Člověk si odnepaměti podmaňoval a měnil krajinu okolo sebe. Jak se ale v průběhu věků vyvíjela společnost, proměňoval se i vztah k přírodě, k půdě. Každá dějinná epocha představuje pokračování, ale i změnu ve vnímání krajiny a způsobu jejího obhospodařování. Středověk dal krajině základní strukturu, baroko ji zkrášlovalo a kultivovalo, nástup industrializace málem zahubil. Vzhledem k současnosti se však na našem vztahu k rodné hroudě nejvíce podepsalo minulé století, obzvláště jeho druhá polovina. Násilnou kolektivizaci a vykořenění vlastníků totiž následovala lhostejnost, která trvá víceméně dodnes.
„A to byla ta krásná země“
V Historii.cs z 30. září hovořili o proměnách krajiny geolog Václav Cílek zGeologického ústavu Akademie věd ČR, historik Eduard Maur z FFUK a Univerzity Pardubice a kulturolog Pavel Hájek. Moderovala historička Marie Koldinská.
Začněme českou hymnou. Opěvuje krásy české krajiny takovým způsobem, který je těžko srovnatelný s hymnou nějakého jiného národa. Jak si to vysvětlujete?
Cílek: Češi jsou popisováni jako národ, který vždy svou zemi prociťoval mimořádně silně, i když to třeba zlehčoval. Takže vztah k zemi, k půdě tady byl, přes staletí se udržoval, možná hodně díky utrpení, válkám a mrtvým.
Hájek: Je možné to taky brát jako jakýsi romantický sen o zemi, která teprve přijde.
Na druhou stranu se dá říct, že příslušník každého národa má tendenci opěvovat krásy své země. Nebo jsou Češi v tomhle směru nějak specifičtí?
Maur: Čechy jsou jednoznačně vymezeny věncem hor, který je z nějakého návrší jasně přehlédnutelný. Čili pocit jasně vymezeného území tady je a byl zdůrazňován kronikáři a historiky už od středověku – počínaje Kosmou až po Palackého. Dokonce i všichni zahraniční autoři, když psali o Čechách, jako Aeneas Silvius nebo i Voltaire, tuto vlastnost Čech vzpomínají.
Další věc je historiografií cílevědomě pěstovaný vztah k zemi, ale také například pobělohorským katolickým klérem s kultem zemských patronů, který velmi silně upevnil vztah k zemi.
Jsme v zahradě barokního zámku Františka Antonína Šporka, v zámku Bon Repos. V této souvislosti se nabízí pojem „komponovaná barokní krajina“. Jak tomuto pojmu rozumí kulturolog a jak mu rozumí historik?
Hájek: U nás se říká barokní krajina, když je tam nějaká náves s barokním kostelem, nebo pole se sochou světce a podobně.
Jsou to hlavně pozůstatky barokní doby v současné krajině. Barokní krajina byla krajinou své doby se vším, co k tomu patřilo. Včetně světla získávaného jenom pomocí ohně, bez elektrické energie, bez moderních technologií.
Barokní komponovaná krajina byla většinou vytvořena určitou osobností, ať šlechtickou nebo církevní vrchností, která si tvořila vlastní mikrosvět. Takových jader je v Čechách sice hodně, ale není možné mluvit o tom, že je česká krajina barokní. Třeba v severních Čechách bychom baroko hledali jen velmi těžko. A že je komponovaná? To už jsou jenom naše představy, kdy si jednotlivé prvky spojujeme napříč oblastmi a nerespektujeme historické souvislosti.
Maur: Drobné sakrální stavby v přírodě, barokní kostel, fara sice krajině dávaly určitý specifický charakter, ale krajina byla i v baroku utvářena staletým vývojem, který ji pozměnil daleko víc, než tyto druhotné zásahy. Například vymezení plužiny vesnic, vybudování sítě vesnic, cest, vymezení prostoru – lesa, polí, luk, pastvin. To jsou všechno daleko starší procesy. „Barokní ozdoby“ jsou pak jen šlehačka na dortu.
V čem je barokní krajina jiná než třeba středověká krajina nebo krajina 19. století?
