Pravidelný cyklus České televize Historie.cs se 21. září 2013 věnoval Řádu templářů i jejich vztahu k českým zemím. Téma významného středověkého řádu a jeho násilná likvidace na hořící hranici vzrušuje dodnes historiky i romanopisce. Diskutovali zástupci Centra medievistických studií Filosofického ústavu AV ČR Jaroslav Svátek a Dušan Foltýn. Debaty se rovněž zúčastnil prof. Libor Jan z Historického ústavu při filosofické fakultě Masarykovy university v Brně. Pořad moderovala Marie Šedivá Koldinská.
Templáři, rytíři i křesťanský řád
Co vlastně víme o počátcích Řádu templářů?
Svátek: Víme, že když byla uskutečněna první křížová výprava, vyhlášená v roce 1095, a poté co byl dobyt Jeruzalém v roce 1099, se v prostředí kanovníků kostela Božího hrobu vyčlenila jistá skupina rytířů. Ta zřejmě byla zárodkem budoucího templářského řádu a přibližně ve 20. letech 12. století se začalo konstituovat jádro templářského řádu kolem rytíře jménem Hugo z Payns. Ten pocházel z kraje Champagne ve Francii. Řád byl ale poprvé potvrzen o několik let později ve Francii na koncilu v Troyes. Tady se řádu dostalo i vyšší církevní aprobace a potvrzení papeže.
Jan: Důležité ale bylo, že tito rytíři si předsevzali ochraňovat křesťanské poutníky, kteří putovali Jeruzalémem a byli napadáni, často kočovnými beduíny. A rytíři tady zavedli jakousi vojenskou strážní službu.
Foltýn: Impuls pro vznik řádu, který byl takto zaměřen, byl zcela praktický. Těsně před prvními počátky řádu došlo k velkému masakru poutníků poblíž Jordánu. Vznik řádu tedy reagoval na konkrétní situaci, která nastala ve Svaté zemi.
Jan: Podstatné bylo, že na regionálním koncilu v Troyes v r. 1129, ideu řádu podpořil Bernard z Clairvaux, pozdější svatý Bernard z Clairvaux - jedna z nejvýznamnějších postav církve. Přispěl k tomu, nikoli že by vytvořil templářskou řeholi, jak se někdy psalo, ale tím, že napsal ideový spis, který se nazývá De laude novae militia - O chvále nového rytířstva. A tam vytyčil zásadní cestu.
Hovoří vedoucí oddělení rukopisů a starých textů Národní knihovny ČR Veronika Procházková:
Rádi bychom vám představili jednu významnou památku na templářský řád, která se nachází v Národní knihovně. Je to rukopis a zachycuje templářská statuta. Rukopisů, které zachycují tyto dokumenty, není ve světě mnoho. Jedná se o 13 rukopisů, přičemž osm je v latinské verzi a pět ve francouzské. Obsahuje všechna statuta řádu, tři hlavní požadavky, poslušnost, čistotu a chudobu, a vzhledem k rázu vojenskému další ustanovení. Nicméně statuta začínají požadavkem modlitby a pak se věnují dalším praktickým věcem, organizování kláštera, to znamená třeba společnému jídlu, ošacení, úpravě vlasů, knírů a samozřejmě také zbroji. Hovoří se o celibátu, přičemž templářem mohl být ženatý muž, ale měl zakázáno nosit řeholní oděv a žít ve společném řeholním domě. Rukopis do Čech přivezl kníže František Šternberk-Manderscheid pravděpodobně na přelomu 18. a 19. století, neboť na zadním přídeští je signatura šternberské knihovny. Pozůstalost koupil posléze kníže Lobkowicz, a takto se rukopis dostal do pražské lobkowiczké knihovny.
