Historický magazín z 15. března byl věnován historickým událostem z roku 1848, které bývají označovány jako vůbec první česká revoluce. 11. března uběhlo právě 160 let od veřejné schůze ve svatováclavských lázních. Tam vznikla petice adresovaná císaři, která představovala první novodobý český politický program. Vývoj v Čechách v širším evropském kontextu, postoje předních osobností české politiky a odkaz revolučního roku 1848 si společně s moderátorkou pořadu Marií Koldinskou připomněli historici Jiří Kořalka (JK) a Milan Hlavačka (MH) z Ústavu českých dějin pražské filozofické fakulty.
Revoluční rok 1848 v Čechách
Revoluce většinou nevznikají ve vzduchoprázdnu. Jaký byl dobový kontext událostí prvních měsíců roku 1848?
MH: 15. března 1848 císař Ferdinand I. vyhlásil, že bude napsána konstituce, tedy ústava. Nicméně celé období před březnem 1848 ve střední Evropě nenaznačovalo, že by mělo dojít k takovéto zásadní změně. Pentarchie vládců ovládala do té doby Evropu naprosto bezpečně, veškerá povstání, která vznikla většinou z nacionálních důvodů , ať byla v Itálii, ve Španělsku, Belgii nebo v Polsku, byla vždy do několika měsíců potlačena. Vedlejší země sice měly ústavy, ale v Prusku nebo Rakousku žádný podobný systém zaveden nebyl. Takže situace se nezdála být vůbec vážná.
Samozřejmě je otázka, jak pak může za takovýchto podmínek vzniknout revoluce. Šlo o spoustu skrytých problémů, které postupně probublávaly pod společností, ať se jedná o zavedení ústavnosti nebo o vtažení většího množství lidí do politiky a do „přetřásání“ věcí veřejných.
Jak v té době vypadala česká intelektuální a politická elita – politický národ, který se mohl v této době nějak projevit?
JK: V Čechách byl významnou a největší autoritou František Palacký, i když se prvních dnů revoluce osobně neúčastnil. Byl známý především jako historik. Už v té době, od roku 1836, vydal čtyři svazky Dějin Čech (Geschichte von Böhmen). Byly sice napsány německy, ale v tehdejší české společnosti každý vzdělanec německy četl. Palacký v této práci prosazoval svébytnost českého národa a jeho významnou roli v Evropě.
Kromě toho byl Palacký taky politicky činný. Vedle stavovského sněmu a zemské šlechty byl vlastně jediný, který se pořádně zabýval tehdejší situací v Rakousku, ale také i v Německu.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Kdybychom měli zmínit i ostatní významné osobnosti té doby?
JK: V roce 1848 byl pro širokou veřejnost klíčovou postavou novinář K. H. Borovský, který už před rokem 1848 v Pražských novinách prosazoval důležité názory a reformy zejména po vzoru Irska – dával Iry Čechům za vzor. Kromě jiných lidí tady byli také lidé jako Jakub Malý nebo Jan Hulakovský, kteří psali brožury odmítající začlenění Čech do Německého spolku a německého celního spolku. Takže široká česká intelektuální veřejnost se projevila až v průběhu revolučních událostí po březnu 1848.
Dalo by se říci, že bylo vlastně jen otázkou času, kdy dojde k nějakému razantnějšímu projevu ze strany těchto osobností?
MH: Myslím si, že určitě ano. Spousta dobově zajímavých a ožehavých otázek byla již řešena, i kdyžpod pokličkou nebo mimo hlavní politický proud, který v této době stále představoval Český zemský sněm. Jde třeba o osobnost právníka Braunera, který před rokem 1848 až s vědeckými ambicemi popsal celou sociální otázku a naznačil možné způsoby řešení.
Jak to bylo s pověstným pozváním Františka Palackého do Frankfurtu?
JK: Německá otázka hrála i v české revoluci poměrně významnou roli. Šlo o to, že dosavadní Německý spolek, což bylo mezinárodně právní spojení panovníků a svobodných měst v Německu bez samostatného státního zřízení, se měl podle požadavků liberálů i demokratů v Německu přeměnit v německý národní stát. Problém byl ovšem v tom, že rakouský císař a pruský král vstoupili do Německého spolku v roce 1815 s částí svých zemí. Pro nás bylo podstatné, že nejen rakouské země, ale také Čechy, Morava a Slezsko a Kraňsko (dnešní Slovinsko) včetně Terstu byly považovány za součást Německého spolku.
