Svatá Anežka Česká byla jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. předurčena k tomu se stát prostředkem sňatkové politiky svého otce. Po několika neúspěších a především po Přemyslově smrti se však její život ubírá zcela jiným směrem. Pod vlivem učení svatého Františka z Assisi se vzdává světské moci a bohatství a veškeré své úsilí směřuje k obecnému dobru. Zakládá špitál, řeholní řád a klášter, kde je nejprve abatyší a později jen starší sestrou. Přesto nikdy nezůstala zcela mimo politické dění a i její život nesl drobné odlesky dvora. Zcela specifickou kapitolou je pak ovšem boj o její svatořečení. Přestože první pokusy proběhly už ve 14. století, ke kanonizaci došlo až o šest století později.
Anežka Česká
O Anežce České hovořili v Historii.cs ze 14. února historici Josef Žemlička z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Petr Kubín z Teologické fakulty Univerzity Karlovy. Moderovala historička Marie Koldinská.
Kdo Anežka vůbec byla a čím je pro historika dnešní doby zajímavá?
Žemlička: 13. století je doba nabitá zajímavými postavami, Přemysl Otakar II., Václav II., ale i Přemysl Otakar I. Anežka je ovšem z profesně trošku jiné skupiny. Je to královská dcera, která se nevydala klasickou cestou (dobře se provdat například do ciziny), ale zvolila život v ústraní a dožila se dlouhého věku, což bylo v té době jistě štěstí.
Kubín: Anežka je mezi českými světci v jistém smyslu výjimkou. Je tam několik nadčasových věcí jak ohledně života státu, tak života církve. Jde o aspekt sociální, tedy špitál Na Františku, který zřídila a zaplatila a který je dlouhá staletí největším špitálem v Praze. A pro církev je to ideál františkánský, tedy nemít moc a nemít peníze. K tomu se církev musí vracet v každém století.
Její život známe nejdetailněji z Legendy o svaté Anežce z 13. století. Tedy z jejího životopisu, který byl sepsán za účelem kanonizace. Anežčin život je v něm pochopitelně trochu zkreslen, protože je psán se záměrem představit ji jako ideál, který mají křesťané následovat.
Kromě toho máme o Anežce řadu listin, úředních pramenů, díky čemuž odpadá otázka, jestli Anežka vůbec existovala, jak je tomu u jiných středověkých světců. Jsou to listiny od nejbližších, přímo od bratra, nebo od papežů. A máme též listy, které jí psala svatá Klára. Její život tak můžeme rekonstruovat celkem dobře.
Žemlička: O Anežce víme, že byla zamlada přisouzena neznámému slezskému knížeti, patrně někomu ze slezských Piastovců. Za tím účelem byla také vyslána do třebnického kláštera, kde jako malinká žila patrně několik let v péči později svaté Hedviky. Ovšem kníže brzy zemřel, takže byla vrácena do Čech. Ocitla se pak v klášteře premonstrátek v Doksanech nedaleko Litoměřic, odkud byla později předána do péče pražského dvora. Přemysl Otakar I., a v tom byl skutečný mistr, po té napůl dojednal, že bude provdána za syna římského císaře Fridricha II. To byla velká pocta, vlastně teprve podruhé by tak Přemyslovci vstoupili do příbuzenského kontaktu s rodem vládnoucím v říši. A aby se Anežka zlepšila v mravech, dvorských ctnostech, byla poslána na dvůr Babenberků do Vídně nebo Klosterneuburgu, přesně nevíme. Už tehdy, jak to známe z legendy, prý neinklinovala ke světskému životu a světským radovánkám, ale postila se a věnovala spíše svým duchovním cvičením.
Nakolik se dá těmto informacím věřit?
Žemlička: V detailu to nevíme, ale jako vzorec chování nám to jako historikům vcelku vyhovuje. To, že byla poslána do klášterů na vychování, Třebnice, Doksany, můžeme brát s plnou vahou. A že byla vyslána na vídeňský dvůr, to také víme.