Foltýn: Templáři jsou první z rytířských řádů, ke kterým se musely nějakým způsobem postavit duchovní autority i teoretici. Ono to bývá často tak, že pokud teorii předběhne praxe, najde se teoretik, který dotyčnou teorii přizpůsobí. V tomto případě to byl Bernard z Clairvaux, ovšem v době vzniku templářského řádu byly i duchovní autority s odlišným názorem. Když zakladatel řádu Hugo hledal podporu v Evropě, obrátil se na více autorit. V té době byly dva velké reformní řády, které vznikly reformou benediktinů - kartuziáni a cisterciáci. A když se Hugo obrátil na převora Velké kartouzy, hlavního kláštera kartuziánů, jeho odpověď byla výrazně odlišná, než kterou chtěl slyšet. Převor Velké kartouzy mu řekl, že důležitější je vypořádat se s vlastními hříchy. A Svatá země, pokud to zjednodušíme, může vlastně počkat. Právě z tohoto důvodu bylo velice důležité, že svatý Bernard z Clairvaux napsal v podstatě propagandistický spisek a otevřel svou autoritou cestu templářům do Evropy a umožnil, aby v Evropě dělali nábor.
Templářský řád nebyl jediným řádem, který v této situaci vznikal ve Svaté zemi. Které byly ty další?
Svátek: Jistě. Na prvním místě je nutné zmínit Johanitský řád, jehož počátky jsou ještě mnohem starší, toto společenství vzniká přibližně na počátku 12. století v Jeruzalémě při kostele sv. Jana Křtitele. A do jisté míry můžeme johanity a templáře považovat za dva základní rytířské řády jak ve Svaté zemi, tak v celé křesťanské Evropě. Posléze vznikaly i další, třetí nejvýznamnější je Řád německých rytířů, který ovšem až koncem 12. století v Akkonu. Měl podobnou funkci jako Řád johanitský, tedy nejenom vojenskou ochranu poutníků, ale zejména péči o poutníky, případně o lidi, kteří přišli ze západu do Svaté země, a péči ve špitálech. Proto se také Johanitům někdy říká řád špitálníků. Pak vznikaly i jiné řády. Konkrétně ve Svaté zemi se jednalo o Řád svatého Lazara, který měl celkem specifickou funkci, a bývá poněkud pozapomenut. Staral se o nemocné leprou. Na dalších křižáckých frontách, zejména na Pyrenejském poloostrově, v pozdější době vznikaly řády jako Alcantara, Calatrava, Santiago, které byly už inspirovány prvotním impulsem templářů a johanitů.
Templáři, z čeho je ten název odvozen?
Foltýn: Počátky řádu jsou spojeny s Jeruzalémem a s kapitulou Božího hrobu. To byla kapitula, která se od počátku 12. století, od roku 1114, řídila řeholí sv. Augustina, ovšem tam byli kanovníci. V okamžiku, kdy se tato skupina rytířů začala konstituovat jako samostatný řád, potřebovali vlastní sídlo. To jim ve svém paláci poskytl král jeruzalémský. Ten palác se nacházel na Chrámové hoře, v místech, kde byl skalní dóm. Toto místo je spojováno s původním Šalamounovým chrámem, tedy templem, proto ten název je odvozen od templu Šalamounova.
Křížové výpravy, přítomnost ve Svaté zemi a boj s muslimy stavěly před středověkou křesťanskou společnost otázku, nakolik válka může být spravedlivá, nakolik může být opodstatněná. Nakolik je možné porušit přikázání Nezabiješ. Jak si na to odpovídala společenství typu templářů?
Foltýn: V okamžiku, kdy křesťané přicházejí do Svaté země, dostávají se do kontaktu s muslimy, můžeme dokonce mluvit o tom, že se dostali do kontaktu s pojmem svatá válka, džihád. A museli nějakým způsobem reagovat.
Jan: Je to stejně doba, kdy se objevuje termín miles christianus - křesťanský rytíř, tedy ten, který bojuje za ideu křesťanství. Ten, který se podílí v souvislosti s první křížovou výpravou už na získání posvátných míst, která byla spojena především s Ježíšovým životem, to znamená všech míst v Palestině. Takže postupně se tato idea propracovává. Ona není v církvi úplně nová. Třeba v Byzantské říši existovaly velmi silné kulty světců vojáků, jako byl svatý Jiří nebo jako byl svatý Démétrios. To znamená, že tady idea rytíře, který bojuje za Krista, dostává nový, řekli bychom západní obraz. Ale v jasné souvislosti s první i dalšími křížovými výpravami. Zároveň se rozvíjí, na to nesmíme zapomenout, rytířská kultura ve 12. století.
