Dívčí Hrad na Osoblažsku má dvě stě obyvatel. Nejbližší větší město, Krnov, je dvacet pět kilometrů odsud. Je sedm hodin ráno, doba, kdy lidé vyrážejí do práce. Tady je klid.
Reportáž Marty Pilařové
Až polovina lidí tady nemá práci. Ti, co ji mají, už odjeli do Krnova nebo ještě dál. Mezi prvními je otevřená malá prodejna potravin a naopak z Krnova sem přijela parta stavbařů vyměňovat okna na jednom ze čtyř místních paneláků.
Jan Naďo je nezaměstnaný, jeho žena pracuje u obce a dělá veřejně prospěšné práce. Musí vyžít ze čtyř tisíc pro každého.
Obec to chce řešit lákáním turistů na krásnou přírodu, ale také návratem k tomu, co tu už jednou bylo. Dnes prázdný statek dříve zaměstnával až dvě třetiny místních. Místo velkochovů ale teď chtějí biopotraviny z lokálních surovin.
Odvážnou cestou se vydala Kateřina, toho času na mateřské. Vrátila se sem z Prahy, s bratrem začali podnikat. A zatím se daří.
Největší zaměstnavatel v obci je strojírna Jana Bacha. Devadesát pět procent vyváží a daří se. V podniku pracuje osmdesát lidí, místních ale jen padesát. Chybí tu technicky vzdělaní lidé.
„Problém je, že mi tu chodí neustále automechanici, kuchaři a jiné obory, které se vůbec neuplatní,“ uvedl Jan Bacho, majitel strojírny.
„Taťka řídí autobus a mamka šije. Mamka nemá vůbec žádnou práci,“ říkají děti z Dívčího Hradu. A i když si tihle špunti suverénně hrají s tablety, svou budoucnost vidí podobně.
Další obce po cestě z Dívčího Hradu jsou na tom úplně stejně. Bez práce nejsou koláče – to na Osoblažsku platí víc než kde jinde.