Proto byl Palacký pozván, když se ustavoval výbor pro přípravu voleb do velkoněmeckého Národního shromáždění, do Frankfurtu jako významný představitel Rakouska. Někteří, převážně němečtí, historici se domnívali, že byl pozván omylem jako německy píšící historik. Ovšem prohlídka korespondence Františka Palackého v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ukazuje, že byl pozván vědomě jako Čech a představitel Čechů, který byl v Německu znám.
Problém však byl v tom, že nevěděli, co jsou to Češi. Předpokládali, že je to jakási utlačovaná sociální skupina, kterou srovnávali s heilóty v antickém Řecku, a domnívali se, že stačí, když budou pozvednuti na civilizační úroveň Němců, a stanou se tak důležitou součástí německého národní státu.
To Palacký rozhodně odmítl, protože celým svým životním dílem sledoval důkaz o svébytnosti českého národa. Takže pozvání nepřijal s tím, že je Čech a nikoliv Němec a že si nepřeje, aby by byl začleněn do budování německého národního státu. Uvědomoval si ale, že české prostředí není dostatečné na to, aby vytvořilo samostatný stát, a proto podporoval Rakousko za podmínky, že se přemění ve federaci rovnoprávných národností a náboženských vyznání.
Palackého postoj jistě znamenal velmi mnoho, protože Palacký byl v rámci české společnosti nezpochybnitelnou autoritou. Můžeme si však představit i jinou reakci na pozvání do Frankfurtu? Převládal ve společnosti názor, který zastával Palacký, nebo zaznívaly i hlasy zcela opačné?
MH: Do jisté míry nám připadá zajímavé až neskutečné, že jeden hlas (ke všemu intelektuála) může ovlivnit na dlouho dobu celé hnutí. Přesto tomu tak bylo. Palacký byl připraven, text měl hotov, a opravdu vyjadřoval pocity i politické myšlenky minimálně okruhu českých liberálů. Ten se tvořil koncem 30. a na začátku 40. let 19. století především v Praze ať už kolem Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách, či „brožurkových válek“ mezi českými a mladoněmeckými intelektuály o to, zda je české hnutí něco, co narušuje snahy o sjednocení Německa. Palackého genialita spočívá v přesném načasování a vyřčení těchto myšlenek, které už byly do jisté míry osvojeny další politickou reprezentací v Čechách.
Palacký tedy pozvání odmítl. Jak reagovali tehdejší publicisté, když vešla ve známost Palackého odpověď? Nemyslím přitom jen české intelektuály a novináře, ale i české Němce.
JK: Právě čeští Němci tím byli velmi překvapeni, protože mezi nimi bylo několik lidí jako básníci Alfréd Meissner nebo Moris Hartmann, kteří podporovali Čechy, ovšem nepředpokládali, že by se Češi mohli stát svébytným národem vedle národa německého. Dokonce předpokládali, že by to mohla být jakási krásná doplňková skupina uvnitř německého politického národa. Proto byl Palacký vysloveně odmítnut, protože nedokázal pochopit, že by Češi vstupem do německého národního státu jedině získali. Palacký s tím rozhodně nesouhlasil, v čemž se za něj postavila celá česká veřejnost včetně radikálních demokratů, kteří měli často ještě ostřejší protiněmecké postoje než samotný Palacký.
Tehdejší společnost byla do jisté míry názorově diferencovaná. Můžete rámcově nastínit jednotlivé směry?
JK: Základní skupinou, která ovlivňovala Národní výbor a veškerou činnost třeba pražské městské samosprávy byli liberálové. Demokratické skupiny měly svou základnu ve stolních společnostech. Ovšem až do května, června 1848 se česká společnost ještě příliš nediferencovala. Ani konzervativní kruhy, nejdříve šlechtické, ale později v některém českém prostředí i konzervativně katolické, se nijak výrazně neprojevily. Takže rozpor mezi liberály a demokraty se projevil až v pozdějším období po červnu 1848.
