Kuba, ostrovní stát v Karibiku, je jakýmsi skanzenem autoritářského socialismu. Je také dokladem toho, jak některé marxisticko-leninistické režimy mají sklon k vytváření dynastií. Téměř půl století vládl v zemi, která si ráda říká svobodné území Latinské Ameriky, v podstatě neomezeně jeden muž, vůdce revoluce z 50. let, Fidel Castro. Ten se sice letos vzdal ze zdravotních důvodů funkce prezidenta a prvním tajemníkem komunistické strany už je spíše formálně, jeho místo na špičce mocenské pyramidy však převzal jeho bratr Raul. I on je jeden z revolucionářů, kteří před půl stoletím svrhli pravicovou diktaturu Fulgencia Batisty a kteří tvoří nynější vládnoucí oligarchii.
55 let kariéry Fidela Castra
Bratři Castrové vytáhli do boje proti Batistovi s hrstkou společníků už na začátku 50. let. Jejich první ozbrojenou akcí se stal 26. července 1953 útok na Moncadova kasárna ve východokubánském městě Santiago de Cuba. Batistův režim tuto akci potlačil a přeživší účastníky uvěznil. Proces s nimi se však stal tribunou pro revoluční výzvy. Zvláště projev mladého právníka Fidela Castra, který na lavici obžalovaných prohlásil, že dějiny dají jemu a věci povstalců za pravdu, předznamenal vítězství revoluce o pět let později.
Od přepadu Moncadových kasáren uplynulo 55 let a za pár měsíců, na Nový rok 2009, bude nynější kubánské vedení oslavovat 50. výročí vítězství revoluce. Kdo byli guerilloví bojovníci, kteří v roce 1953 zaútočili na druhou největší základnu na Kubě, byli téměř rozprášeni, stáhli se na několik let do hor a v lednu 1959 vtáhli za potlesku obyvatelstva do hlavního města, Havany? Byli to liberálové nebo levicoví radikálové? Proč se nový režim, brzy uznaný Washingtonem, za nedlouho stal úhlavním nepřítelem Spojených států a nadšeným spojencem sovětského bloku? Jakou roli v tom sehráli bratři Castrové a argentinský revolucionář Che Guevara?
Historický magazín (zdroj: ČT24)
To jsou některé z otázek, na které se snažili odpovědět hosté Historického magazínu z 26. července. Moderátor pořadu Petr Brod tentokrát přivítal historika Vladimíra Nálevku (VN) z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a ekonoma a bývalého politika Valtra Komárka (VK), který v 60. letech působil jako poradce na Kubě.
Jaký byl režim, který chtěli bratři Castrové a jejich spolubojovníci svrhnout? Co z bratří Castrů udělalo revolucionáře?
VN: Byl to autoritativní režim, který se k moci dostal vojenským převratem v roce 1952. Fidel Castro stejně jako jeho bratr a další byli členy protibatistovské organizace Hnutí mládeže století. Tato organizace se rozhodla v duchu latinskoamerických tradic a v duchu odkazu José Martího, jednoho ze zakladatelů svobodné Kuby, svrhnout Batistu ozbrojeným bojem.
Byla proto připravena skupina, která 26. července 1953 zaútočila na Moncadova kasárna. Neúspěšně, byli odraženi, řada účastníků byla povražděna na místě Batistovými jednotkami. Fidel Castro a jeho bratr Raul shodou okolností přežili a byli postaveni před soud. Ten se ovšem stal programovou platformou hnutí, které již tehdy převzalo název podle data neúspěšného útoku, tedy Hnutí 26. července.
Mělo toto hnutí od začátku nějakou jednotící ideologii kromě zmíněných liberálních tradic, které vedly ke svržení španělské nadvlády nad Kubou?
VN: Ne. Od začátku bylo vázáno odporem k Batistově diktatuře. Také se později, když začala partyzánská válka, velice vnitřně členilo. Městské složky hnutí byly konzervativnější a chtěly obnovit předbřeznový, občanský režim, který vládl na Kubě v druhé polovině 40. let. Zatímco samotné partyzánské vojsko bylo levicovější, protože bylo pod tlakem rolníků, kteří tvořili zázemí.
Názorové neshody a diskrepance se projevily již v prvních polemických střetech uvnitř Hnutí 26. července. Klasickým příkladem je manifest Fidela Castra ze Sierry Maestry z roku 1957.
Na Kubě už existovala komunistická strana. Jak se chovala k revolučnímu hnutí? S jakými pocity jej sledovala?
VK: Komunistická strana byla tehdy reprezentována typickým vůdcem španělského střihu Rafaelem Rodriguezem, velmi vzdělaným právníkem. Komunisté se tehdy rigorózně drželi marxistické teorie o masovém povstání továrního proletariátu a odsoudili mladé castrovce jako dobrodruhy. Ti se totiž proti pravidlům marxismu orientovali na zanikající třídu zemědělců. Komunistická strana jim kvůli tomu odpírala pomoc a tvrdě je kritizovala.