Foltýn: Rytířství tady bylo i předtím. To, co je nové na templářích, je, že byli zároveň řeholníky. A svatý Bernard z Clairvaux tomu dal ideový základ. On před tehdejší společnost postavil představu člověka, který je na jedné straně řeholník, je tam podoba jakéhosi beránka. Ale zároveň může být rytíř, bojovník, tam je představa lva. Je to tedy osoba řeholníka a zároveň bojovníka. V tomto jsou templáři skutečně novum.
Jan: Jim se zároveň podařilo potlačit určitý rytířský individualismus, protože rytíř pokud byl bojovník, tak byl individuum. Rád se trošku předváděl, rád sám vynikal. Templáři jako řád byli spoutáni velice přísnou a tvrdou disciplínou. Vládla absolutní poslušnost hlavě řádu, mistrovi, nebo jak jsme zvyklí říkat velmistrovi, případně dalším nejvyšším hodnostářům. A museli skutečně vykonávat úkoly, jak měli nařízeno. Jejich náboženský život se podobal rozpisu dne, jak ho známe u benediktinů, ale zdaleka se nemodlili tolik žalmů. U templářů to zpravidla nahrazovaly desítky otčenášů. Takže to bylo podstatně jednodušší.
Jak vypadala vnitřní struktura toho řádu?
Svátek: Nejvyšší patrem templářské společnosti byl velmistr a jakási rada starších. Pokud jde o samotný personál, můžeme rozlišit několik kategorií. Jednalo se zejména o řádové rytíře, kteří měli bílý plášť s červeným křížem. Zároveň zde byla velká skupina takzvaných seržantů, což byli bojovníci druhého řádu, většinou neurození. Ta druhá složka, fratres servientes, to jsou na jedné straně bojovníci, často vyzbrojení jako rytíři. Dokonce již těžce vyzbrojeni. Ale na druhé straně se starali o hospodářství. Ale nejen hospodářští správcové, ale také mlynáři, kováři, a ti pocházeli buď z měšťanského prostředí, nebo to byli původem rolníci. Ti chodili v hnědém nebo černém rouchu, červený kříž tam byl taky, ale nepatřil jim ten bílý plášť. Kněží, řádoví kaplani, se do řádu dostali až poměrně pozdě. A není jich nikdy mnoho. Řád se postupně dělil do několika provincií, z nichž ta první byla ve Svaté zemi. Ovšem po celé 12. a 13. století vznikají provincie zejména ve Francii, později i na Pyrenejském poloostrově, v Itálii, ve Svaté říši římské, v Uhrách, na britských ostrovech. Řád byl opravdu rozšířený do všech koutů Evropy. Jednotlivé provincie, které se později dále dělily na komendy, a jednotlivé komendy na řádové domy, poskytovaly určitý ekonomický, ale také lidský potenciál pro výboje. A to nejen ve Svaté zemi, ale později i na Pyrenejském poloostrově.
Tím se dostáváme k jedné velice důležité oblasti, templáři jako finančníci?
Jan: Templáři fungovali hodně v oblasti Středozemního moře, kde bylo rozvinuté finančnictví. Připomeneme severoitalské bankéře, Florenťany už v té době, nebo Byzance, v jižní Francii Marseille. Takže templáři se dostali do kolotání finančně obchodního. Pochopili, že je důležité podílet se na dálkovém obchodu. Pořídili si velké lodě, fungoval obchod a cestování do Svaté země. Šli tam rytíři, kteří do řádu vstupovali ne na celý život, ale zavázali se, že budou pět let společně s templáři bojovat v Palestině. A aby nemuseli cestovat s velkými vaky peněz, peníze složili v některém templářském domě. Templáři jim zajistili dopravu až do Palestiny a tam zase si peníze mohli vybírat v jeruzalémském nebo akkonském řádovém domě, centrále. Ale důležité bylo, když se začali na templáře obracet králové, především francouzský a anglický král, že jak templ v Paříži, tak templ v Londýně vykonávaly těmto králům bankovní služby. V některých obdobích dokonce spravovaly celé francouzské státní, dnes bychom řekli, finance.