Maur: Jestliže ve středověku byly dominantami krajiny hrady, později je zčásti vystřídaly zámky, poutní kostely nebo kostelíky solitérně umístěné v krajině, rozptýlené sakrální stavby v přírodě, kapličky, boží muka. Ale zase, když si vezmeme budování těchto památek, je to starší záležitost. Třeba v jižních Čechách máme starší smírčí kříže, gotická boží muka.
Nejvíc těchto prvků přinesla první polovina 20. století. To jsou všechny ty železné křížky na rozcestích vyrobené železárnami v 19. století, zasazené do prostého kamenného soklu. Těch je nespočet, daleko víc než barokních soch v krajině.
Hájek: Baroko je jakési završení dlouhého středověku, který tady kultivoval krajinu. Završení proto, že baroko bylo velmi intenzivní a dokázalo krajinu kobercově pokrýt svými významy a zároveň to vše jakoby uzavřít: Klasický příběh kostela je, že tam byla nějaká románská rotunda, potom se postavil gotický kostel, v renesanci se trošku přizdobil a baroko mu dalo finální podobu, kterou má dodnes.
Je to asi dáno tím, že krajina byla jinak rozparcelována, co se týče vlastnických vztahů, než je dnes. Vrchnosti měly snahu krajinu komponovat a kultivovat jako celek. Jenže na přelomu 18. a 19. století došlo k drobení vlastníků půdy, majitelů památek a staveb, takže už tam nebyla taková snaha přispívat k nějakému velkému celku.
Jako by se rozpadal ten starý svět. Je to završení dlouhého středověku i proto, že se mění základní model myšlení a posouvá se trošku k tomu modernímu. Starý svět zůstává stát.
Cílek: Komponovat krajinu je pro mě něco jako komponovat hudbu. Pochopitelně to má ten starý základ, to nemůže být jinak, ale baroko přidá něco, čemu se v architektuře říká určující prvek (dominanta – obelisk, minaret v parku, věž kostela), a spojí to lineárními pohledy, čímž zavede určitý řád.
Baroko je rovněž první období, které naprosto záměrně počítá s estetikou krajiny. Ve středověku byla důležitá estetika stavby. V baroku, kde je svět pojímán trošku jako divadlo, ke stavbě potřebujete ještě divadelní dekorace. Ke stavbě se dodává okolí, třeba park, ten se pak alejí propojí s něčím dalším a takhle se to rozšiřuje až na hranice panství. A jakýkoli šlechtický návštěvník, který přijede na panství, je ustrnutý tou krásou a organizovaností krajiny. Dobře je to vidět na barokních malbách.
O komponované krajině se bavíme právě proto, že selhávají současné územní plány. Země je vymezena malými vlastníky, kteří si postaví barák, jaký jim vyhovuje, v podstatě bez ohledu na okolí.
V jednom ze svých textů jste použil příměr „barokní krajina jako kraslice“. Můžete ho blíže vysvětlit?
Hájek: Je to jakési dotvoření původního prostoru. Vejce je v podstatě hranice, vymezení základu, postupně se dokresluje, až se vytvoří konečný ornament. Když někdo přijde do komponované krajiny, což je asi to, co dnes v územních plánech chybí, ví, proč je tam ten který prvek, proč je to komponované na celkový efekt.
Tato „kraslice“ se domalovává koncem 18. století. Potom přichází přirozená reakce, která brojí proti ornamentálnosti, přezdobenosti, takže je potřeba „kraslici“ přetřít a dát jí nový klasicistní nátěr.
Zachází s krajinou jinak Albrecht z Valdštejna a o 100 let později František Antonín Špork?
Hájek: Například u Albrechta z Valdštejna je to komponovaná krajinapředevším na Jičínsku. Její základní kompozice je v podstatě linie. Z toho je možné vyčíst, že to byl člověk velmi rázný, důsledný a velkolepý v pojetí krajiny jakožto reprezentace sebe sama. V samotné blízkosti Valdštejnovy kompozice je kompozice rodu Schlicků. Ta je daleko miniaturnější, drobná a s krajinou zachází mnohem ohleduplněji, ale v základním smyslu s ní počítá stejně.
Příroda je v obou případech jakési podloží pro prezentaci určité myšlenky. U Valdštejna je to sebeprezentace. U Schlicků obdiv k Panně Marii, k mariánskému kultu.
A kdybychom do těchto souvislostí měli zařadit zámek Bon Repos a Františka Antonína Šporka?