VN: Lidová socialistická strana Kuby, jak zněl oficiální název kubánské komunistické strany, spolupracovala s Batistou v letech druhé světové války, kdy byl Batista demokraticky zvoleným prezidentem, měla dokonce dva ministry v jeho vládě. Takže měla o Batistovi určité iluze, které byly postupně rozptýleny. Tato strana, která měla tehdy neostalinistický charakter, se postavila proti Castrovi, což jí nikdy nezapomněl.
Pouze jediný člen komunistického vedení, zmíněný Rafael Rodriguez, v roce 1958 odešel do Sierry, navázal kontakt s Fidelem Castrem a zúčastnil se závěrečné fáze partyzánského boje.
Hlavním cílem zpočátku tedy bylo obnovení občanských svobod a demokracie na Kubě. Na začátku však také měli určité sociální cíle. Jaké cíle to byly? Byli v tomto ohledu typičtí pro Latinskou Ameriku nebo se lišili?
VN: Guerillové hnutí bylo od počátku pod tlakem rolnického zázemí, kde aktuální otázkou byla pozemková reforma. To způsobilo posun guerillových jednotek doleva. Také okamžitě po vítězství v partyzánské válce pozemkové reformy provedli. Tyto sociální změny byly jednou z příčin narůstající kontroverze mezi Spojenými státy a Kubou.
Nesmíme zapomenout, že pro Spojené státy byl už Batistův režim nepohodlný. V závěru partyzánského boje Spojené státy de facto podporovaly Fidela Castra dodávkami zbraní.
Jak jste viděl konečné cíle kubánské revoluce?
VN: Konečné cíle se táhly intelektuálskou představou svobodného světa plného velkých iluzí v tradici helénistického Řecka, rozkvětu vzdělanosti, duchovní i fyzické kultury. Poznal jsem
totiž dobře tyto mladé lidi, zejména Che Guevaru. Byli to intelektuálové, sečtělí, znali francouzskou poezii, prokleté básníky, celou kulturu Latinské Ameriky. Jako mladí lidé nesmírně zapálení planuli ideály přetvořit svět, byly v tom také velké emoce.
Z toho postupně krystalizoval program začínající zemědělskou reformou. Další otázky se postupně tříbily, ale od počátku byl cílem duchovní rozlet.
Domnívali se, že to vše mohou provést v souladu se sousedskou politikou Spojených států, pro které byla karibská oblast od 19. století jakýmsi měkkým podbřiškem. Spojné státy citlivě reagovaly na jakékoliv změny v této oblasti, několikrát intervenovaly proti režimům, které jim nevyhovovaly. Neměli castrovci očekávat, že časem narazí na politiku Spojených států?
VK: Byli mladí (průměrný věk byl tak 25 let), nezkušení, temperamentní, reagovali okamžitě a prudce. Zezačátku byli ukolébáni tím, že jim Amerika dala jistou podporu: navštěvovali je redaktoři New York Times a jiní a dělali jim popularitu. Pak přišla ohromná, obdivná vlna intelektuálů celé Evropy, kteří všichni opěvovali étos kubánské revoluce. Castrovci tedy vystavovali tento étos a Amerika jim v té době nepřipadla jako nesmiřitelná mocnost.
To se změnilo. Jak se z vítězných revolucionářů stali spojenci Sovětského svazu?
VN: Proměna přišla na přelomu Eisenhowerovi a Kennedyho administrativy, tedy na přelomu 50. a 60. let. Série nacionalizačních opatření, která časem gradovala, vyvolala konflikty se Spojenými státy. Tady se Spojené státy dopustily omylu, protože Eisenhowerova administrativa uplatnila vůči Castrovi politiku „velkého klacku“, čímž zahnala Castra do náruče Sovětského svazu.
Sovětský svaz neměl v podstatě žádné pozice v Latinské Americe a až do počátku 60. let se o dění na Kubě vlastně nezajímal. V bipolárním světe konflikt se Spojenými státy nakonec vedl k tomu, že se Havana připojila k Sovětskému svazu. Navíc na začátku roku 1960 Havana navázala obchodní vztahy se Sovětským svazem, který se zavázal k nákupu surového cukru a k ekonomické pomoci.
Ovšem je Chruščovovou zásluhou, že rozpoznal velký politický potenciál hnutí na Kubě a snažil se ho ovlivnit.
Jak to bylo s Castrovým marxismem-leninismem?
VK: Původně byl Castro spíše stoupenec José Martího, v našich poměrech by to šlo přirovnat k Masarykově koncepci demokratismu. Postupně v diskuzích mezi svými se krystalizovala linie intelektuálního socialismu.
Castro marxismus znal, považoval ho za dost schématický. Guevara měl řadu výhrad, líbila se mu teorie odcizení, což ovšem spojoval se Sartrem a existencialismem. Vzpomínám, jak mi Guevara říkal: „Představte si toho Chruščova. Ptal jsem se ho na Sartra a existencialismus. On mi na to řekl: 'Co to je Sartre?' Takovej upocenej sedlák. Vždyť ti lidé jsou nevzdělaní, jak mohou vládnout šestině světa?“
I u Fidela to bylo volnější, intelektuálské pojetí. Od počátku se považoval za spolutvůrce. Chtěli dělat kubánskou, specifickou revoluci. Nechtěli přejímat reálný socialismus, měli opovržlivé představy o gulášovém socialismu. Až posléze pod tlakem vojenské, hospodářské pomoci, vojenských a jiných expertů podlehli a zjistili, že i jim se bude nejlépe vládnout po sovětsku, tedy z titulu moci.
To byla i Fidelova vize, který byl technolog moci, vojevůdce, vítězný voják a státník zvyklý poroučet. To ale nebyla Guevarova parketa, proto chtěl a vlastně musel odejít.
Do jaké míry lze politický, hospodářský a sociální systém srovnat s tím, co jsme znali v tehdejším Československu?
VK: Měli Československo strašně v obdivu, jezdili sem, Guevara tady několikrát byl. Obdivovali atmosféru Prahy, která jim připadala trochu pařížská nebo nesrovnatelně zajímavější oproti Moskvě.
Byli tam některé styčné momenty. Když jsem tam dojel, překvapil mě určitý rozpor. Kuba byla na jedné straně vysoce vyvinutá. Počet automobilů nebo televizorů na obyvatele byl vyšší něž u nás. Havana byla malý Manhattan - obrovská výstavba výškových budov a luxusních hotelů. Proti tomu byl kontrast chudého venkova, kde byly miliony lidí bez práce, respektive s dvouměsíčním zaměstnáním při cukrové třtině.
I když tam byly tyto rozpory, měla Kuba už tehdy civilizační poloamerickou úroveň. My jsme v té době byli nejvíce na Západ laděná země východního bloku, a to jim imponovalo. Jak totiž poznávali Sovětský svaz, odhalovali jeho zaostalost. U nás zatím viděli něco, co si představovali v linii vidění budoucího kubánského vývoje.
Castro a jeho režim schválil sovětské invaze do Československa i Afghánistánu. Kdyby bylo po Castrovu, došlo by asi i na invazi do Polska v době vzniku Solidarity. Jak to, že země, která tolik dbala na vlastní suverenitu, tak lehce schvalovala porušení suverenity jiných zemí?
VN: To souviselo s roztržkou, která po karibské krizi v roce 1962 vypukla mezi Castrem a Moskvou. Tehdy Castro velice nelibě nesl, že byl jak Chruščovem, tak Kennedym obejit. Roztržka se velice silně odrazila na kubánské ekonomice, kde došlo k propadu a neúspěšným experimentům. Nakonec jako východisko ze slepé uličky viděl Fidel Castro opětovné přiklonění k Sovětskému svazu. Bohužel si vybral „kauzu Československo“, takže souhlas s invazí byl vlastně signálem opětovného příklonu k Sovětskému svazu.
Proč Castro nikdy nevyužil možností, které skýtal liberálnější kurz Sovětského svazu, jako byla Gorbačovova perestrojka? Proč se držel starých ortodoxních předpisů a dostal se tak do geopolitické izolace?
VK: Castro prošel vývojem a velkými změnami. Bylo to asi v něm, protože to byl od začátku trochu schizofrenní charakter: na jedné straně obrovsky nadaný člověk, na druhé straně velmi sveřepý, autoritativní a odhodlaný. Také jeho vojenský vítězný komplex triumfátora – epolety, generalisimus, první tajemník, předseda vlády, delegace, oslavy atd. To mu, řečeno zcela obyčejně, vlezlo na mozek.
Castro prošel obdivem, podlézáním, lpěním na moci včetně asi 600 pokusů o atentát na jeho osobu. Castro proto třeba třikrát za noc měnil sídlo. Tento člověk se deformoval tak, že z intelektuálského frajera, který měl moře po kolena a kolty nízko zavěšené, se stal technolog moci, sklerotizující vojvůdce, nesnášenlivý člověk. Castro šel nakonec proti všem projevům jiné linie, než byla jeho. Diktátorský model ozdobený fasádou demokracie nejvyššího Sovětu mu ohromně vyhovoval. Castro se už nedokázal odtrhnout od moci a nepřítel moci byl i jeho nepřítel.
Ve Venezuele Huga Chavéze a Bolívii Eva Moralese našla Kuba v posledních letech poněkud překvapivě spojence a její izolace nevypadá pro její vedení tak hrozivě jako v 90. letech, kdy spřízněné duše přestaly vládnout nejen v Moskvě a v Praze, ale třeba i v Ulánbátaru. Přesto je pozice bratří Castrů a jejich souputníků nezáviděníhodná. Na mysl se dere výrok mexického diktátora Porfiria Diaze, který zhruba před sto lety zvolal: „Ubohé Mexiko! Tak daleko od boha a tak blízko Spojeným státům.“
Co se Kuby týče, její vzdálení bůžkové komunismu padli a Spojené státy zůstaly tam, kde jsou od roku 1845, kdy se Florida stala sedmadvacátým státem Unie. Pouhých 366 kilometrů dělí Havanu od centra kubánského exilu v Miami. Raul Castro tyto geopolitické proměnné a konstanty zná. Bude zajímavé sledovat, jaké důsledky z nich vyvodí.
(redakčně kráceno)