Jak se kontakt s penězi slučoval se středověkou představou o takových záležitostech jako je třeba lichva?
Jan: To je skvělá otázka, protože obvykle se píše, že lichvu mohli ve středověku provozovat pouze Židé. Templáři tomu ve svých materiálech neříkali usurae, lichva nebo úrok, ale byly to příplatky za různé služby. A těmito příplatky se skutečně částky, které získávali, navyšovaly, takže to byla skrytá lichva. Ale takhle se nechovali jen templáři, takhle se chovali i jiní křesťané ve středověku.
Hovoří majitel hradu Templštejn David Hamza:
Templštejn je nejvýznamnější památkou na templáře z toho důvodu, že se jedná o nejautentičtější hrad, poněvadž byl opuštěn už ve středověku. A už nebyl později přestavován a upravován, ale ani nezanikl, takže se dochoval v poměrně kontaktním stavu. Templáři původně přišli do Jamolic, kde měli svou první komendu, kde se objevují už před rokem 1279. Pak jsou písemné zmínky z let 1279 a 1281. A poté odcházejí na tento ostroh a zde si staví nový hrad, první jsou z r. 1298. Patřilo k tomu i několik okolních vesnic, Bohuslavice, Dobřínsko a další. Toto byla jakási správa, kde sídlili řádoví bratři a dohlíželi na provoz panství a okolních vesnic. Po templářích se zde vystřídalo několik majitelů, z nichž nejvýznamnější byli páni z Lipé, nicméně potom tento hrad zanikl a již před Bílou horou to byla ruina. Přestože je to jedna z nejvýznamnějších templářských památek a v současné době je poměrně velký zájem o takové památky, tak se zde nikdy neprováděl žádný regulérní průzkum, což je obrovská škoda. Toto jádro je asi 4 metry zasypáno, jsou zde zasypána asi dvě podlaží. Jistě by se zde našly nějaké památky na středověký provoz a život na takovém hradě.
Jan: Oni měli zvyk stavět si hrady a dávat jim názvy podle svého řádu, templum (chrám). Měli Tempelburg v Pomořansku, měli Tempelfelde v Berlíně, těch „templ“ lokalit bychom našli určitě mnohem více.
Foltýn: Templáři se u nás objevili velice pozdě, až po johanitech a německých rytířích. Jejich startovací pozice byla už proto mnohem horší než u těchto dvou dalších rytířských řádů. Někdy v době Václava I. se objevují templáři v Praze. Pražský dům snad byl první, není to úplně zřejmé. Byla to zřejmě jakási diplomatická základna při královském dvoře. České království bylo natolik významným státem, že templáři tady chtěli mít zastoupení. Z ekonomického hlediska byly ovšem důležitější komendy na venkově. V Čechách to byla komenda v Uhříněvsi. A ještě důležitější byly komendy na Moravě - v Čejkovicích a Jamolicích.
Hovoří učitelka Libuše Votavová z Občanského sdružení Uhříněves:
Víme stoprocentně, že v roce 1293 byla Uhříněves připsána templářům. V Uhříněvsi působil nejvyšší představitel, komtur jménem Ekko, a pravděpodobně komenda, kde se nachází v místě bývalého zámku Smiřických. Komtur Ekko vystupuje také v listině ze září 1302 jako komtur provincie Čechy, Morava a Rakousko.
Když se řekne Čejkovice, asi většinu lidí napadnou čejkovické templářské sklepy. Kam sahají jejich historické kořeny? Mají tyto sklepy něco společného s templáři?
Jan: Ty sklepy jsou podle mě pozdější. Pravděpodobně už to byli templáři, kteří ve 13. století v Čejkovicích pěstovali víno nebo nechali zakládat vinohrady, takže to volné spojení templářů a vinařství, mimochodem skvělého čejkovického tam dnes bude.