Poklidné předrevoluční doby se poměrně rychle změnily v dramatické boje na barikádách. Jak lze vysvětlit takovouto eskalaci událostí?
MH: Pro historika je to těžký oříšek, protože celá česká revoluce (nebo revoluce v Praze) probíhala naprosto poklidně. Na rozdíl od Vídně nebo Berlína v březnových dnech se v Praze nebojovalo. Celé hnutí mělo nádech petičního hnutí, což vyhovovalo právě liberálům. Navíc mělo toto hnutí úspěch, protože na petice bylo odpovězeno. Čeští liberálové, nejdříve společně s německými, měli též pevně stanovený program: vypsat volby do Zemského sněmu, postavit nový Zemský sněm nikoliv na bázi stavovské, ale na liberální, volební. Byl to základ pro politiku liberála tak, jak si ji představuje.
Nicméně během celého jara se zásahem Frankfurtu začíná situace komplikovat, takže se nejprve vyostřuje nacionální česko-německý konflikt. Pak se však vyhrocuje i střet mezi radikální a konzervativní částí české veřejnosti, a to především po příjezdu velícího generála Alfreda Windischgrätze do Prahy.
Jiskra zcela nečekaně přeskočila 12. června po sbratřovací mši na Koňském trhu. Podle průběhu povstání je zřejmé, že nemělo jakoukoliv režii, žádný program a že bylo víceméně nahodilé. Mezi obyvatelstvem se zkrátka nahromadila nenávist zejména proti vojsku, které začalo dělat v Praze pořádek, patrolovat. Celé to začalo naprostou shodou okolností kvůli Prašné bráně. Příčiny by tedy spíš mohl vysvětlit lépe psycholog než historik. Nicméně důsledky červnového povstání byly zcela fatální pro další vývoj revoluce v Čechách.
JK: Celá řada náznaků směřuje k tomu, že povstání bylo vyprovokováno, protože nejen armáda, ale i centralistická byrokracie ve Vídni sledovala vývoj v Praze dosti s nedůvěrou. To je příklad Thunovy zemské vlády, kterou Pillersdorf jako ministerský předseda okamžitě zamítl. České země, zejména Čechy, byly totiž důležitou součástí jádra habsburské monarchie, jejížpředstavitelé měli obavy, že by se moc centralistické byrokracie, která narůstala, v Čechách narušila a vývoj by byl jiný než chtěli. Byl to jeden z osudových a nešťastných momentů, který znemožnil svolání již zvoleného českého sněmu a ukončil politický vývoj, v němž měly Čechy v prvních měsících roku 1848 největší samosprávu a politickou svobodu až do roku 1918.
Nedávno jste napsal zajímavou myšlenku, že vítězem revoluce z roku 1848 v habsburské monarchii byl sedlák a byrokrat, respektive stát. Kdybychom měli heslovitě shrnout nejdůležitější výsledky revoluce 1848 pro vývoj následujících desetiletí, ale třeba i dnešní dny, co byste vyzdvihli jako nejdůležitější?
JK:V dnešním českém historickém vědomí stojí Kroměřížský sněm, což byl pokus o úpravu poměrů v rakouské části monarchie (bez Maďarů) na liberální ústavní základně, mnohem výše než pražské barikády.
MH: Vrátím-li se k větě, že vítězem revoluce byl sedlák a byrokrat, znamená to, že každý z nich dostal něco, co mělo opravdu absolutní vliv na všechny další děje na našem území. Sedlák dostal půdu – poprvé se stal jejím skutečným vlastníkem. Byrokrat dostal moc nad obyvatelstvem, což pozorujeme vlastně do dnešních dnů. Byla náboženská svoboda – ne tolerance, ale rovnoprávnost. Vznikl nový politický systém – konstituční a liberální, a nová politická kultura. Znovu se oživila samospráva, která dostala politické liberální kontury. A to všechno, byť to trvalo tak krátce, do března 1849, nebylo zapomenuto, takže to, co se liberálové za revoluce naučili, se vrátilo hned po obnovení konstituce v 60. letech 19. století.
(redakčně kráceno)