Kovbojové, indiáni, banditi, zálesáci a greenhorni, divoká příroda, nezbytné atributy Divokého západu, se prostřednictvím westernové literatury a později filmu staly fenoménem, který ve své době zasáhl celý svět. České země nebyly výjimkou, naopak. Utlačované indiány k Čechům přirovnával už J. A. Komenský. Knihy Karla Maye zde první vrchol své popularity slavily již před první světovou válkou. Vzniklo zde jedinečné trampské hnutí. Časopisecky vydávané kovbojky a indiánky dosáhly několika set čísel. Zlom přišel s druhou světovou válkou a především nástupem komunismu. Nacistům nemohl vyhovovat většinou kladný vztah k „rasově podřadným“ indiánům, komunistům pak díky svému původu žánr jako takový. Zachránit ho měly až filmové adaptace Mayova Vinnetoua. Dnes je poetika Divokého západu vyčerpána ze všech směrů, má své stálé příznivce, nových však tolik nepřibývá nebo hledají útěchu jinde, třeba ve fantasy.
Divoký západ do českých luhů
O Divokém západu v české kotlině hovořili v Historii.cs z 27. dubna amerikanista Marcel Arbeit z Univerzity Palackého v Olomouci, Pavel Janáček, ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Petr Mašek, vedoucí Oddělení zámeckých knihoven Národního muzea. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Pánové, můžete mi vysvětlit, jak to, že se české háje a luhy staly prérií? Jak tady vznikl kult Divokého západu a už v první republice velmi zesílil? Jak to bylo v literatuře, tak ve filmu? Jak se to tady objevilo?
Janáček: Mýtus Divokého západu, který vznikl v severoamerické kultuře, zřejmě natolik zapadal do kulturních konstelací moderní doby, že se šířil po celém světě. České prostředí bylo myslím hodně unikátní v tom, že nepřevzalo pouze filmovou a literární produkci, ale že zde vzniklo sociálně-kulturní hnutí jako tramping, které se ve svých vnějších projevech výrazně inspirovalo Divokým západem. V tomto bylo to převzetí trošku jiné než jinde v Evropě.
Mašek: Nepochybně svou roli sehrál i Karel May, který byl před první světovou válkou na jednom z vrcholů své slávy v Čechách.
Arbeit: Daleko dřív, než se lidé začali zajímat o kovboje, se zajímali o indiány. Inspirace šla z Latinské Ameriky, protože útlak jihoamerických indiánů Španěly byl vnímán jako útlak Čechů Habsburky. V tomto kontextu se o tom zmiňoval už Jan Ámos Komenský. V roce 1905 a 1906 jsme tady měli indiána z Latinské Ameriky, Čerwuiše, a v roce 1906 přijel Buffalo Bill a měl čtyři představení na Moravě, jedno v Přerově, dvě v Brně a jedno v Jihlavě. Docházelo pak k případům, že dcery z dobrých rodin utíkaly s těmi indiány. V Moravských novinách je dokonce vylíčen případ, jak uteklo jedno děvče z dobré rodiny s nějakým indiánem, který se jmenoval Skvrnitý los. A psaly se o tom dlouhé články, jak rodina truchlí, že odešla s divochem.
Mayolog Karel Deniš Jordán:
Mayovy knihy a filmy byly zdrojem poznání nejen v 90. letech 19. století, ještě o století později se dalo poznat, že May byl velmi poctivý z hlediska popisu krajiny, věcí, staveb a dokonce i oblečení. U Maye je to jako u Foglara, také tam najdete hrozně málo dívčích nebo ženských postav v hlavní roli. Spíše se ztotožníte s muži, s bojovníky, s těmi, kteří tam dělají hrdinské činy. A i když se speciálně v mayovkách objevilo, několik důležitých žen, brzo z nich zmizely. Představa, že by si Old Shatterhand vzal za ženu Nšo-či a usadil se v některém wigwamu a měli spolu šťastně děcka, byla totiž poměrně nemožná z hlediska příštího vývoje dobrodružství. A to samé byl filmový Vinnetou a jeho zamilovaná Ribbana.