Hovoří ředitel Templářských sklepů Čejkovice Pavel Pastorek:
V Čejkovicích začali templáři působit prokazatelně v první polovině 13. století, kdy tady vybudovali základy historické tvrze. První písemné zmínky o templářích v Čejkovicích jsou datovány rokem 1248, kdy převzali svobodné statky v blízkých Rakvicích. Součástí tvrze, kterou templáři v Čejkovicích vybudovali, jsou i rozsáhlé vinné sklepy, o kterých se dodnes vykládají různé legendy. Jedna z nich říká, že jsou tak velké, že by jimi projel ozbrojenec na koni nebo vůz naložený zbožím. Důvodů, proč si templáři zvolili za své sídlo Čejkovice, je asi více. Jednak je to určitá otázka diplomacie templářů, kteří v polovině 13. století určitě již měli kontakty s rozvíjející se šlechtou Habsburků v Rakousku. Ví se, že udržovali kontakty s představiteli uherské říše a samozřejmě k české šlechtě měli také blízko. Takže umístění této tvrze v Čejkovicích, na které sídlil představitel komturie, tedy té skupiny templářů, kteří působili v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Uhrách i v Dolním Rakousku, má tuhle logiku. Nicméně musíme si uvědomit, že templářský řád byl křesťanským řádem, který ke svému působení potřeboval pro bohoslužebné účely víno, a to je zase naprosto jasný důkaz spojitosti s lokalitou Čejkovic, kde se réva pěstovala.
S českými zeměmi je spjato jméno komtura Ekko. Co o něm víme?
Jan: Je zajímavé, že Ekko se objevuje na začátku roku 1292 jako komtur v Čejkovicích. Proč? Protože v roce 1291 padl Akkon a padly další templářské pevnosti, jako byly Athlit, Safed, a templáři přesídlili na Kypr. Z Kypru byli zřejmě někteří schopní posíláni do Evropy, Já se domnívám, že i Ekko zažil tyhle události pádu křesťanského panství v Palestině, a pak se dostal jako správce do Čejkovic. My totiž známe jeho erb. Je tady jakási indicie, že by mohlo jít o příslušníka německého hraběcího rodu pánů z Werdenbergu, ale není to potvrzeno. Ekko se potom poměrně rychle vyšvihne, v roce 1297 už je zemským komturem pro Čechy a Moravu. V roce 1302 k tomu přibývá ještě Rakousko, kde templáři svou komendu neměli. Ale měli tam majetky, především ve Vídni a v blízkém okolí, takže ty, jak se ukazuje, spravovali právě z jihomoravských Čejkovic. Ekko se pohybuje na královském dvoře u Václava II. Tam zase narážíme na velmi zřetelné indicie, že Ekko po vymření Přemyslovců podporoval habsburskou kandidaturu na český trůn. Nicméně v roce 1309 máme o něm poslední zmínku, a co se s ním dělo dále, nikdo neví.
V souvislosti s templáři v českých zemích jsme zmínili Čejkovice, Templštejn, Uhříněves, ale v některých pověstech a legendách figurují ještě taková šlechtická sídla jako bylo Veveří nebo Blatná. Byli tam také templáři, nebo je to jenom pověst?
Foltýn: Templáři jsou řádem, který má velice rozsáhlý druhý život. Můžeme dokonce říct, že počet jejich sídel, která jsou známa pouze z pověstí a legend, je mnohonásobně vyšší než počet sídel reálných. Ten trošičku romantický lesk tajemného řádu, který záhadným způsobem byl zrušen, ovlivňoval již literáty raného novověku. U nás například Václav Hájek z Libočan ve své Kronice má vzadu seznam zaniklých templářských sídel, který je neuvěřitelný, najdeme na něm řadu královských hradů a šlechtických sídel. To znamená, zakladatelem druhého života templářů u nás byl kronikář Václav Hájek z Libočan.
Ze zářných chvil řádu se dostáváme k jeho postupnému konci. Zmínili jsme pád Akkonu a vývoj ve Svaté zemi. Co to znamenalo pro templáře?