Kubín: Legendy jsou samozřejmě velmi specifické, ale zároveň je to největší zdroj informací o jejím životě. O jejím dětství se tam píše, že to byla zbožná dívka, že v kolébce měla nohy do kříže a tak dále. To jsou samozřejmě jenom schémata. O tom, jestli byla skutečně tichá dívka, se nedá nic říct.
Jasné je, že když jí bylo kolem dvaceti, rozhodla se vstoupit do kláštera. Jaké byly její motivy, se můžeme jenom dohadovat. Zřejmě potkala františkána nebo minoritu a ten ji seznámil s františkánským ideálem, který měl tehdy obrovskou přitažlivost. Druhá věc je to vnucování ženichů, o kterých nic nevěděla – takhle si asi životní štěstí nepředstavovala. A za třetí, když tehdy chtěla žena žít plným životem, nejlépe se to dalo učinit v duchovní instituci. A protože sama duchovní instituci vedla, určitě to pro ni byla realizace.
Velká politika, všechny ty nabízené sňatky, zápas císaře a papeže a tak dále, tedy jistě určovala její život, ale ji samotnou to až tolik nevzrušovalo.
Dobrali jsme se k plánům provdat Anežku za císařova syna Jindřicha VII. Z toho nakonec sešlo. Proč?
Kubín: Protože Leopold VI. Babenberský, ke kterému byla poslána, byl intrikán a místo Anežky dohodil Jindřichovi vlastní dceru Markétu. Anežce tak nezbylo než sbalit kufry a jet domů do Prahy. Pro otce i pro ni to byla potupa, takže Přemysl následně Rakousko napadl. Žádné jiné větší dozvuky to ale nemělo.
Žemlička: Anežka se stala svým způsobem obětí velké politiky. Přemysl Otakar I. byl mistrem ve sňatkových aliancích. Jeho syn Václav I. byl dán za chotě Kunhutě ze štaufského rodu. A dcery Judita a Markéta Dagmar byly provdány první do Korutan, druhá do Dánska. Přemysl si tedy dokázal hbitě obšancovat klíčové body a některým knížatům, i rakouským Babenberkům, se začínalo zdát, že už je toho moc.
Anežka se vrací do Prahy k rodině. Když se podíváme na legendistická líčení, vypadá to, že měla se všemi členy své rodiny téměř idylické vztahy. Je to pravda?
Žemlička: Přemyslova rodina byla velice komplikovaná. Přemysl měl dvě manželky. S Adlétou Míšeňskou měl čtyři děti, s Konstancií Uherskou měl dětí devět, jednou z nich byla Anežka, ta nejmladší. Dětská úmrtnost byla tehdy ale obrovská, umíralo prakticky každé druhé třetí dítě, takže těch dětí měl ve skutečnosti mnohem více.
Přemysl vystupoval vůči svým dětem autokraticky. Nebyl z otců, kteří nechávají dětem volné pole. Takže když 15. prosince 1230 umírá, jako by najednou nastala změna, a děti, které otec držel zkrátka, si začínají plnit svoje přání. Václav I. se začíná věnovat rytířské kultuře a Anežka si zakládá vlastní klášter, po kterém zřejmě velmi toužila.
Dotkli jsme se peripetií sňatkové politiky, ale to celé je mnohem širší problém. Když uvážíme, co zmítalo Evropou 13. století, jsou to hlavně složité vztahy mezi císařstvím a papežstvím?
Kubín: 13. století je dohrou zápasu mezi sacerdociem a impériem, zápasu dvou univerzálních mocností, císařské a papežské. Vrcholí zápas mezi císařem Fridrichem II. a papežem Řehořem IX., kteří se navzájem nenáviděli a snažili se zlikvidovat, a Anežka je někde uprostřed toho. Řekl bych však, že ji to až tolik nezajímá, jí jde o vlastní věc.
Mohlo ji inspirovat ještě něco dalšího? Příklad jiných urozených žen, příbuzných?
Žemlička: 13. století je doba nové zbožnosti (devotio moderna), což je celá soustava dílčích jevů, a právě v tom dominovaly ženy. Zatímco do konce 12. století byly upozaděny, tehdy jdou dopředu.
