„Člověk, když jde přírodou, tak si uvědomí tu krásu a sílu jara. A pak ví, o čem ten zvyk je,“ vysvětlil jeden z členů velikonoční chasy Dušan Machálek. Cestovat po východomoravských kopcích s basou v ruce není procházka pro kdejakého mladíka. V deset kilometrů vzdáleném Zlíně by podobnou cestu za svou dívkou absolvoval jen málokdo.
„Až slyším ten řev nahoře, nebo slyším psa, pak se teprve začnu oblékat do kroje,“ přiznala jedna z „omlazených“ dívek Magda Beníčková. Velikonoční tradice ji na moment vytrhla ze psaní diplomové práce o krajinotvorbě, aby spolu s velikonočními hosty pozvedla oči i skleničky ke krajině na Zlínsku.
No comment: Velikonoce na východomoravské samotě
Cesta na provodovskou samotu může být dlouhá i dva kilometry. Díky zpěvu a lidové tradici ale netrvá tak dlouho. Od auta ke dveřím dívky, jejíž sukně podle popěvku váží „půl devátého funtu“, dorazili chlapci během několika málo písní.
Zatímco letos kráčely vysoké čižmy chasníků po šťavnaté zeleni, loni se museli „omlazovači“ brodit závějemi sněhu. V tomto roce naštěstí zůstaly bělostné jen krojové košile mladíků.