Svátek: Co se templářům na rozdíl od johanitů nepodařilo, a samozřejmě na rozdíl od řádu německých rytířů, který na tom pracoval již delší dobu, vytvořit si svou vlastní teritoriální doménu. Jak víme, němečtí rytíři se poměrně brzy angažovali, nejprve neúspěšně v Sedmihradsku, později od 30. let v Pobaltí, respektive v Mazovsku, a později v Prusku. Vytvořili si zde rozsáhlé dominium. Totéž se podařilo později johanitům, kteří po vypuzení ze Svaté země nakrátko přesídlili na Kypr, ale poté se jim podařilo dobýt ostrov Rhodos. A bylo to zhruba v tu dobu, co se proti templářům začal konat ten slavný proces. Templáři měli takřka na dosah ovládnutí Kypru, který nejprve dobyl anglický král Richard Lví srdce na konci 12. století, ale oni tuto možnost nevyužili. Tehdy pro to zřejmě neměli prostředky. Po odchodu ze Svaté země ztratili důvod, pádný důvod své existence, a zároveň se k tomu připojily další tlaky ze strany evropských panovníků.
Jan: Templáři sami se nesnažili najít nějaké náhradní řešení. Trvali na tom, že právě Palestina, Svatá země, je tím pravým místem, pro které byli založeni, kvůli kterému vznikli a kde měli ten boj vést. Byli rytíři chrámu, rytíři templu, a ten je v Jeruzalémě, jim šlo o ten Jeruzalém. Ale že by byli zcela naivní, to se také nedá říct. Pokusili se obsadit u Tortosy, která byla jejich velmi důležitým centrem, ostrov Ruad, původně i s pomocí johanitů. Ale jenom templáři tam vybudovali rozsáhlé opevnění a vložili tam mimořádně velkou posádku o mnoha stech mužích. Dokonce bylo 120 rytířů několik let na Ruadu. Ale nikdo jim v podstatě nepomohl. Když měla přijít pomoc, už je egyptské loďstvo obklíčilo a zlikvidovalo.
Proces proti templářům a následná likvidace řádu je to, co dodnes vzrušuje zájemce o středověk. Většinou se to vykládá tak, že francouzský král Filip IV. Sličný postupoval proti řádu hlavně proto, aby mohl zkonfiskovat jeho obrovský majetek. Je to takhle jednoduché, nebo těch příčin a důvodů bylo víc?
Foltýn: Majetkové příčiny tam nepochybně hrály významnou roli. Již jsme řekli, že templáři byli vlastně pokladníky francouzských a svého času i anglických králů, a jejich majetky zejména ve Francii, pozemkové majetky, byly skutečně rozsáhlé. Ovšem situace byla mnohem složitější. Templáři se vlastně stali obětí dlouhodobého mocenského sporu mezi francouzskými králi a papežstvím. Dostali se mezi dva mlýnské kameny, a ty je pak během několika let semlely tak, jak si asi žádný z účastníků na počátku nedokázal představit. Papežem byl tenkrát Klement V. Jaká byla jeho pozice nebo jeho mocenské postavení v porovnání s francouzským králem?
Jan: Filip IV. Sličný, francouzský král, spolu se svými rádci si vlastně na případu templářů zkoušel, co všechno papež vydrží. Postup byl velmi bezohledný. Nařídil jedné noci, 13. října v pátek, svým úředníkům, senešalům a bailiům, aby zatkli templáře na celém území, které bylo pod jeho správou. Okamžitě se začalo s výslechy, byly velmi tvrdé, bylo to brutální mučení u většiny řádových členů.
Když se to dozvěděl papež Klement V. (původem Francouz Bertrand de Goth), tak se hrozně vztekal, ale on nemohl udělat nic jiného, protože Filip měl na své straně část francouzské hierarchie, část francouzských biskupů. Papež se ale snažil, aby byl v postupu proti templářům byl vedoucí postavou, jenže k tomu neměl mocenské prostředky. Nemohl na území francouzského krále vyslat své ozbrojence, navíc je neměl. Takže tady šlo o takové dlouhé přetahování, které nakonec dopadlo pro templáře špatně, ale papež se v některých momentech snažil velmi výrazně do toho zasáhnout.
Před několika lety byl znovu objeven Chinonský pergamen, což je listina, kde papež poslal velmistrovi Jacquesovi de Molay a vedoucím řádovým funkcionářům tehdy vězněným na Chinonu kardinálskou komisi. Papež de facto říkal, když učiní pokání, budou přijati do církve, všechno bude v pořádku, ale to už pro francouzského krále bylo málo. On chtěl řád skutečně zničit, a ukázat, kdo je pánem ve Francii. Stejně v té době Filip IV. pomocí svých legistů vedl ostatky a znectěny kvůli tomu, že Bonifác VIII. měl podíl na smrti svého předchůdce, svatého poustevníka Celestýna V. Dějiny papežství na přelomu 13. a 14. století jsou drsné. Takže pád templářů a proces s templáři vlastně přišel v době, která byla ve skutečném varu.