U Karla Maye na každé stránce vystoupí nějaký kladný hrdina, statečný zálesák, Old Shatterhand, Old Surehand, Hobble Frank, a vždycky se ukáže, že to je Němec. Češi ale mají a tehdy zvlášť měli k Němcům trošičku odstup?
Mašek: Ono se to projevovalo. Je to vidět na překladech Karla Maye, které se v průběhu už téměř 120 let mírně mění. Dokonce v jednom z prvních překladů románového cyklu Ve stínu Pádišáha, tehdy Po stopě zlého činu, hrdina Kara Ben Nemsi není Němec, ale Francouz. A v předválečných překladech lze narazit na další pozoruhodné okamžiky. V jedné z mayovek ve starém překladu je úvaha o tom, jak se z hostů postupně mohou stát zloději a velmi nepříjemný element, a najednou tam byla věta: „Asi jako Němci v Čechách.“ Pro jistotu jsem se podíval do německého originálu, jestli tam May nemá něco podobného, pochopitelně nemá. V prvorepublikovém překladu jsem pak při úvaze o nějakém lotrovi našel poznámku: „Podobně jako bývalý německý císař Vilém.“ A to už jsem ani nehledal, protože Karel May zemřel dávno před ním. A žertovným vrcholem všeho je slavná scéna, kdy Vinnetou přijde do hostince a bezvadnou angličtinou požádá o sklenici plzeňského piva. V Mayově originálu však stojí: „Jedno německé pivo“. Překladatelé se to tedy snažili mírně posunovat, ale samozřejmě nemohli úplně vylikvidovat, že jakmile se objeví nějaký kladný hrdina, velmi pravděpodobně bude německého původu, aspoň přes jednu generaci.
Zpočátku byl Karel May přeložen snad do všech jazyků světa. Pouze ve střední Evropě jeho obliba vydržela dodnes. V ostatních státech byl přeložen, chvíli byl čten a postupně se na něj zapomnělo.
Michal Moravec, Nakladatelství Toužimský & Moravec:
Karel May začal v Čechách vycházet v roce 1888 na pokračování a v roce 1890 vyšla první knížka, Syn lovce medvědů v nakladatelství Josef Vilímek. Knihy vycházely až do první světové války a byly celkem úspěšné. Válka ovšem znamenala ve vydávání knih velký zlom, navíc tady byly protiněmecké nálady. Začátkem 20. let se nakladatel Šeba domluvil s Vilímkem, že by vydával Karla Maye, ale ani on s ním nebyl úspěšný. Tak se v roce 1929 můj děda Jaroslav Moravec víceméně náhodou zastavil u Toužimského v knihkupectví a ten mu jen tak mezi řečí řekl, že Šeba s Karlem Mayem není úspěšný, že autor je na prodej. Děda se na místě rozhodl jít do toho a začít vydávat knížky Karla Maye.
Janáček: Dalo by se říci, že Karel May přeložil původní americký topos do jazyka střední Evropy a stal reprezentantem toho tématu. Nejvíce nacionalizován pak byl mýtus Divokého západu v českém pohraničí v souvislosti s jeho „kolonizací“ po odsunu německého obyvatelstva. Téma westernu je vlastně tématem hranice civilizace a divočiny.
Arbeit: V době, kdy se začaly objevovat první překlady Karla Maye, si český čtenář mohl přečíst Jamese Fenimora Coopera. Jenže Poslední mohykán vyšel u Pospíšila už v roce 1852 a ostatní Cooperovy romány z té pentalogie, a ne všechny, mohl číst pouze v převyprávěných verzích přes němčinu. Tendence zkracovat, zhušťovat, moralizovat a upravovat pro mládež pokračovala v případě Coopera až do dvacátých a třicátých let, kdy už byly k dispozici plné překlady těch románů.
V roce 1924 vznikla desetistránková adaptace Posledního mohykána od Ludmily Grossmanové-Brodské. V této edici ovšem dokázali převyprávět Chaloupku strýčka Toma od Harriet Beecher Stoweové na dvanácti stranách a tak dále. Cooper byl u nás vždy vnímán skrze Posledního mohykána, eventuálně ještě Stopaře, ale třeba jeho Prérii, která vycházela v 60. a 70. letech v Knihách odvahy a dobrodružství, už děti a mládež nečetly, protože jde vlastně o filozofický román.
