Budapešť - V Budapešti byl 16. září 1949 zahájen zinscenovaný proces, na jehož konci byl k trestu smrti odsouzen komunistický politik László Rajk. Šéf maďarské diplomacie a někdejší ministr vnitra se tak stal obětí mechanismu, na jehož budování se sám významně podílel. Rajk doplatil životem na mocenský boj uvnitř maďarské komunistické strany a zároveň na protititovskou kampaň, kterou Moskva ve svých satelitech rozpoutala po roztržce s Jugoslávií v roce 1948. Právě nařčení z „titoismu“ a ze špionáže ve prospěch Západu se stalo základem politického procesu s Rajkem.
László Rajk - maďarský Slánský
Po zatčení v květnu 1949 byl ministr zahraničí a dlouholetý komunista Rajk mučen a zároveň přesvědčován, že svým přiznáním pomůže straně. S příslibem, že bude odsouzen, ale nikoli popraven, přistoupil Rajk na to, že se před tribunálem ke svým údajným zločinům přizná. Zinscenovaný proces s Rajkem a několika dalšími obviněnými začal 16. září 1949 a na konci šestidenního líčení čekal bývalého ministra rozsudek smrti, jenž byl vykonán 15. října 1949.
O šest let později byl Rajk formálně rehabilitován a jeho ostatky byly v říjnu 1956 veřejně pohřbeny na jednom z budapešťských hřbitovů. Obřad, kterého se zúčastnilo na 100 000 lidí, se stal aktem odporu proti zločinům stalinismu, přestože Rajk kdysi patřil k jejich vykonavatelům. Pohřeb byl jednou z událostí, jež předznamenaly krvavě potlačenou maďarskou revoluci z roku 1956.
Likvidace likvidátora opozice
Členem tehdy ještě ilegální maďarské komunistické strany se Rajk stal na počátku třicátých let během studií na vysoké škole. Právě kvůli svým politickým aktivitám byl z univerzity vyloučen a nějaký čas se živil jako stavební dělník. Po vypuknutí španělské občanské války v roce 1936 odešel Rajk na Pyrenejský poloostrov bojovat na straně Interbrigád. Po zhroucení katalánské fronty se dostal do Francie, kde byl internován až do svého útěku zpět do Maďarska v roce 1941.
Když se vrátil do vlasti, zapojil se Rajk opět do činnosti tamější komunistické strany a hnutí odporu. V roce 1944 však byl zatčen maďarskými fašisty a převezen do německého koncentračního tábora, kde jen o vlásek unikl trestu smrti. Po skončení války se Rajk stal členem ústředního výboru komunistické strany.
Nástup komunistů k moci však v Maďarsku zdaleka neprobíhal hladce. První poválečné volby v listopadu 1945 přinesly drtivé vítězství Malorolnické strany, zatímco komunisté získali pouze 17 procent hlasů. Strana se proto rozhodla jít cestou zastrašování a kriminalizace svých politických konkurentů, kterou prováděla pod heslem boje proti „fašismu a reakci“. Během několika málo let přinesl tento postup své ovoce. Oslabené politické strany v únoru 1949 vstoupily do komunisty ovládané Maďarské lidové fronty nezávislosti, a země tak definitivně nastoupila cestu vlády jedné strany.
Velkou zásluhu na likvidaci opozice měl právě László Rajk, jenž byl v březnu 1946 jmenován ministrem vnitra. V této funkci se podílel například na „odhalení“ údajného pokusu o protistátní spiknutí, na němž se měli podílet funkcionáři Malorolnické strany. Ani tato zásluha však Rajka, který v červnu 1948 změnil resort a stanul v čele ministerstva zahraničí, neochránila před následnou cestou na popraviště.
Rajk nebyl jediným komunistickým funkcionářem z východního bloku, jenž na přelomu čtyřicátých a padesátých let přišel o život v politickém procesu. Už v prosinci 1949 stihl podobný osud bulharského komunistu Trajča Kostova a „československým Rajkem“ se v roce 1952 stal někdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský.