Zrovna dnes: Jel jsem pro dceru na letiště z Podolí, protože jsem tam měl nějaké jednání. Bylo to něco tak hrozného. Znovu a znovu jsem si uvědomil, jak naši politici za sedmnáct let od roku 1989 neudělali nic pro to, aby se Praha po této stránce zlepšila. Hlavně centrum (bydlím tam), Staré Město, Malá Strana – to je světový šperk, kterým se denně tlačí skoro celá doprava ze severu Čech na jih a z východu na západ okolo svatého Václava. To snad není nikde na světě. Samozřejmě, že jde o dědictví komunismu, ale měli na to sedmnáct let, tak co dělali. A teď si vymyslí, že budou dělat olympiádu. Mne takovéhle věci naštvou.
Kromě toho, že zvedáte hlas, neuvažoval jste, že byste vstoupil do politiky?
Říkám si, že umím něco jiného: lidi to těší, tebe to těší, proč bys lezl do politiky? Někdy si zase říkám, že bych se obětoval a spojil bych se s někým k založení strany, která by ale musela být založena úplně jinak. To mě tuhle napadlo: Zkušenost s Unií svobody. Tu založila velice slušná skupina lidí. Třeba Honza Ruml, kterého osobně znám. Úplně bych nesouhlasil se všemi kroky, které udělal, ale za jeho poctivost a úmysly, že člověk má dělat všechno tak, aby se zlepšily poměry v naší mladé demokracii, dám ruku do ohně. Ale co se stalo? Unie svobody dopadla, jak dopadla. Dopadla tak proto, že jakmile se ukazuje, že nějaká strana může proniknout do vyšších sfér, nalezou tam lidi, kteří politiku chápou jako snadný způsob, jak si vydělat peníze. Oni jsou totiž neschopní, aby podnikali.
Po této zkušenosti jsem si řekl, že bych stranu založil nedemokraticky, shora. Kdybych takovou stranu založil (a že nezaložím), vybudoval bych si jakýsi ústřední výbor, což by byli moji přátelé. Ale nebylo by to, že chci dostat své přátele ke žlabu. Koho znám, to jsou moji přátelé, a na ty se mohu spolehnout. Vím, že to jsou poctiví lidé a stejně jako mně jim jde o to, aby se to v tomto státě zlepšilo. Ty bych pak zaúkoloval, aby si zvolili svoje přátele, kteří by byli další vrstvou. Stala by se z toho taková pyramida, co by byla jen přátelstvím od shora až dolů. Kdyby tam chtěl někdo cizí, musel by se moc snažit prokázat, že je to člověk slušný a schopný. Tohle by snad byla jediná cesta, aby taková strana nezparchantěla.
V prosinci slavíte sedmdesáté šesté narozeniny, na kolik se cítíte?
Nepřemýšlím o tom, to číslo je mi divné. Zatím je to dobré, prodělal jsem nějaké nemoci, ale kupodivu jsem se z nich rychle otřepal. Nemohu říci, na kolik se cítím.
(redakčně kráceno)
Před půlnocí (zdroj: ČT24)