Hájek: Asi by byl někde mezi. Špork byl mnohem kultivovanější než Albrecht z Valdštejna, ale zároveň měl jeho razanci a velkolepost a samozřejmě finanční zázemí, které bylo mnohem větší než u Schlicků.
Cílek: Špork si to totiž taky zkoušel. Nejdřív Kutná Hora, Roztěž, paulánský klášter, tradice zpěvu, lázně, pramen, koncepce Lysé a koncepce Kuksu. Špork spolupracoval se slavným rytcem Rentzem nebo s Matyášem Bernardem Braunem, byl doopravdy hodně ovlivněn uměleckým prostředím. Pocházel z generálské rodiny, takže je tam Valdštejnova vojenskost a důraznost, ale je to zároveň zjemněné uměním jeho velkých souputníků.
Barokní krajina se někdy neprávem redukuje jen na architekturu. Co všechno by tam mělo patřit, aby ten pojem byl natolik komplexní, aby skutečně vystihoval podstatu?
Hájek: Asi všechno, co patří k současné krajině. Všechno, co vidíme, vnímáme. Nejsou to věci, které se dají vyzkoumat kunsthistorií nebo archeologií. Jsou to zkušenosti, každodenní zážitky, pocity zažité s prostorem. Všechno to, co se dá vnímat všemi smysly, plus základní kulturní kontext – zkušenosti, které člověk má a které s sebou neustále nosí.
Hovoří historička umění Naděžda Blažíčková - Horová (přepis doplňujícího rozhovoru):
V české krajinomalbě 19. století nejvíc zapůsobil romantismus a realismus. Antonín Mánes, který je považován za zakladatele české linie krajinomalby, byl nadšeným poutníkem, což později zdokonalil jeho syn Josef. Antonín Mánes procházel českou krajinou a zachycoval konkrétní přírodní motivy, které potom v ateliéru komponoval do obrazů.
Zároveň zde působil August Bedřich Piepenhagen, který maloval zcela jiným způsobem. Ze vzpomínek jeho dcery víme, že si krajinu představoval v chomáčcích mechu, které si pěstoval za okny svého letního sídla v Šárce. Také má takový sametový malířský rukopis. Piepenhagen měl několik zcela vymyšlených motivů, takže i když je do krajiny zakomponovaná architektura nebo pohled na nějakou zříceninu, je to krajina zcela vymyšlená včetně zříceniny.
Obsahově patřil k romantikům – pohledy do dálek s poutníky, osamělá krajina plná sentimentu, emocionality. Ale když šlo o prodej jeho krajin, ukázalo se, že byl tento romantik obchodně velmi zdatný. Piepenhagen vytvořil vzorníky, ve kterých si zájemci zaškrtávali motivy, o které měli zájem, i s údaji o jejich rozměrech. Je pak vidět, jak motivy varioval nebo stále opakoval podle toho, jak byl o ně zájem a jak byly žádány.
Ve druhé polovině 19. století už malíři opouštějí ateliéry a častěji chodí do přírody a o to více se snaží o zobrazení české krajiny tak, jak ji vidí. Především bych zmínila Josefa Mánesa, viz jeho Soutok Labe a Vltavy. A pak je to třeba Antonín Chittussi, který se snaží zachytit příznačné rysy krajiny. To jsou jeho pohledy z Vysočiny, jihočeské rybníky. Nebo Julius Mařák, který byl především básníkem a malířem českých lesů.
Nemůžeme také opomenout Adolfa Kosárka. Malíře, který se stal nejslavnějším českým krajinářem. Pro něj bylo příznačné, že se procházel českou krajinou, zachycoval skutečné motivy, které ovšem v ateliéru komponoval do smyšlených kompozic. Třeba obraze Letní krajina s kaplí: kaple je z ulice Karolíny Světlé, lom ze Šárky a v pozadí je náznak Ralska.
Kdybychom se měli podívat komplexněji na proměny české krajiny v minulých staletích z hlediska cílených zásahů člověka, které z těchto zásahů byste vyzvedli jako určující?
Maur: Půjdeme-li do minulosti,prvníma nejdůležitějším zásahem bylo osídlování země.To dalo zemi charakter, který máme dodnes. Byl to dlouhotrvající proces, jehož první rozhodující vlna byla završena v první polovině 14. století. Pak došlo na nějakou dobu k útlumu a proces se dokončil ještě v horských oblastech v 16. až 18. století.
