Ostrava - Školní rok skončil. Žákům a studentům začal letní prázdninový čas. V následujících týdnech vám nabídneme prázdninový minicyklus s informacemi o studentech a jejich zkušenostech se studiem a pobytem v zahraničí. Jednou z nich je i studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (RTDS) Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (JAMU) Tereza Reková, která letní semestr strávila v rámci studentského programu Erasmus v britském Newportu.
Britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny, říká Tereza Reková
Právě ses vrátila z Erasmu, co to vlastně znamená?
Erasmus je studijní pobyt v rámci vysokoškolského studia na partnerské škole ve státech Evropské unie s podobným nebo příbuzným studijním programem, jako má vaše škola domovská. I když studuji RTDS, pět měsíců jsem prožila v Newportu ve Walesu (Velká Británie) na University of South Wales, kde jsem studovala Documentary Film and Television. O University of South Wales se říká, že je jednou z nejlepších škol ve VB, co se dokumentární tvorby týče.
Proč ses do programu přihlásila? Co tě motivovalo ke studiu v zahraničí?
Chtěla jsem si to vyzkoušet. Myslím si, že pobyt v zahraničí je skvělá příležitost jak poznávat nové kultury, naučit se cizí jazyk, změnit na určitou dobu styl života apod. I když jsem byla v britském Walesu, nemohu říct, že bych se tam potkávala pouze s Brity. Zahraničních studentů zde byly hromady. Do styku jsem přišla s Italy, Portugalci, Pákistánci, Španěly, studenty z Lotyšska, Litvy, a dalšími. Poznávání jejich kultur a životního stylu pro mě bylo fascinující.
- v uhelném dole Big Pit zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481950.jpg
- Tereza Reková, Erasmus zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481945.jpg
- Tereza Reková, Erasmus zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481944.jpg
- Tereza Reková, Erasmus zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481951.jpg
S jakými představami jsi do Newportu jela?
Byla jsem hodně zvědavá, jak se studuje v zahraničí. A nejen to, taky mě docela zajímalo, jak já sama budu snášet odloučení od všech mých aktivit, přátel, spolužáků, rodiny. Doufala jsem, že se naučím něco úplně nového, že poznám spoustu nových lidí, že to prostě bude obrovská životní zkušenost.
A realita?
(smích) Velká životní zkušenost to opravdu byla. Hodně lidí o Erasmu říká, že to je jedna nekonečná party. Zvláště, jedete-li studovat do jižních zemí. Tam to tak asi opravdu funguje, práce pro školu není většinou příliš náročná, můžete cestovat, válet se na pláži, užívat si. V Británii to je ale trošku jinak. Počasí je otřesné, takže na pláž sice můžete, ale v pláštěnce a rukavicích. Navíc se to tam cenově pohybuje trochu jinde, takže i každodenní party by se pěkně prodražila.
A studijní zkušenost? V Brně na JAMU máme každodenní rozvrh s cca šestnácti předměty od půl deváté ráno do osmi do večera. Ve Walesu jsme měli zpočátku jen dva předměty, za pár dnů jsme si vyprosili ještě předmět třetí. Výuka tak byla rozvržena do tří dnů na bloky, které začínaly nejdříve v deset hodin. Zpočátku jsem byla nadšená – nemusím vstávat brzo, hurá! Po pár dnech jsem ale zjistila, že mí zahraniční spolužáci mají problém přijít do školy jak na deset, tak i na jedenáct. Hodně Britů své studium nebere příliš vážně a dle mého názoru můžeme mluvit o jejich jisté ,,studijní rozmazlenosti“. Výuka od desíti do pěti je pro ně nezvládnutelně dlouhá. Psaní esejí a natáčení projektů je nesnesitelně těžké. Kdybych porovnávala naše znalosti, jsem přesvědčená, že já, absolventka druhého ročníku JAMU, jsem o něco dál se svými vědomostmi a dovednostmi, než britští studenti. Samozřejmě, nepopírám – University of South Wales má mnohem více finančních prostředků než JAMU, a proto také technické vybavení ateliérů bylo úžasné a studenti měli o 100 procent více praxe než já. Co ale s tím, když na natáčení chodili o šest hodin později? Studium na JAMU v Brně je celkově mnohem náročnější než v Newportu a domnívám se, že britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny.
