Praha - Vzpomínky na šest let starou Karibskou krizi, kdy se lidstvo ocitlo na pokraji světové jaderné války, byly v srpnu 1968 zřejmě ještě stále živé. Právě to bylo možná jedním z důvodů, proč Západ dával od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa ruce pryč, zvolil raději politiku nevměšování. Omezil se jen na několik prohlášení a gest a při všech sympatiích s okupovanou zemí v podstatě respektoval závěry z konference v Teheránu v roce 1943, kdy se USA a SSSR dohodly na sférách svých politických zájmů.
Západ srpen 1968 vlažně odsoudil… a to bylo všechno
Z pohledu Západu ale tehdy šlo opravdu o vnitřní záležitost komunistického bloku, jehož pevnou součástí Československo navzdory obrodnému procesu stále bylo. Západ a především USA o chystané akci navíc zřejmě předem věděly a daly Sovětům jasně najevo, že „nechtějí být do těchto událostí zavlečeny“ a že vojensky zasahovat nebudou.
Západ měl v roce 1968 dost vlastních starostí
Nekomunistický svět měl tehdy ale především dost svých starostí. Německo, Velkou Británii, Francii, Itálii nebo Mexiko zachvátily studentské nepokoje, v Latinské Americe měli napilno pučisté. Spojené státy měly těžkou hlavu s protesty svých lidí proti vleklé válce ve Vietnamu, což jim sovětská strana také důrazně připomněla, když prezident Lyndon Johnson vydal prohlášení odsuzující srpnovou okupaci jako porušení Charty OSN a vyzval ke stažení sovětských vojsk z Československa. USA pak odřekly plánovanou Johnsonovu cestu do SSSR a odvolaly chystané rozhovory o omezení strategických jaderných zbraní (SALT). Johnson přitom později označil vpád vojsk za „pouhou nehodu na cestě k uvolňování napětí“ mezi oběma bloky. Srpnové události možná i nepřímo pomohly Richardu Nixonovi k vítězství v listopadových prezidentských volbách.
Dánsko 21. srpna vyzvalo ke svolání Rady bezpečnosti OSN. Ta se sešla o den později a invazi odsoudila, Sovětský svaz ale rezoluci vetoval. Na půdě OSN se dále již o intervenci nejednalo, neboť Československo bylo po podpisu Moskevského protokolu donuceno požádat OSN o zastavení jednání o intervenci vojsk. Západ pak pokračoval v podpoře československého disentu, v provozu svobodného rozhlasového vysílání pro ČSSR a nabídl azyl československým politickým uprchlíkům.
Proti okupaci protestovala spíš veřejnost
NATO v reakci na invazi začátkem září oznámilo zvýšení výdajů na nadcházející období a další rozvoj obranných prostředků. Pro tehdejšího západoněmeckého ministra zahraničí a pozdějšího spolkového kancléře a nositele Nobelovy ceny za mír Willyho Brandta znamenal 21. srpen 1968 následné zpomalení jeho Ostpolitik - snahy o zlepšení vztahů s komunistickými zeměmi. Čtyři dny po invazi v rozhovoru pro německou ZDF zdůraznil, že spolková vláda se nebude vměšovat do záležitostí jiných zemí a marně doufala, že totéž učiní i jiní.
Sovětské tanky zastavily také francouzského prezidenta Charlese de Gaulla v jeho politice navazování bližších styků s východoevropskými státy, vedly ke zrušení jeho chystané zářijové cesty do Prahy a přispěly k vítězství francouzské pravice ve volbách.
Pravděpodobně více než pro politiky byl vpád spojeneckých vojsk ale šokem pro světové veřejné mínění. Před mnoha sovětskými ambasádami ve světě se demonstrovalo, následně pak utichlo volání po stažení vojsk z Evropy a veřejnost se postavila proti konání konference o evropské bezpečnosti, kterou Sověti navrhovali na rok 1970 do Helsinek.
