Vědeckofantastickou literaturu objevila i začala sama psát díky Neználkovi. Od budovatelského románu pro děti se však posunula k vytvoření historie budoucího vesmíru, ne náhodou podobnému tomu našemu. Žánr sci-fi je pro ni totiž především nástroj, kterým dokáže popsat dnešní dobu a rozvinout důsledky mnohdy nenápadných projevů naší civilizace. Ne jinak je to i v její nové rozsáhlé sáze Jantarové oči, kterou reaguje na události 11. září. Se spisovatelkou Vilmou Kadlečkovou hovořila v Profilu Michala Hergetová.
„Člověk vyhledává spíš drama než idylickou budoucnost,“ říká Vilma Kadlečková
O čem jsou Jantarové oči?
Ta kniha vznikala asi deset let. Prvním popudem k jejich napsání byly události z 11. září 2001. Asi jako pro všechny ostatní to pro mě byla šokující záležitost a trochu jsem se o to zajímala. Jenže jako člověk, který píše knihy, mi nejde jen o shromažďování faktů a informací, ale o pokus vcítit se třeba do cizí civilizace nebo jiného způsobu uvažovaní, do toho, co se asi děje v hlavách takových lidí…
Ale oni to vlastně nejsou jen lidi, protože i tam používáte svůj argenitový vesmír, jinou civilizaci?
Je to sci-fi, odehrává se v budoucnosti, v 26. století. Pro mě je to ale spíš způsob, jak posunout realitu a získat možnost vyzdvihnout některé jevy, které se odehrávají už dnes, ale zatím nejsou tak výrazné. Sci-fi vlastně slouží jako lupa: můžu něco vzít a zveličit, aby to bylo názorné a dobře vidět. Takže i když je to 26. století, ta společnost je v podstatě stejná jako dnes, odehrává se to na Zemi a ta budoucnost je tam jenom proto, aby tam mohla být jiná civilizace, mimozemšťané. O naší civilizaci, o kterou mi ve skutečnosti šlo, je totiž dost obtížné psát přímo, tak jsem si pomohla úkrokem stranou a udělala z nás mimozemšťany.
Vycházíte z lidí kolem sebe? Poznávají se?
Myslím, že není vhodné, aby se poznali, takže to rozhodně popřu a budu trvat na tom, že se nikdo poznat nemůže. Autor pracuje trochu jako kuchař a to, co vznikne, je něco jako lečo. Jsou tam různé kousky, útržky životů, útržky toho, co člověka obklopuje, ale jsou pečlivě rozkrájené na kousíčky a zamíchané. Doufám, že se nepoznají.
Na trhu je vaše knížka Mycelium. Jak přicházíte na takové názvy?
Studovala jsem zahradní architekturu a myšlenka s houbami mě napadla na celkem nevinné přednášce, která se týkala nemocí rostlin. Poslouchala jsem, jak se houby prorůstají pletivy stromů a pomalu se v nich šíří, a napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby taková houba prorůstala člověkem.
Mycelium je skutečný botanický termín, znamená to podhoubí, a odkazuje k tomu, že některé věci se odehrávají nenápadně nebo pod povrchem. Ostatně kniha začíná větou: „Nejdůležitější věci se odehrávají v skrytu.“ Když jdeme po lese, houba, kterou vidíme, je pouze plodnice, skutečný organismus houby je hluboko v zemi a objeví se jen občas. Tato myšlenka se prolíná celou knihou, takže její název je velmi příznačný. Původně to měly být Jantarové oči, jenže jsem si uvědomila, že to je spíš název pro knihu o středoškolačce a vlkodlakovi a že by to bylo klamání čtenářů.
Jak se to vlastně stane, že si člověk začne vytvářet nový vesmír, budoucnost, nové civilizace a nová pravidla?