Nebylo to jen vytvoření sítě vesnic ve vrcholném středověku. Šlo o přestavbu plužiny, tedy o nové rozdělení polí do dlouhých úzkých pruhů, což krajině dávalo podobu až do konce 18. století. A v jistém smyslu až do století dvacátého, do scelování pozemků za kolektivizace.
Byly tady samozřejmě určité rozdíly. Třeba když se v 19. století zavedlo střídavé hospodaření a přestal být úhor a také si pole každý oséval, jak chtěl. Pruhy se tehdy staly daleko pestřejší. Najednou to byla pestrá paleta, jedno pole žluté, druhé zelené, třetí červené s mákem. Ve středověku byla ta pole vždycky v jedné trati osívána stejným nebo příbuzným obilím a někde to leželo ladem.
Jak to bylo s odlesňováním, případně s novým zalesňováním české krajiny v minulosti?
Cílek: Pravděpodobně první lidé,kteří káceli nebo spíšvypalovali les,byli asi mezolitičtí lovci a sběračiv 6. až 9. tisíciletí před přítomností. Prostě když máte louku, je tam přece jenom těch srnek víc.
Od středověku dochází k velmi intenzivnímu ničení a kácení lesa. Lidí bylo hodně, staveb bylo hodně, zima je dlouhá, musíte něčím topit. Takže už někdy od 14. století se objevují stesky na špatný stav lesů. Vrcholí to v 16. století, které muselo být z hlediska lesního hospodářství úplně strašlivé. Tehdy totiž fungovalo hodně dolů, hutí, ve velkém začínaly působit sklárny.
Takže když se dnes chlubíme tím, jak Češi velice záhy přispěli k novému kultivování lesů, jsme zároveň jedni z prvních, kteří si lesy zničili. Dnešní lesní partie leckde ve středních Čechách i jinde jsou možná lepší, než byly kdykoli v 19., ne-li v 18. století.
Když dnes člověk přijde do lesa, je to podobný les jako ve středověku nebo v období baroka? Nebo vypadá úplně jinak?
Maur: Druhová skladba je samozřejmě jiná. To, co máme dnes, je výsledkem jednak nechtěných zásahů do lesa (tedy když se vytěžily určité typy dřeva nebo stromů a samovolně vyrostly jiné). A jednak záměrně pěstovaných (zejména smrkových) monokultur v polohách, pro které nebyly vhodné.
A jsou to také terénní úpravy. Až do konce 18. století bylo v lesích velmi málo cest. Přímé lesní cesty byly budovány až v souvislosti s moderním lesním hospodařením a umožnily nejen loveckou zábavu pro vrchnost, ale také jejich intenzivní využití.
Když se tady mluvilo o tom, že lesy byly vykácené, zároveň tady byly obrovské plochy, kterých se do té doby člověk vůbec nedotkl. Třeba šumavské pralesy byly po dlouhou dobu úplně nepřístupné.
Cílek: Bylo víc pařezen. Když jdete do lesa a potřebuje dříví, useknout strom je vždycky problém. Tehdy se to dělalo tak, že se usekl strom a nechal se obrazit. Když pak na něm vyrůstaly nové kmínky, velice jednoduše se to sekyrou na pět rázů utnulo a odtáhlo domů. Takže bylo víc křovinatých oblastí a bylo určitě víc pasek.
Jak je na tom dnešní česká krajina z hlediska zalesnění? Je víc zalesněna než území jiných států, nebo méně? Jak to vlastně vypadá?
Cílek: Čechy mají vlastněhrozně moc lesa.Je to asi třetina země. Je to hodně dané tím,že byl les ponechán tam,kde už půda doopravdy nešla zemědělsky využít. Prostě tam, kde byla půda neúrodná, příliš kamenitá, se nechával les. To se okamžitě osvědčovalo, protože bylo stavební dříví a zdroj energie.
Tradičním rysem české krajiny je určitě rybník. Jak to bylo s vývojem rybníkářství?
Maur: Rybníky se u násvyvíjely postupně.První byly relativně maléprůtočné rybníky budované přímo na vodních tocích už od 12. a 13. století. Větší zakládací horečka začíná ve 14. století a neobyčejně intenzivní budování nastává v 15. a 16. století.