A Anežka měla několik ženských vzorů. Jedním z nich byla určitě Hedvika Slezská, která založila klášter v Třebnici, kde byla Anežka vychovávána. Dále to byla Anežčina matka Konstancie, která založila vlastní klášter Tišnov. A do třetice to byla Alžběta Durynská, dcera uherského krále, která se od sedmnácti osmnácti let úplně odsekla od světského života a platí za zakladatelku špitálnictví a charitativní péče. Založila špitál v Eisenachu a v Marburgu. Její věhlas se velice rychle roznesl, a když v roce 1231 umřela, už v roce 1235 byla prohlášena za svatou. Pro Anežku to byl obrovský vzor a impuls. Zajímavé přitom je, že to byla její sestřenice.
Je to vůbec celá soustava žen, které byly propojeny příbuzenskými svazky. Mohli bychom do toho počítat i dcery uherského krále Bély IV. nebo okolí krakovského vévody Boleslava V. a další a další. Dokonce se nabízí, když si to člověk genealogicky namaluje, že mezi nimi vládla určitá soutěživost – kdo více, kdo dále, kdo bude mít fundaci pěknější, vznešenější a přitažlivější. Samozřejmě to ale nesnižuje, co bylo řečeno. Že Anežka byla svým založením člověk meditativní, člověk, který měl blízko k sociálním potřebám.
Uvažme též, že jsme ve 13. století, kdy začíná rozmach měst a na pořad dne se dostává úplně nová skladba společnosti – města se svými sociálními, urbanistickými problémy. Ve 30. a 40. letech se to týká i českých zemí. Tehdy totiž vzniká Praha; 1230 je obezděno Staré Město pražské. Ostatně Anežský klášter byl projektován jako část pražského opevnění.
Historie.cs - Anežka Česká – princezna a světice (zdroj: ČT24)
Hovoří historik umění Jan Royt z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Nejstarší část Anežského kláštera je kostel Svatého Františka s dvojlodím a s oratoří, odkud klauzurované sestry sledovaly bohoslužbu. Výstavba začala záhy poté, co Anežka klášter založila a co přišly sestry z Assisi, což bylo roku 1231. Sama Anežka pak vstupuje do kláštera roku 1234. A protože sestry musely někde bydlet, vzniká konvent. To je první etapa. Další etapou je výstavba kostela Svatého Salvatora, spojená s tím, že klášter se měl stát rodovým pohřebištěm. V klášteře byl v roce 1253 pohřben Václav I., bratr Anežky České.
Ve vazbě na Anežku Českou bychom asi měli podrobněji zmínit svatou Kláru?
Kubín: Je dochována část korespondence, kterou vedla Anežka s Klárou, jinak se tyto dvě ženy nikdy neviděly. Klára byla asi o generaci starší než Anežka. V prvním z dopisů Klára nejspíše po založení kláštera Anežce píše, že se zaradovala, že dcera tak vznešeného krále vstoupila do řádu. Dopis je velmi zdvořilý, obsahuje uctivé vykání.
Pak máme dochovány ještě tři listy, v nichž už se přešlo k tykání, a ty informují Anežku o tom, jak si Klára představovala, že by se mělo v Praze žít. Anežka se na to ve svých dopisech nejspíše ptala, my ale máme dochovanou bohužel jen jednu stranu korespondence, tu od Kláry. Anežka se si tedy asi kladla konkrétní otázky: Co máme v Praze dělat? Jaká máme mít lůžka? Co máme nosit? Co máme jíst? Co dělat s nemocnými. A od Kláry přicházejí určitá doporučení. Mimo jiné také napomíná Anežku, aby to příliš nepřeháněla s postem, že se doslechla, že je už kost a kůže, a že tělo není ze železa, takže to nemá přehánět.
To nejdůležitější, co se tam Anežka dozvídá, je, že do nebeského království se člověk dostane jedině skrze chudobu. To je klíčové slovo pro františkánství, pro muže i pro ženy. Tedy chudoba nejen ve smyslu nemít majetek, ale i ve smyslu nemít žádnou moc. Zdá se, že Anežka na to reagovala. Už tři roky po založení kláštera rozdělí instituci špitálu a kláštera klarisek a minoritů a na špitál převede veškerý majetek. Svého majetku se tedy vzdá. A současně se vzdá i titulu abatyše a zůstane jen starší sestrou.