Jak výuka v Newportu probíhala?
Kromě základních předmětů vztahujících se k dokumentu jsme měli taky hodně praxe. V pondělí jsme vždycky dostali téma, na které jsme museli v neděli odevzdat dvouminutový audiovizuální počin. Pracovali jsme ve skupinkách po pěti a střídali jsme se v rolích (kameraman, střihač, režisér, herec,…). Studenti měli vlastní techniku, ale byla zde možnost si ji zapůjčit i ze školy. Při celé této práci se člověk hodně otrkal jak profesně, tak především co se trpělivosti a vycházení s lidmi týče… domluva ve skupinkách bývala často velmi tristní.
Studenti v Newportu mají možnost spolupracovat s BBC, udělat si praxi atd. Ale mám pocit, že si toho neváží, anebo si tu příležitost vlastně ani neuvědomují. BBC mají v podstatě za rohem a je jim to jedno. Skoro to na mě až působilo dojmem, jakoby byli přehlceni možnostmi, a tak se raději rozhodli nedělat nic.
Do předmětu Newport film, který vedl John Burgan, jsme na konci semestru měli odevzdat desetiminutový dokument, který by měl spojitost s městem Newport. Těžké zadání, zvlášť když nejste ani místní. Já jsem si vybrala téma bezdomovectví v Newportu. Pracovala jsem (po předešlých zkušenostech) raději sama. Teda ne úplně. Pomoci mi měly místní animátorky, neboť jedním z hrdinů mého snímku The Unsheltered / Bez úkrytu byl malý pomeranč vyrobený z latexu (jeden z respondentů odmítl ukázat svou tvář na kameru, proto jsme museli vytvořit jeho pomerančové alter ego). Takže… animátorky mi sice pomoci měly, a samozřejmě to taky do jisté míry udělaly, ale nakonec jsem hodinu před deadlinem (termínem odevzdání) lítala v horečce s foťákem po městě a snažila se vytvořit obrázky pomeranče, které měly být hotovy už před třemi týdny.
Který předmět byl nejzajímavější? Co tě nejvíc zaujalo?
Pitch and Proposal. Tam se nám vystřídali dva vyučující, oba pracující pro BBC, Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins. Peter byl nerudný Ir, který celou dobu křičel, někdy i studenty ztrapňoval, někteří proto výuku s ním zrušili, ale já si to užívala. Hodně mi připomínal Dylana Morana, herce např. ze sitcomu Black Books. Hodiny s Peterem byly sice velmi náročné, ale taky velmi inspirující - on prostě věděl, co dělá. Hodně vycházel ze své praxe u BBC. Jeden příklad z mnoha: ukázal nám fotografii, nebo pustil krátké video a řekl: „Tento člověk je výborný moderátor, ale my pro něj momentálně nemáme žádný pořad. Máte 60 minut – běžte a vymyslete mu formát na míru, který by se hodil na BBC 2 v šest hodin večer.“ A nastala práce ve skupinkách. Po hodině workshopu přišla druhá fáze – prezentace našich nápadů se vším všudy, to znamená i s odhadem rozpočtu, podmínkami natáčení, místem realizace apod. Peter s dalšími studenty tvořili hodnotící komisi a všechny vyslovené nesouhlasy a připomínky jsme si museli umět obhájit. Myslím, že by se to dalo přirovnat k prezentaci na Programové radě v České televizi.
V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Peter za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohly inspirovat (Den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…). Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.
- Tega v muzeu Dr. Who, Cardiff zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481948.jpg
- Tega v Bristolu zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481947.jpg
- Tega s vlajkou Walesu zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481946.jpg
- výlet do Dublinu zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481939.jpg
Co ti pobyt v zahraničí dal?
Mimo jiné jsem se z velké části naučila vycházet taky sama se sebou. Když máte podivné spolubydlící a venku prší, takže není kam utéct… no, člověka to zocelí.