V 16. století se budují veliké soustavy rybníků. Jsou to jihočeské rybníky, rybníky na Pardubicku, kde je dnes jenom jejich torzo, nebo v oblastech, kde už je vůbec nenajdeme, jako je Poděbradsko. Tam přitom byla obrovská rybniční soustava a největší český rybník Blato, který zmizel a po kterém se dnes jmenuje jedna vesnice. Soustavy rybníků byly i na Nymbursku a jinde. Byly to několikasethektarové rybníky pospojováné do soustav umělými kanály, jako je Zlatá stoka, Nové řeky a řada dalších.
V dalším období byly některé rybníky spíše zanedbány, třeba za třicetileté války. A od konce 18. století a v 19. století dochází v některých oblastech k hromadné likvidaci rybníků v souvislosti s novými směry v zemědělství, kdy se dává přednost využití půdy k rostlinné výrobě.
Nakolik se do vzhledu české krajiny promítla průmyslová revoluce v 19. století?
Hájek: Změnily se vlastnické poměry, změnil se způsob vztahování se ke krajině. Vstupuje do toho čistě ateistický ráz. Ubývá sakrálních staveb, případně jsou věnovány určitým bitvám. A hlavně do toho vstupuje průmysl v podobě malých továren, později větších komplexů. Tyto komplexy jsou budované nejen u velkých měst, ale i na řekách a v podhůří jako například v Podkrkonoší, na Liberecku vzniká ekonomický zázrak.
Krajina se na jednu stranu profanuje, na druhou stranu se zintenzivňuje její využívání. Otevírají se velké hnědouhelné doly třeba v severních Čechách, čímž se tam vlastně smývá historický podklad. Krajina se také začíná dopravně zmenšovat. Díky železnici a velkým dopravním cestám se zkracují vzdálenosti a ztrácí se potřeba menších cest mezi menšími městy. Celkové pobývání v krajině se zkracuje.
Kdybychom šli ještě dál, tak co se děje s naší krajinou za první republiky?
Hájek: Začíná se objevovatspousta nešvarů,které potom kritizujemev druhé polovině 20. století.Řeší se otázka využití zemědělské půdy, scelování pozemků. V tom byla rozdílná situace v Čechách a na Moravě. Na Moravě úředně povolované scelování, komasace,probíhalo už od konce 19. století,kdežto v Čechách bylo povolenokvůli kompetenčním sporům až ve 40. letech 20. století.
Začíná se zrychlovat proces průmyslového využívání krajiny s tím, že většina základních problémů, se kterými se potýkáme v současnosti, má zárodek právě v této době.
Maur: Byla tady například pozemková reforma, která krajinu významně poznamenala, protože velké pozemky byly vykoupeny od šlechty a rozděleny mezi drobné vlastníky, byly vytvořeny zbytkové statky. Ovšem zejména šlechta ztratila velkou část svých příjmů, takže jí nezbývalo tolik prostředků na předcházející velkolepou péči o krajinu.
Po válce dochází k odsunu německého obyvatelstva z pohraničí, vznikají velká vojenská území, území nikoho. Co to znamenalo pro krajinu v těchto oblastech?
Hájek: Vesnice zanikaly, rušila se základní komunikační struktura. A s tím, jak do toho vstupovalo vojsko, ať už prostřednictvím vojenských prostor nebo hraničních pásem, se mění přírodní skladba. Území není intenzivně zemědělsky využíváno, to znamená, že je v něm fixována jakási zkušenost první poloviny 20. století.
Když se po roce 1989 otevřely hranice a s tím i tyto nepřístupné prostory, zjistilo se, že přírodní hodnota je nesmírně veliká. Například Šumava nebo Doupovské hory jsou jako náš vklad v evropském kontextu naprosto ojedinělé.
Na jedné straně je sociální složka, kdy samozřejmě došlo k velkým křivdám a nesrovnalostem, a na druhé straně je příroda, která tímhle zvláštním způsobem hospodaření získala.