Další je, že také pomáhala Kláře v boji za akceptování její nové řehole ze strany papežství. Papežové si totiž představovali, že ženy nemohou běhat někde ve světě jako minorité, ale že musí být zavřeny v klauzuře, od rána do večera se modlit a žít tvrdým, asketickým životem. Klára si to představovala jinak. Chtěla žít jako svatý František, nejlépe hlásat evangelium mezi lidmi. V tom ji Anežka podporovala a jako královská dcera psala papežům, protože k papežské kurii měla blíž než obyčejná šlechtična ze střední Itálie, kterou byla Klára. A papežové to sice zdvořile, ale vždycky odmítli.
Takže na tehdejší dobu prosazuje až revoluční přístup k životu v klášteře – s obrovským důrazem na chudobu, na rezignování na mocenské posty. V jakém prostředí se toto vyvíjí? Jaké mnišské řády tady působily předtím, než Anežka založila svůj klášter?
Žemlička: To je zase dlouhá historie. Na konci 10. století tady vznikají první benediktinské řády. První je klášter svatého Jiří na Pražském hradě, pak Břevnov, Ostrov a celá řada dalších. Benediktinské řády tady mají monopol na mnišský život velice dlouho. Teprve před polovinou 12. století sem pronikají cisterciáci a souběžně s nimi premonstráti, i když ti nejsou přímo mnišským řádem, jsou to řeholní kanovníci. Tyto tři řády dominovaly až do konce 12. století.
13. století přináší oživení řádového života. Jsou to zejména mendikantské neboli žebravé řády. V tomto případě minorité, spojení se svatým Františkem, a ženská odnož minoritů, klarisky. A potom to jsou dominikáni, tam je to svatý Dominik Guzmán. Tyto dva řády se uchycují pevně ve městech, kde byla také největší příležitost sociálního i propagandistického působení.
Hovoří historik umění Jan Royt z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Na významném oltáři, Puchnerově arše z roku 1482, která zdobila hlavní oltář křižovnického kostela, je zachycena i Anežka Česká. Řád křižovníků je totiž jediný řád, který se vyvinul z Anežčina špitálního bratrstva. Anežka je zobrazena v zakladatelské scéně s královskou korunou na hlavě, jak předává kostel prvnímu křižovnickému velmistru Albrechtovi ze Šternebrka.
Za Anežku byla považována i světice ošetřující nemocné. Ale ta má knížecí korunu. Proto jsem usoudil, že se nejedná o Anežku, ale o Hedviku Slezskou, která skutečně ošetřovala nemocné a byla kněžnou. Anežka navíc nemohla ošetřovat nemocné, protože byla v klauzuře a nemohla jít mimo vlastní klášter. Z legend ovšem víme, že zašívala a prala obvazy pro nemocné.
- Puchnerova archa (detail) zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3320/331913.jpg
- Puchnerova archa (detail) zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3320/331914.jpg
Kubín: Anežka zřídila speciální špitální bratrstvo, a poté co na toto špitální bratrstvo převedla veškerý majetek, potřebovala ho nějak institucionalizovat. Ze špitálního bratrstva se tak záhy stává řád. A aby tento řád mohl disponovat majetkem, papež mu dává řeholi svatého Augustina, tedy ne svatého Františka, která odmítá majetek. Řád pak přebírá veškerou péči o špitál. Posléze se stěhuje od kláštera nejdříve na Poříčí, ke kostelu Svatého Petra, a v polovině 13. století jde na strategické místo v centru Prahy, kde zůstal doposud.
Anežka se uchýlila do kláštera a stala se prostou, chudou řeholnicí ve všech směrech? Nebo se cítila být hrdou přemyslovskou princeznou, sestrou krále?
Žemlička: Na jednu stranu byla klariskou se vším všudy, s chudobou, snahou pomoci sociálně slabším, na druhou stranu kde mohla, tam svůj královský původ zdůraznila. V jedné listině se dokonce sama označuje jako žačka svatého Františka a sestra českého krále. Takže svého původu si byla jasně vědoma a také ho uměla velice obratně využívat.