Mašek: Téměř žádná akce už tam není, ale to se týká i Maye, který měl také stále větší tendence moralizovat a vkládal do románů svoje až teologické úvahy. Překladatelé je ovšem často vystřihávali a nutno přiznat, že to podporovalo akčnost děje. Zejména po druhé světové válce to pak bylo děláno zcela záměrně z ideologických důvodů. Mayův originální Vinnetou umírá se slovy: „Jsem křesťan“, ale v poválečných vydáních je to změněno na všeobecné porozumění mezi národy.
Mayolog Karel Deniš Jordán:
Sebeprojekce Karla Maye do postavy Old Shatterhanda Kara Ben Nemsiho způsobila, že většina ilustrací vlastně maluje Karla Maye, což byla vlastně legrační figurka od pohledu, protože May měřil 166 centimetrů a měl knírek. Jenže ve filmech nastoupil Lex Barker, vysoký 193 centimetrů, blonďák, atletický, obrovský typ, silák. Zato Vinnetou byl svému literárnímu předobrazu podobný. Nemusel být totiž nutně velký a silný, ale spíš šikovný. Potíž ovšem spočívala v jeho obleku, protože skutečný apačský oblek vypadal dramaticky jinak než ten ve filmu.
Janáček: Skoro to vypadá, že se český čtenář druhé poloviny 19. století seznpamoval s toposem Divokého západu pouze skrze Fenimora Coopera. Mimo něj se ale seznamoval i s překlady levných amerických povídkových sérií a lidových knížek, ke kterým patřil třeba i Buffalo Bill.
Arbeit: Americké prameny říkají, že týdeník Buffalo Bill Stories měl skoro 600 čísel a začal vycházet roku 1901. To přitom nemůže být pravda, protože u nás se objevily překlady prvních svazků už na konci 19. století a kolem desátého svazku to byl rok 1900, takže jasně musely vznikat dřív.
Zajímavé bylo, že redakce tohoto týdeníku byla v Lipsku, takže v českých knihovnách se to vůbec neobjevilo. Jednak kvůli averzi českých knihovníků tyto produkty skladovat, jednak proto, že to nebylo vydáno na území, které mapovali. A v neposlední řadě i proto, že na každém čísle bylo napsáno: „Zapovězeno ve veřejných čítárnách.“ I kvůli tomu se dochovalo tak málo těchto svazků. Další problém byl, že někdy nedodali včas obálku a použili obálku z předchozího čísla nebo s původním anglickým titulem, ačkoliv obsah byl zcela jiný. Někdy ji zase začernili, dotiskli nový titul, ale obrázek zůstal stejný, a pokud vydali reprint, nedatovali ho, takže stejný text má jinou obálku, protože ji zrovna měli po ruce. Je v tom tedy skutečně galimatyáš.
Takže to nebyly překlady nejznámějšího „životopisce“ Buffalo Billa?
Arbeit: Buffalo Bill byl v té době kolektivní pseudonym, pod kterým lidé anonymně psali. Nebyl to ani Prentiss Ingraham, který Buffala Billa také psal. Byl to přejatý časopis a z novel, kterých bylo kolem sto dvaceti, u nás vyšla pouze jedna. Později u nás začala vycházet druhá edice Texaský Jack (Buffalo Bill s Texaským Jackem spolupracovali a dokonce vystoupili na jednom jevišti).
Texaský Jack byl stejně jako Buffalo Bill historická postava?
Arbeit: Ano. O jejich společném představení v Chicagu jeden recenzent napsal, že to je nejhorší herecké představení, které kdy v životě viděl, a že nikdy nezažil větší smrad v hledišti. Na druhou stranu se mu líbilo, že s těmi kolty přece jenom něco umí, že to je takové žonglérské vystoupení.