Svátek: Je zajímavé, že architektem obou procesů byl králův rádce Guillaume do Nogaret. On účinně využil proces s Bonifácem VIII. jako nátlak na Klementa V., protože jak už bylo zmíněno, Klement se nesmířil s ideou, že by francouzský král převzal hlavní iniciativu na zrušení templářského řádu.
A samozřejmě ve hře byla potom otázka, co se s tím řádem má stát. Původní ideou ještě před začátkem procesu bylo sloučení řádů johanitského a templářského, která se však málokomu zamlouvala. Jiná idea, kterou zřejmě sdílel francouzský král, bylo vytvoření řádu nového, do jehož čela by se postavil on, a v jehož čele by vedl novou, úspěšnou křížovou výpravu poté, co rytířské řády selhaly ve Svaté zemi.
Nakonec se prosadila spíše Klementova idea v otázce dělení (respektive připadnutí) templářských majetků. Majetek templářů měl připadnout johanitům. A pokud motivací krále Filipa IV. bylo získat templářský majetek, tak největším výsledkem byl jeho prodej johanitům. Můžeme říct, že francouzský král nezískal tolik, kolik si od zrušení řádu mohl slibovat.
Foltýn: Obvinění byla velice tvrdá. Zpočátku se jednalo o čtyři základní body. První bod se týkal jejich slibu, při kterém údajně plivali na krucifix. Druhým bodem bylo opět obvinění týkající se slibu, při kterém docházelo k projevům sodomie. Třetí bod se týkal modloslužebnictví, uctívání jakéhosi vousatého idolu. A čtvrtý bod se týkal řádových kaplanů a eucharistie, to už byla otázka vysoce teologická. Pro tehdejšího člověka byla ta obvinění skutečně mimořádně vážná.
Jan: Zásadním problémem je, že většina templářů zatčených ve Francii už v průběhu královského vyšetřování a posléze také při vyšetřování biskupském, ta obvinění, která byla zformulována už před zahájením celého tažení proti templářům, potvrdila. Lze se domnívat, že šlo o výsledky mučení, kdy dokonce jednomu členu pálili nohy tak, že mu z nich odpadlo maso. V ostatních zemích fakticky nikdo nic podobného nevypovídal, protože tam se mučení nepoužívalo. Největším problémem je, že hned na začátku tato obvinění potvrdili velmistr Jacques de Molay a vizitátor Francie, což byl velmistrův zástupce na území celé dnešní Francie, Hugo de Pairaud. Ostatní řádoví bratři viděli, že vlastně řádové vedení se přiznalo a že očekává jakýsi mírný proces a odpuštění. Zdá se, že velmistra nemučili ani onoho Huga, který pocházel z poměrně významné šlechtické rodiny. A proč to udělali, to je otázka. Už to byli staří muži, přes 60 roků. Nátlak, který královi legisté a inkvizitoři, Vilém Humbert a další používali, se velmi podobal nátlaku, který známe z 20. století z vězení Čeky, StB a dalších organizací tohoto typu. Bylo to velmi sofistikované.
Na druhé straně, když byl templář přijat do řádu obvyklým způsobem, před shromážděním kapituly, kde mu bylo vysvětlováno, jak to bude těžký život, byl dvakrát tázán, jestli není ženatý, jestli není vyobcovaný z církve, jestli nemá dluhy, jestli není nějaká překážka, aby vstoupil do řádu. Potom přijal od receptora, bílý plášť s červeným křížem, kaplan zpíval žalm Ecce quam bonum, byl políben receptorem i kaplanem. Byl to poměrně jednoduchý rituál přijetí. Ale údajně potom v jakési tajné části rituálu, za oltářem nebo v boční kapli se odehrávalo cosi, při čem skutečně mělo docházet k nějakému symbolickému zapírání Krista a plivání na kříž. Zdá se, že tam existoval nějaký dávný rituál, který byl symbolický, jehož pravý význam už templáři ve 13. století neznali. A dělali to prostě jen tak, jak to měli naučené. Sám Molay řekl, že on tuto část nechával jiným, že nového člena přijímal pouze tím oficiálním způsobem, a této části se neúčastnil. Něco divného tam bylo.