Když to vezmeme z jiné stránky, ten skromný, chudý klášter, jak bychom si představovali, byla nádherná raně gotická stavba, které v celých Čechách nebylo rovno. Anežka totiž měla vynikajícího sponzora, svého bratra a českého krále Václava I., se kterým měla po celý život mimořádně dobré vztahy. Rovněž velice milovala drahé bohoslužebné náčiní. Zachovala se listina z oslavanského kláštera, kdy král věnuje Oslavanům jakousi vesnici, ale vymiňuje si, že za to z oslavanského kláštera přejdou do Anežčina kláštera bohoslužebné věci – kalich, křišťálové ampule a podobně (je to tam přesně vyjmenováno). A Anežka též sbírala ostatky svatých.
Co Anežka a politika? Co takové věci jako konflikt mezi Václavem I. a jeho synem, pozdějším Přemyslem Otakarem II., tedy konflikt mezi Anežčiným bratrem a synovcem? A co smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli? Jak tyto události mohla prožívat?
Žemlička: Ani politice se zcela neuzavírala. Když vypukla vzpoura mladého Přemysla proti otci, patrně tam působila jako prostředník. Ke smíření otce se synem dochází právě v Anežském klášteře. Tam byla slavnostní hostina, Václav se tam nechává podruhé korunovat, je přizván mladý Přemysl a je mu odpuštěno. To vše se děje pod patronací svaté Anežky a v její přítomnosti.
Do politiky vstoupila ještě v roce 1277, kdy do kláštera přichází mladičká Kunhuta, přestože byla zaslíbena synovi Rudolfa Habsburského. Rozhodl to asi Přemysl Otakar II., ale Anežka v tom byla vstřícná. Přemyslovi to pak zazlívali, protože šlo svým způsobem o porušení úmluv.
A potom přichází rok 1278. Z legendy víme, že velice prožívala tažení svého synovce. Je zaznamenáno, že sestry obcházely křížovou chodbu s křížem, s relikviemi a prosily za zdar českých zbraní. Anežka měla dokonce mít zjevení, kdy viděla, jak smrtelně zraněného Přemysla vedou dva vysocí muži, ale považovala to za ďábelské mámení. Jenže za nějaký den přijel posel a zvěstoval ji tu tragédii.
Anežka se dožila na svou dobu poměrně vysokého věku. Když v roce 1282 zemřela, bylo jí přes 70 let. Odkdy byla vnímána jako světice? Podle některých informací to vypadá, že už na sklonku svého života. Bylo to tak?
Kubín: Myslím, že to tak bylo. Už za jejího života se na ni údajně obracely zvlášť ženy v různé nouzi. Také z královské rodiny se na ni obraceli o pomoc. Řádové sestry hovořily o tom, že ji viděly zmizet a tak dále.
Nejdůležitější jsou zázraky, které jsou spojené s její prapraneteří Eliškou Přemyslovnou, manželkou Jana Lucemburského. Ta se k Anežce obrátila o pomoc v důležité situaci dvakrát a Anežka jí dvakrát pomohla. Jednou, když byla v Praze s Janem a děti byly na Lokti, měla neblahé tušení, že se děje něco špatného. Běžela rychle do Anežského kláštera, kde žádala rozmluvu se svou tetou. A ačkoli Anežka byla už dávno mrtvá, pomoc jí přislíbila. Příští den přijel do Prahy posel a oznámil, že syn Václav, budoucí Karel IV., byl na smrt nemocný a náhle se uzdravil. Podruhé to bylo, když příští rok rodila druhého syna. To byla tak zesláblá, že nad ní lékaři dělali kříž. Ona se ale obrátila o pomoc k Anežce a uzdravila se. Proto se rozhodla postarat všemi silami o její kanonizaci.