Janáček: Obeznámení veřejnosti s tématem Divokého západu a kolonizace indiánů bylo už v 19. století velmi široké. Nebylo proto náhodou, že si Josef Václav Sládek mohl v Národních listech roku 1871 vystřihnout krásnou povídku Válečná výprava. Hrdina v ní jede na trestnou výpravu na komanče, čeští osadníci jim pak rozdají chleba a podobně. To vše už ale operovalo s všeobecným povědomím o mýtu Divokého západu. Dvacátá a zejména třicátá léta jsou pak dobou rozkvětu jak překládání, tak původní české produkce westernu. Souvisí s tím i to, že v polovině třicátých let u nás začal jako nové médium vycházet takový typ časopisu, kdy v každém čísle byl otištěný celý román. Byla to vlastně kniha v časopiseckém vydání, tedy ekvivalent amerického a britského Pulp Magazine.
Ve třicátých letech tak western byl, ne jedinou, ale hlavní náplní edic, které mířily na mužské publikum. Tehdy byly totiž „genderově nekorektně“ westerny distribuovány pánům a sociální romance, romány těžkých životních osudů a statečných žen ve Večerech pod lampou ženám.
Mašek: Po první světové válce Karel May zmizel. Svou roli hrálo velké nacionální vzedmutí, May byl přece jenom Němec. A dále doznívaly aféry, které koncem Mayova života rozdmýchali různí novináři, kteří ho vyloženě pronásledovali. Zprávy, že Karel May je podvodník a zločinec, pak měly setrvačnost, takže ve dvacátých letech Karel May nebyl.
Mayolog Karel Deniš Jordán:
V době Mayovi největší slávy (od 80. let a zejména v 90. letech 19. století) na něj vytáhli úplně všechno možné. První bylo, že byl v kriminále, což mu zničilo stáří. Druhé bylo, že psal romány kolportážní, nevalné literární úrovně, a vždycky pod jiným jménem. A pak šlo o to, že se úplně promítl do postavy Old Shatterhanda a Kara Ben Nemsiho a že tvrdil, to jsem já, podívejte se na mé jizvy, tam všude jsem byl, to všechno jsem prožil. Jasně se ukázalo, že to nemohla být pravda. A to je třetí Mayovo trauma, že nikdy nikde nebyl. Úplná pravda to není, faktem ale je, že jeho šestnáctiměsíční cesta po Orientu přišla ve chvíli, kdy byly jeho zásadní knihy už napsány. A do Ameriky se dostal až v roce 1908 a procestoval pouze severovýchod Spojených států a zčásti Kanadu. Takže do míst, kde se většina jeho dobrodružství odehrávala, do Nového Mexika ani do Texasu, se nikdy nedostal.
Mašek: Když Toužimský a Moravec přicházejí za Vilímkem, že by od něj koupili práva na Karla May, v podstatě se jich zeptá: „Co s tím budete dělat? Karel May je mrtvola.“ Jenže v polovině dvacátých let se situace začala měnit a navíc se objevil úžasný fenomén, ilustrátor Zdeněk Burian, který nastartoval kolmo stoupající přímku Karla Maye.
Michal Moravec, Nakladatelství Toužimský & Moravec:
Když nakladatelství začínalo, hledalo ilustrátory. Měli sice vynikajícího Zdeňka Buriana, ale ten byl dražší, takže ho používali především na malování obálek a vnitřní ilustrace dělal jen někdy. Měli Jiřího Wowka, vlastním jménem Jurij Volkov, původem Rusín z Ukrajiny. Vowka maloval perfektně pérovky do knížek, ať to byly westerny, nebo historické knížky. A když nakladatelství přebíralo tituly, které vyšly už dřív (také mayovek), v prvních vydáních používali ilustrace Věnceslava Černého nebo Ulricha a až později je nahrazovali modernějšími od Buriana nejvíce Wowky.
Janáček: Existuje mýtus, který vznikl zejména v poválečných parodiích a parodizující publicistice a v 50. a 60. letech, že česky vydávané westerny psaly podivné literární, ba sociální existence, Češi pod americkými jmény. To je nesmysl. Většina toho, co zde vycházelo v knižním vydání, ale i v podobě Rodokapsů byla standardní produkce amerických, britských, ale také německých autorů, kteří byli ve svých zemích relativně známí a relativně úspěšní. Stejně tak 90 procent detektivek, které tady vycházely pod anglickými nebo německými jmény, byly práce úspěšných anglických nebo německých autorů. Až ve třicátých letech začali někteří autoři české zábavné i populární četby zkoušet psát původní westerny a většinou je psali pod anglickými pseudonymy. Tím se ale nijak neodlišovali od praxe německých autorů – jméno se přizpůsobuje žánru.