Hovoří sedlák Jan Broj (přepis doplňujícího rozhovoru):
Náš rod sahá asi do 18. století, tak se dá říct, že je to rod s určitou tradicí. A předávaly se nejen zkušenosti, ale předávala se hlavně láska k půdě, což je to nejcennější, co mohlo v tom kterém statku, dávat sedláckému rodu sílu.
Byly rody, které udávaly na vesnicích určitý tón. A byly rody, které řekly, zaplaťpánbůh že přišlo JZD. Šlo o určité práce v sezoně. Třeba když se sušilo seno, takovýto zemědělec se dostal nejdál do hospody a seno počkalo na příští den.
Ve Volduchách byla pouť, byli jsme tam s manželkou na zábavě. Druhý den se podepisoval vstup do JZD. Když jsme vyšli ze zábavy, nešli jsme domů, ale na nejbližší pole. A tam jsem se vybrečel. To, že odtrhli zemědělce od půdy, byla ta největší tragédie, kterou mohli komunisti udělat. Byl to začátek konce.
Když si vezmete zásahy, co se dělají dnes, a ještě k tomu v nejlepších bonitách, tak to by člověk brečel znovu. Každý den ráno můžeme odškrtnout dalších 15 hektarů půdy vyjmutých z půdního fondu. Za rok to dá slušnou plochu, takže nebude kde ty potraviny vyrábět.
Cílek: Když si lidi na venkově našetřili peníze, koupili si kousek půdy, budovali hospodářství a pracovali na stejném gruntu často po generace, protože půda se neprodávala. Kdo v jižních Čechách prodal půdu, byl vyvrhel, doopravdy zkrachovalá existence.
Najednou do toho přijde kolektivizace. Lidi, kteří měli tento nesmírně silný vztah nejen k půdě, ale i ke svým zvířatům nebo ovocným stromům, o to přicházejí a přichází období velké lhostejnosti, které nějakým způsobem pokračuje doteď.
Přitom tématem přicházejícího desetiletí bude pravděpodobně potravinová jistota. Myslím, že velmi rychle pochopíme, že pokud na něčem doopravdy závisíme, možná nejvíc ze všeho, je to právě půda. Ne to, co vyrobíme v nespolehlivých fabrikách, ale to, co vypěstujeme na půdě. Když se podíváme třeba okolo Kutné Hory, jsou tam pole kontinuálně využívána šest nebo sedm tisíc let a stále plodí. Postavte fabriku, která bude po pěti tisících letech vyrábět. To prostě nejde. To, jak se dnes chováme k půdě, je z hlediska posledního tisíce let velký historický skandál.
Maur: Ještě tu byl jeden velmi negativní důsledek kolektivizace, který spočíval v tom, že hospodářské objekty u jednotlivých selských stavení ztratily svou funkci a nikdo nevěděl, co s nimi. Jejich obyvatelé zůstali bezradní, přestože jejich ekonomická situace byla relativně dobrá. Toužili po tom postavit si nějaký dům, ale nevěděli vlastně jak.
Tehdy v našich vesnicích vzniká naprostý architektonický a urbanistický chaos. Každý si obytnou část přebuduje podle svých představ, podle nějakých městských vzorů. Do toho se budují nějaké bytové jednotky a vesnice zcela ztrácí svůj původní charakter. Hospodářské budovy zpustnou, spadnou nebo jsou na spadnutí. A to je dědictví, které trvá dodnes.
Hájek: Ztráta odpovědnosti za krajinu znamená také jistý úpadek ve společenských vazbách. Mizí ta hierarchie „farář, lékař, učitel a sedlák“ a do popředí se dostávají lidé, kteří se zemí neumějí dobře zacházet nebo jsou to vyloženě prospěcháři. Celkově to ruší po staletí balancovanou společenskou stabilitu a dochází k degradaci těch míst. Výsledkem je i to, že si lidé na vesnicích často ani nerozumějí. Jsou to jakési izolované jednotky, nemají společnou řeč.
Mění se funkce venkova. V pohraničních oblastech po odsunu předcházejícího obyvatelstva byla většina staveb využívána lidmi, kteří s tím neměli žádné zkušenosti, nebo úplně minimální. Dochází tak k rozsáhlé devastaci celých venkovských celků.
Nakonec s přibýváním volného času a možnosti obstarat si bydlení mimo centra za účelem rekreace postupně vzniká chalupářské a chatařské nadšení, které vdechuje vesnickým oblastem nový život. A jsou oblasti, kde chalupáři tvoří hlavní část a vytvářejí novou komunitu.