Okolo roku 1320 se proto začíná psát anežská legenda, která má sloužit jako podklad k žádosti o kanonizaci. Legenda obsahuje Anežčin život a je stylizována tak, aby mohla být použita ke kanonizačnímu procesu u papežské kurie. Je tam také výčet řady zázraků, které byly na přímluvu Anežky učiněny většinou prostřednictvím jejích ostatků.
Hovoří historik umění Jan Royt z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Anežka byla pohřbena v nice v kapli Panny Marie. Víme, že hrob byl při povodních zaplavován vodou, která z něj byla čerpána a byla dávána pít nemocným, aby se uzdravili. Ostatky svaté Anežky pak byly z hrobu vyjmuty, obmyty ve víně, které bylo také podáváno nemocným. Ostatky pak byly zřejmě dány do nějaké relikviářové skříňky a do hrobu už uloženy nebyly. A to je problém peripetie s Anežčinými ostatky zejména za husitských válek, po kterých stopa po nich mizí. (Na konci 15. století, kdy byly údajně objeveny, komise usoudila, že to nejsou ony, a proto byl problém s kanonizací. Známe to tridentské: „Není tělo, není kanonizace.“)
Anežka Česká byla beatifikována až v 70. letech 19. století, kanonizována byla v roce 1989. V poslední době se její životní příběh dostal na přetřes v souvislosti s hledáním jejího hrobu v kostele Svatého Haštala, popřípadě i jinde. Jsou její ostatky nenávratně ztraceny? Nebo má smysl pokoušet se je ještě dnes nalézt?
Kubín: K hledání u Haštala jsem byl skeptický nejen já, ale i moji kolegové, protože k němu nevedly žádné stopy.
Ostatky se ztratily někdy za husitské revoluce. Tak to píše Bohuslav Balbín, první, kdo se tím zabýval, v 17. století. On zmiňuje i proroctví litoměřického probošta Papouška, že v české zemi bude dobře, teprve až se Anežčiny ostatky naleznou.
Když se klarisky za třicetileté války do kláštera vrátily, po ostatcích pátraly a v oce 1643 dokonce pozvaly pražského arcibiskupa Harracha, protože si myslely, že je našly. Ten ustanovil komisi, ta ostatky vyzvedla, ale řekla, že to Anežka být nemůže, protože šlo o celou kostru, zatímco Anežčino tělo bylo rozdrobeno. Potom se o to začal zajímat sám císař Ferdinand III., který ještě téhož roku ustanovil novou komisi. Ta našla druhou kostru, ale ani u té se neshodli, že by to byla Anežka. Obě kostry pak zůstaly zapečetěny v nějakých schránkách, které se po zrušení kláštera za Josefa II. ztratily.
Ještě jeden pokus o kanonizaci byl v roce 1679 a stál za ním představený františkánů od Panny Marie Sněžné, Bernard Sanic. Ten přesvědčil císaře Leopolda I., že by měl žádat v Římě o uznání Anežčina starobylého kultu, čímž by mohla být považována za svatou. Císař skutečně spolu s abatyší od Františka do Říma napsali, že se v Praze Anežka odnepaměti uctívá jako světice jak v liturgii mešní, tak v liturgii rodinné. Připojil se k tomu i pražský arcibiskup Bedřich z Valdštejna, který byl současně velmistrem křižovníků a měl na tom vlastní zájem. Jenomže papež to z neznámých důvodů neuznal. Museli jsme proto čekat až do roku 1874, kdy se svou žádostí uspěl arcibiskup kardinál Schwarzenberg a kdy byl Anežčin kult potvrzen odnepaměti. Díky tomu mohla být Anežka podle kanonického práva nazývána blahoslavenou.
Hovoří historik umění Jan Royt z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Byl jsem pověřen pražským arcibiskupem, abych dohlížel nad otázkou objevení ostatků v kostele Svatého Haštala. Byl bych velmi rád, aby se ostatky nalezly, ale už předtím byla ta naděje tak půl procenta. Historické souvislosti totiž nenaznačovaly, že by se tam ty ostatky vůbec mohly objevit.
My ale část těch ostatků máme. Nemodlíme se přece k ostatkům, ale ke světici, která se za nás přimlouvá na nebesích. A to je to podstatné.
(redakčně kráceno)