Je pravda, jak se tradovalo v mém mládí, že se i čeští klasici občas živili psaním westernů a podobně?
Janáček: Karel Schultz, velký autor českého románu 20. století, prokazatelně přispíval do románových sešitů. Neznáme sice western, ale dobrodružný román O žezlo aztéckého krále. Jinak je těchto překročení autorských hranic známo poměrně málo. Autoři, kteří psali tento typ dobrodružné četby, většinou psali i další podobné typy zábavné literatury.
Jak to bylo za nacistické okupace? Když vstoupily Spojené státy do války, přece tady nemohlo nic takového vycházet?
Mašek: Karel May vycházet samozřejmě směl a také u Toužimského a Moravce vycházel, ale to už jeho doba v Čechách pozvolna končila. I když je známo, že mayovky si oblíbil i Adolf Hitler, svou podstatou byly vlastně protinacistické a antirasistické. Karel May na každé stránce zmiňuje, ať indián nebo černoch, jsme si rovni. A ačkoliv to bylo v přímém rozporu s nacistickou ideologií, byl Karel May v nacistickém Německu oblíben.
Arbeit: Rodokaps vycházel až do roku 1944. Ostatní sešitové romány, Divoký západ a Rozruch, skončily v roce 1941. Částečně to bylo kvůli papíru, ale i kvůli tomu, že v letech 1942 až 1944 procento amerických autorů výrazně kleslo a přestali se uvádět překladatelé, aby nebylo poznat, jestli je to překlad nebo původní dílo. Vůbec poslední Rodokaps pak nese číslo 407 a je to Charles Sealsfield alias Karl Postl, německy, ale i anglicky píšící autor, žijící v Americe.
Janáček: Od vstupu Spojených států do války skutečně nesměli být američtí autoři vyjma klasiků publikováni, ale pro westerny jako žánr to neplatilo. Lidové knihovny specializovaných nakladatelů to řešily tím, že publikovaly buď práce domácích autorů, anebo překlady z němčiny, které často vycházely pod anglickými jmény. Je ale poměrně překvapivé, že na okraji, který tyto edice představovaly, byl cenzorský dohled neúčinný, takže tam do konce války vycházely skutečně překlady amerických autorů.
Michal Moravec, Nakladatelství Toužimský & Moravec:
Můj děda, původně nakladatel, si vedl evidenci vydávaných knih, kdy vždy udává rok, autora, název a náklad. Třeba Smrtící prach Karla Maye se vydalo 3000 kusů, první díl Vinnetoua 8000 kusů, druhý díl 7500 kusů. Oproti Eduardu Štorchovi a jeho Lovcům mamutů jsou to dvojnásobné náklady, těch bylo totiž vydáno 3200 kusů. Takže Karel May byl úspěšný.
Janáček: Jaromír Hořejš, autor historických zábavných románů pro mládež, lidové četby střední úrovně, v roce 1947 vydal román Osada pionýrů. Je to první western ze Sudet, brigáda mládeže, statek a všechny charakteristické rysy a scény klasického westernu. Nájezdníci objíždějí farmu a dochází tam k přestřelce. Druhou podobu představovaly parodie; v roce 1946 vychází poprvé knižně Brdečkův Limonádový Joe. Přisvojený topos obrany a prosazování hranice potom žije v české kultuře až do Zdivočelé země Jiřího Stránského. Tam jsou skutečně některé scény jak u Hořejše v roce 1947 nebo ve filmu Smrt v sedle.
V padesátých letech vycházela řada sovětských knížek z války. Tyto jakoby dobrodružné válečné příběhy měly do jisté míry nahradit pocit hledání dobrodružství a statečnosti, ale správně ideologicky.