Hovoří Jan Stráský, předseda českých turistů (přepis doplňujícího rozhovoru):
Kolektivizace, scelování lánů, rušení spousty cest byl velký zásah do krajiny. Pro turisty měl ale jednu dost nestandardní a možná méně známou výhodu: nikdo nelpěl na majetku, všude se mohlo chodit, nebyly prakticky žádné zásahy kromě příhraničních a vojenských prostorů.
Pak přišlo období, kdy se začaly stavět velké vodní plochy. A tam, kde jsou technické a účelové podmínky pro přehradu, je většinou krásná členitá krajina. Můžeme si vzít jednu přehradu za druhou a evidovat, o co jsme jako turisté přišli.
Krajinu i turistiku poznamenaly také velké stavby kravínů a zemědělských objektů. Jednak je to jistá estetická hodnota, jednak tyto objekty vždycky znamenají, že je nějaká cesta zavřená, protože ji nějak oddělí od ostatní krajiny.
Za můj život se tato země také různě zadrátovala. Už dávno nefotografuji, ale vím, jak je dnes těžké zachytit kousek kulturní přírody, aniž by tam byly dráty, sloupy, elektrické vedení.
Pak přišlo období po roce 1989, které přineslo několik fenoménů. Za prvé, vlastníci se začínají více zajímat o svůj majetek a vadí jim věci, které státu jako vlastníku do roku 1989 nevadily. Vyznačit dnes novou turistickou cestu je předmět složitého jednání a zdaleka ne vždy se dojde k dohodě.
A za druhé, velká změna v české krajině je rozšiřování chráněných území. Nová ochrana přírody si pro jednotlivé typy vstupní ochrany klade za cíl nejen zakázat určité činnosti, které poškozují přírodu, ale zakázat do přírody vstup. Prakticky tak přibývá míst, kam se turista vůbec nedostane.
Jsem fanatik do pouští. Takže první velkou cestu jsem udělal přes Saharu. Hrozně mě jako člověka z členité krajiny zajímalo, jak to vidí obyvatelé, kteří vůbec nevědí, co to je členitá krajina. Kteří mohou na poušti sledovat, jak je země kulatá. Rozdíl je v tom, že tito lidé mají daleko větší schopnost rozeznávat detaily krajiny než my. Naše krajina nám nabízí pestrost sama o sobě, nějak ji vnímáme a zahrnujeme do svých cest. Oni tuto pestrost nemají, ale zase vnímají drobnosti, malinké úchylky – tady je to trošku do vršku, tady je nějaký jiný útvar. Rozdíl tak není v tom, jaká krajina je hezčí, nebo ošklivější. Rozdíl je v tom, v jaké krajině jsme vyrostli a jakou krajinu jsme zvyklí vnímat.
Vnitřní Sudety jako označení středních Čech. Jak to mu pojmu máme rozumět?
Cílek: Střední Čechy jsou jedna z nejvíczanedbaných oblastí celých Čech.Tak exemplárnězpustlé vesnice jako někde na Kladensku v jižních Čechách nebo v pohraničí prakticky nenajdete.
Ve středních Čechách jsou celé vesnice, kde nenajdete starousedlíka. Tam, kde jsou starousedlíci jako třeba na jižní Moravě, vesnice přežila a drží si sociální strukturu, je malebná a funguje. Ve středních Čechách je to někdy hluboký smutek. Ale na to se dá nějak navázat, dá se to opravit, dá se s tím ledasco dělat.
Takže: vnitřní Sudety je oblast, ze které odešli lidé, a ti noví se ještě nenaučili s tou zemí zacházet.
Jsme v úrodném Polabí, ale i tady má dnes půda hlavně hodnotu stavebních parcel. Co si myslíte, že by dělal hrabě Špork, kdyby mohl dnes vidět, jak to vypadá nejen na jeho panstvích, ale jak vůbec vypadá dnešní česká krajina?
Hájek: Myslím, že by se možnáhořce pousmál.
Cílek: Já myslím, že by lobbisticky prosadil, aby konečně česká vláda přijala nový zákon o ochraně půdy.
Maur: No, a já bych řekl asi obojí.
(redakčně kráceno)