Možná mě infikovali už v dětství, protože mi místo pohádek předčítali Neználka na Měsíci, v naší generaci myslím celkem známou knihu. Dnes k ní mám docela výhrady, ale tehdy mi připadala úžasná a začala jsem se pídit po tomto typu příběhů, začaly se mi líbit verneovky. Nakonec jsem v jakémsi okamžiku prozření kdesi zaslechla, že se tomu říká vědecká fantastika, neboli sci-fi, a od té chvíle jsem je vyhledávala systematicky. Takže mě to provází opravdu odmalička.
Kdy jste sama začala psát příběhy?
Asi v osmi devíti letech: ve chvíli, kdy jsem se opravdu naučila psát. První příběh byl právě fun fiction na Neználka a jmenovalo se René, zlý otrokář z Kvítečkova. Na tom je dobře vidět, jak funguje dětská mysl, protože krásnou růžovou budovatelskou budoucnost, která je v Neználkovi popsaná, jsem nechala úplně stranou a našla jsem si tam sklepení a dramatický útěk před zlým otrokářem. Člověk totiž spíš instinktivně vyhledává dramata a nebezpečné situace než idylickou budoucnost.
Ve vašich knihách zaznívá spousta ne úplně běžných slov. Pokud vím, na internetu poskytujete ke svým knihám jakousi encyklopedii?
Slovníček na webu sice existuje, ale je to spíš pozůstatek minulosti. V mládí jsem se setkala s knihou, dnes všeobecně známou, Pán prstenů, ke které profesor Tolkien vytvořil vlastní elfí jazyky nebo mapky. Tehdy se mi to hrozně líbilo, ale dnes to považuji skoro za dětinskost a pomalu se od toho odkláním. To, co čtenář od autora očekává, nejsou reálie nebo suma vymyšlených vědomostí, ale příběh, drama, ostatní věci jsou navíc. V jedné příručce o psaní jsem se dokonce dočetla, že autor, který si vymyslí svůj svět, může takovéto dodatky nacpat kamkoliv, klidně do šuplíku s ponožkami, ale hlavně ne do knihy. Toho se držím, takže jsem to dala jenom na internet.
Kromě sci-fi píšete i fantasy, například Tajnou knihu šerosvitu. Tu jste ale psala jen s ženami. Proč jen ženské autorky?
To byl zvláštní projekt. V podstatě jsme se domluvily na internetu a nějak se daly dohromady. A jelikož žádní mužští autoři zrovna nešli kolem, zůstalo nás nakonec pět bab, pět žen, pět autorek.
A ona se na to nabalila i jakási geocathingová hra?
Vlastně ano. V rámci propagace knihy jsme vytvořili šerosvitky, které kolují někde po Čechách, a fanoušci tak mají velice malou šanci, že ten šerosvitek najdou.
Jste autorkou českého Dračího doupěte, vy sama hrajete?
Dávno už ne. Člověka ten běžný život tak trochu semele, mám tři děti a žiju celkem normálně. Teď to přebírají spíš děti, ale nehrají přímo Dračí doupě, ale takzvaný free forming. To je taky jakási hra na hrdiny, ale bez přesných pravidel, jenom si formují ten příběh.
Nutno říci, že bez Dračího doupěte by vaše děti možná nebyly, protože vy jste se díky Dračímu doupěti dala dohromady se svým mužem?
To je pravda. Můj muž, Martin Klíma, byl tehdy student matfyzu, bylo mu dvacet let a rozhodl se, že přeloží hru Dungeons & Dragons, která tady byla naprosto neznámá. A protože mezitím přišla sametová revoluce a bylo možné tady takové věci publikovat, pokoušel se to vyjednat s majiteli práv. Nicméně ti byli poměrně nepřístupní, koneckonců kdo by se bavil s dvacetiletým chlapcem, takže nám práva nedali a nám nakonec nezbylo, než si vytvořit vlastní hru.
Vznikalo to opravdu za bojových podmínek, dostali jsme to vytištěné z tiskárny v balících a museli jsme si to u kamaráda v garáži celé vlastnoručně svázat. S dotyčným Martinem Klímou jsme pak měli nakladatelství, ale to dlouho nevydrželo, tak jsme si řekli, že svatba bude lepší, a nakladatelství už nemáme a jsme devatenáct let manželé.
(redakčně kráceno)