Velmistr Jacques de Molay byl upálen roku 1314, setrval na svém přiznání, nebo ho odvolal?
Jan: To je právě zajímavé, že na poslední chvíli on a normandský preceptor Geoffrey de Charney odvolali všechno, co vypověděli. Prohlásili, že řád byl a je svatý, čistý a bez viny. A na základě toho potom byli u kláštera augustiniánských poustevníků v Paříži upáleni.
S upálením se pojí pověst, že Molay měl proklít francouzského krále i papeže, ti měli do roka zemřít. Je to pravda?
Foltýn: Buď Molay, nebo druhý upálený. Historik má těžkou úlohu, jak takovou informaci ověřit. Pokud taková informace pochází z díla básníka, literáta dané doby, bude tam nepochybně jakási básnická licence. A jeho pohled na to, jestli ta událost byla spravedlivá, jestli tento trest byl spravedlivý, my v podstatě nemáme žádnou možnost ozřejmit.
Svátek: Jisté je, že jak francouzský král, tak papež Klement V. do roka zemřeli. Ovšem jak lapidárně shrnul francouzský historik Alain Demurger, král, jemuž bylo 45 let a jehož předkové umírali také poměrně mladí, a papež, který byl vážně nemocný, a všechny tyto procesy mu na zdraví nepřidaly, si mohli dovolit umřít ten samý rok. Je dost možné, že se jedná o náhodu.
Hovoří historička Magdaléna Pokorná z Ústavu českých dějin FF UK:
I česká literatura měla své Templáře v Čechách. Napsal je už v roce 1843 Prokop Chocholoušek. Templáři v Čechách, to byl román nikoli o dějinách řádu, ale o dějinách boje o český trůn, a místu templářů v tomto boji v době interregna. V době, kdy čeští templáři podle románu prosazovali na trůn Jindřicha z Korutan jako manžela Anny Přemyslovny. Román napsal Prokop Chocholoušek, pozapomenutý autor (narodil se v r. 1819), a napsal jej v době, kdy česká literatura strádala tím, že neměla velký román. Volala po tom, aby se objevil, zrodil nějaký český Walter Scott. V románu nechal Chocholoušek rozehrát v podstatě dvě roviny. Jednou byly velké osudy, velké tajemno, velké tragédie, a tam patřil i velmistr Ekko. Já bych si dovolila jen připomenout, jakým způsobem svého Ekka Chocholoušek přibližuje.
Byl to muž s přímým čelem, pod nímž plápolají ohněm jarosti černé oči, vyzařující přísnost, s dobrotou duše a hrdost s pokorou. Vzletná slova, takové příměry využíval Chocholoušek pro tento velký děj. Kromě toho tam má rovinu, v níž přibližuje čtvrtý stav, běžné lidi, vojsko a tak dále, a tady nechybí břitký humor, svěží dialogy.
Tady se Chocholoušek neliší od Waltera Scotta, který také dělil svoje romány do dvou rovin. Chocholoušek uzavírá Templáře v Čechách příměry, že se vlastně dokázali podílet na tom, aby se Jindřich z Korutan dostal do čela království, byť Chocholoušek k tomuto panovníkovi měl vždycky velkou averzi. Dokonce v situaci, kdy byl v té době už templářský řád zrušen, Chocholoušek nechává jeho členy buď vstoupit do jiných řádů, nebo vystoupit z řádu a stát se běžnými, soukromými osobami. To mu pomohlo uskutečnit, co v románu nesmí chybět, velká láska zakončená šťastně, to znamená sňatkem. V tomto směru Chocholoušek nechává vyznít román do těchto dvou rovin s tím, že všichni členové řádu, ať už byli na jakémkoli postu, slouží věrně českému státu, české vlasti.
(redakčně kráceno)