- Wales, Erasmus a volný čas zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481941.jpg
- Dublin, irský humor zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481938.jpg
- Dublin, pláž zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481937.jpg
- Cardiff, Opera House zdroj: Tereza Reková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/49/4820/481936.jpg
Zároveň jsem ve volném čase (kterého bylo relativně dost) pracovala na svém vlastním mini internetovém seriálu Erasmus time, který je ke zhlédnutí na youtubu. Co se hnulo, to jsem natočila, a pak jsem se propracovávala hodinami materiálu a snažila se ty nejsenzačnější momenty mého Erasmus pobytu nacpat do krátkých skečů. Stará kamera a domácí střižna na mém počítači byly mé nejlepší kamarádky. Erasmus time má čtyři díly, když sama sebe donutím, možná udělám ještě díl pátý a závěrečný.
Jaké bylo tvé první setkání s kamerou?
Taťka mě natáčel na dovolené (smích).
Ale jinak se za mé první pořádné setkání s kamerou dá považovat práce v Televizi Noe, kde jsem na postu moderátorky a redaktorky dívčího pořadu V posteli působila dva nebo tři roky. Bylo mi necelých 16 let a tehdy jsem si uvědomila, že by se mi práce v médiích líbila.
Za kamerou jsem se ocitla o rok později. Se spolužáky ze střední školy jsme se přihlásili do soutěže České televize Děti točí hrdiny. Za úkol jsme měli natočit krátký dokument o libovolném válečném veteránovi, kterého jsme si museli sami najít a zjistit jeho příběh. Připravili jsme 15ti minutový snímek Někdo musel jít o panu Josefu Křístkovi, který v době II. světové války bojoval u Tobruku. Při celém procesu jsem zjistila, co vše tvorba dokumentu obnáší - hledání respondentů, plánování natáčení, úvahy nad natáčecím prostředím, příprava otázek, všechny ty technické záležitosti… Nejtěžší pak byla fáze konečná – vybírání nejdůležitějších úseků z rozhovoru s panem Křístkem a rozhodování, co vše se v dokumentu použije, a co ne. Jednak to muselo mít hlavu a patu, zároveň však taky určitou dramatickou stavbu. Soutěž jsme tenkrát vyhráli a mě tehdy napadlo, že by bylo fajn se dokumentu věnovat i v budoucnu. Tuto myšlenku jsem ale zatím nijak dál nerozvíjela. Až ve čtvrtém ročníku jsem si pro svou maturitní práci vybrala téma Životy umělců očima dokumentu, a v teoretické části jsem se zabývala dokumentární tvorbou a jejím dělením. V praktické části jsem pak natočila videodokument o ostravské výtvarnici Kateřině Pavlicové, který jsem pojmenovala Hliněná princezna.
Co nyní studuješ?
Po maturitě jsem se rozhodla (možná i k nelibosti maminky) docela riskovat a podala jsem si pouze dvě přihlášky na vysokou školu. Ještě k tomu byly obě na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně - jedna na Dramatickou výchovu a druhá na Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku. Na oba studijní obory jsem byla přijata, zvolit jsem musela jen jeden. Takže momentálně končím druhý ročník dramaturgie a scenáristiky.
Za rok ti studium na JAMU skončí. Máš představu, co bys chtěla studovat dál?
Práce na The Unsheltered / Bez úkrytu mě ujistila v tom, že se dokumentu opravdu chci věnovat. V příštím roce bych ráda zkusila přijímačky na pražskou FAMU, právě na obor dokumentární tvorby.
Tereza Reková, neboli Tega. První básničku složila ve třech letech. První písničku i s refrénem vymyslela v pěti, první povídku napsala v šesti letech. Všechny její následné aktivity nějakým způsobem souvisely s kulturou, uměním i televizí. Malovala, recitovala, hrála na klavír, od kterého přešla k bicím, základy animace se naučila v ostravském QQ studiu, věnovala se divadelní improvizaci, tančila irské tance, v televizi moderovala dívčí pořad. Možná by se dalo říct, že měla výhodu, protože vyrůstala v rodině s „televizním“ zázemím. Její tatínek Martin Rek je sice na „volné noze“, ale již přes dvacet let působí v České Televizi na postu režiséra. Maminka Taťána Reková v ostravském televizním studiu pracuje v oddělení Koordinace programu a vysílání a Nových médií. Všechny její aktivity měly a stále mají podporu v rodině.