Mašek: Karel May prožívá v roce 1945 v Čechách už svou druhou literární smrt. Jelikož je to Němec, což je opět naprosto nepřípustné, následoval přímý zákaz a odpor režimu k literatuře tohoto typu. Mění se to až v roce 1958, kdy nesměle vychází Syn lovce medvědů, mimochodem první Mayovo dílo, které vyšlo v češtině v roce 1888. A pak přicházejí filmy a už s tím nejde nic dělat.
Ono se říká zlatá šedesátá, ale zlatá šedesátá byla i pro tento žánr, podobně jak jste říkal ty filmy. Nejdříve bylo v roce 1962, že se tady objevil film V pravé poledne. Pak přišel film Velká země. Sedm statečných a mayovky.
Janáček: Od konce šedesátých let máme temné westerny, takové ty „vítejte ve zlých časech“. Romantická a nádherná krajina, setkání s přívětivou civilizací, kolonizace divočiny, to se najednou překlápí a nabývá úplně jiných hodnot. Chci tím říci, že western není po dvě stě let stejná záležitost. Stejný zůstává ten topos, prostor, mýtus a problém – hranice mezi civilizací a divočinou. A hrdina westernu je vždy zároveň nemocný tou divočinou a většinou odchází někam do dálky, protože v tom civilizovaném světě vydržet nemůže. Jde pořád po hranici a nikdy se nezastaví. Věčný tulák.
Arbeit: Jedna z amerických definic westernu říká, že to je je žánr, kde se dá rozlišit dobré násilí od zlého násilí. Pokud by to mělo platit, od počátku sedmdesátých let je western už máloco. Také začínají padat i ikony včetně Buffalo Billa ve filmu Roberta Altmana Buffalo Bill a Indiáni. Zatímco u nás v Sedmičce vycházel David Crockett jako kreslený seriál Walta Disneyho a Buffalo Bill byl nedotknutelný. K nám to přišlo jako komiks z Polska, první byl Tarzan, druhá byla Tři malá prasátka a třetí Buffalo Bill. To pak přestalo vycházet, přestože byl ohlášen Londonův Mořský vlk.
Bezesporu žijeme v době, kdy je western na ústupu. Je to tím, že doba už nepřeje romantickým a statečným hrdinům? Nebo je to jenom sezonní záležitost?
Mašek: Po zkušenostech s přijímáním Karla Maye se domnívám, že se jedná o sezonní záležitost a že se western vrátí, i když v jiné podobě. Myslím si, že je to klasické prostředí, to se musí vrátit.
Arbeit: Myslím, že western přestává být na ústupu. Pět velmi zajímavých westernů napsal Cormac McCarthy v letech 1985 až 2005. Jeden z nich, historický western Krvavý poledník, se odehrává ve 40. letech 19. stolet a je založen na faktických historických událostech, je mnohými považován za nejlepší western 20. století. Nemluvíme už ale o romantických westernech. To jsou westerny, kde se zcela nediskriminovaně vraždí. A i když jsou to westerny mytické, mytologie je úplně jiná, než byla předtím. Jsou částečně nihilistické a často jsou spojovány s jinými žánry.
Cormec McCarthy ale také napsal Hraničářskou trilogii. V prvním díle je western předveden jako romantický. V druhém díle romantika mizí. A ve třetím díle se setkávají postavy z prvního a druhého dílu a celé je to degradováno jako vztah komedie a frašky. Celé je to pokleslé, zanechává to mnoho otazníků a je to velice působivé. Dnes tedy v podstatě každý, kdo napíše zajímavý western, jedním či druhým způsobem ho dekonstruuje.
Janáček: Za 250 let, kdy lidstvo obrábělo tenhle symbol modernity a setkání s fantazií někoho jiného, se vytvořil ohromný materiál, se kterým teď mohou pracovat umělci. Skutečností ale je, že když se podíváme na internetový obchodní dům s knihami Amazon, samostatná kategorie western tam už není. Jako masově produkovaný žánr populární kultury, literatury, filmu a tak dále western nepochybně ustoupil s tím, že jeho poslední vrchol byl někde v padesátých, šedesátých letech. Nejsem si ale tak jist, že se vrátí. Přicházejí jiné žánry a například fantasy, to je samozřejmě dnes to, co byl western ve třicátých letech pro českého čtenáře.
(redakčně kráceno)