Rakousko raději nechtělo ruského medvěda dráždit
Právě jižní sousedé Československa ale přistupovali ke krizi velmi rozporuplně a snažili se především Sověty zbytečně nedráždit. Většina rakouských politických špiček - včetně prezidenta Franze Jonase a kancléře Josefa Klause - v době vstupu vojsk do Československa nerušeně trávila dovolenou všude možně a nebyla k zastižení. Tehdejší ministr zahraničí Kurt Waldheim - pozdější generální tajemník OSN a rakouský prezident s nacistickou minulostí - v září 1968 hovořil o „nečekané sovětské intervenci do Československa“. Rakouská armáda se na ni přitom připravovala už od května. Aby byla zajištěna její pohotovost i o víkendech a zároveň se nezhoršovala už beztak napjatá situace a neprovokoval se Sovětský svaz posílením rakouských jednotek na hranicích, nařídil ministr obrany Georg Prader na víkendy a státní svátky v pohraničních výcvikových oblastech Allentsteig a Bruck an der Leitha vojenská cvičení.
Kancléř Klaus pak v prvním rozhlasovém vystoupení po invazi událost nekomentoval a zdůrazňoval především rakouskou neutralitu, kterou je prý země odhodlána striktně dodržovat. Waldheim ve snaze nerozzlobit si Sověty kritizoval rakouská média, že o invazi informovala jednostranně. Požádal novináře, aby popisovali události s ohledem na rakouskou neutralitu s tím, že současná svoboda tisku má své hranice. Brzy po invazi navíc rakouskému velvyslanci v Praze a pozdějšímu prezidentovi Rudolfu Kirchschlägerovi nařídil, aby z ambasády vykázal všechny československé občany, kteří zde hledali ochranu, a přestal jim vydávat víza. Kirchschläger jeho instrukce ignoroval a vydal československým občanům asi 80 000 víz. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva mu pak v roce 1996 udělil prezident Václav Havel Řád T.G.Masaryka. Jen v Rakousku po okupaci našlo azyl kolem 180 tisíc Čechoslováků.
Invaze byla i na západoevropské komunisty silné kafe
Pro západoevropské komunisty bylo potlačení Pražského jara impulsem k příklonu k reformnímu eurokomunismu. Zejména větší komunistické strany byly nuceny přehodnotit svoji politickou závislost na Sovětském svazu, svůj vztah k demokracii a lidským právům. Všechny západoevropské komunistické strany - s výjimkou Lucemburska a generálního tajemníka portugalských komunistů - zaujaly k invazi jednoznačně záporný postoj - včetně španělských komunistů, kteří tou dobou byli v ilegalitě. Nejostřejší hlasy zazněly od obou největších komunistických stran - francouzské a italské. Protestovali i finští komunisté.
Severoameričtí a jihoameričtí komunisté naopak invazi podpořili, Fidel Castro dokonce z Kuby hřímal, že vstup vojsk byl nezbytný. Za invazi se postavili i severokorejští a vietnamští komunisté, reakce států třetího světa se pak lišily v závislosti na tom, do jaké sféry vlivu země momentálně patřily.
„Obdivujeme důstojnost sousedního národa, který to neměl v minulosti lehké a který chce jít svou vlastní cestou a rozhodovat sám o sobě. Navzdory všem skličujícím událostem těchto dní se ale ukazuje, že existují situace, kdy ideje jsou stejně silné jako divize.“
Willy Brandt 25. srpna 1968 v rozhovoru pro německou ZDF
- Studentské bouře ve Francii na jaře 1968 zdroj: Getty Images http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/200/19925.jpg
- Lyndon Johnson autor: ČT24, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35536.jpg
- Willy Brandt autor: ČT24, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35531.jpg
- Charles de Gaulle zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35534.jpg
- Kurt Waldheim autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35538.jpg
- Fidel Castro autor: ČT24, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35532.jpg