Americký obhájce lidských práv, v plném slova smyslu nejstarší syn svého uznávaného otce, Martin Luther King III. poprvé navštívil Prahu, kde promluvil na Dnech Spojených států a Evropské unie o důležitosti odkazu Pražského jara a Sametové revoluce. Nejen na to, jak bojovat proti násilí, se Martina Luthera Kinga III. ptala v exkluzivním rozhovoru pro ČT24 Veronika Pitrová.
„Na světě je mnoho dobrého, jen se často soustředíme na to negativní,“ říká Martin Luther King III.
Nejdříve se chci zeptat na vašeho otce. Bylo vám devět, když zemřel. Věděl jste už tou dobou, že chcete v jeho šlépějích pokračovat?
Myslím, že tak nějak podvědomě jsem věděl, že budu zapojený do práce, kterou on a moje matka dělali. Oni si byli opravdovými partnery v osobním, i v tom aktivním životě. Matka se účastnila těch demonstrací. Zapojovala se do nich ještě před tím, než se toho ujal můj otec. To je možná důvod toho, co je svedlo dohromady. Měli hodně společného. Věděl jsem, že jednou v tom budu pokračovat. Otec byl pastorem a k tomu musíte vnímat jakési volání - to jsem rozhodně neslyšel. Ale věděl jsem, že chci svůj hlas použít k tomu, abych pomohl spravedlnosti a rovnosti.
Jaká je vaše nejmilejší vzpomínka na otce?
Každý týden jsme chodili do klubu. Byl tam bazén, on nás učil plavat a cvičil, chodil na masáže a my s ním. To jsou krásné vzpomínky, taky jsme s ním cestovali. Můj bratr a já. A vidět ho v zápalu práce bylo úžasné. A nakonec když přišel domů a strávil s námi nějaký čas na zahradě a hráli jsme americký fotbal nebo baseball a jezdili na kolech. Jezdlil s námi a s mým bratrem. Tak to jsou vzpomínky na otce, takto si ho pamatuji.
Váš otec dostal v roce 1964 Nobelovu cenu míru. Tehdy byl nejmladším laureátem. Letos cenu dostala ještě o polovinu mladší dívka Malala Júsufzaiová spolu s Kailášem Satjárthím. Předpokádám, že váš otec by asi Malalu v jejím úsilí podporoval?
Samozřejmě. Každý na světě by přeci podpořil někoho, kdo je ochotný svůj život zasvětit boji za svobodu a spravedlnost, a to i po tom, co se je někdo pokusí zabít. Potom jsou ještě více zapálení do svého boje. Je to neskutečné, že to dostala šestnáctiletá dívka. Ano, můj otec byl tehdy nejmladším oceněným, ale jsem si jistý, že věděl, že to tak nebude napořád. Ovšem teď to asi bude trvat spoustu let, než někdo Malalu překoná. Otec by byl určitě velmi hrdý na to, co ona i druhý oceněný reprezentují.
Rozhovor s Martinem Lutherem Kingem III. (zdroj: ČT24)
Jste velmi aktivní v boji za lidská a občanská práva. Bojujete proti xenofobii, rasismu, antisemitismu. Říkáte, že je to hlavně otázka mysli. Jak můžeme změnit lidskou mysl?
Myslím, že to, co nakonec přinese změnu, je to, že jsme tomu vystaveni a učíme se. Vzdělání, to nejsou jen hodiny ve škole, ale je to širší proces - vzdělání ohledně odlišnosti lidí, vnímavosti a lidských vztahů. Když máte základy v těchto oblastech, učíte se o lidech a jiných kulturách, tak pochopíte, že na světě žije spousta odlišných lidí, a i když s tím ne vždy můžete souhlasit, s tím, co kultura dělá, pokud kulturu respektujete, začnete respektovat i toho člověka. Musíte druhého respektovat, aby jste i vy mohl být respektován. To se týká rasismu, sexismu, jakékoli fóbie. Pokud jste tomu vystaven, máte znalosti a přehled, tak si v jednu chvíli uvědomíte, že jako lidé toho máme daleko víc společného než rozdílného. Můžeme mít jinou barvu pleti, sexuální orientaci, možná jiný přízvuk, ale nikdy bychom neměli nikoho diskriminovat. Věřím, že v lidstvu se pořád ještě skrývá dobro, a na to bychom se měli zaměřit. Když se zaměříme na dobro, které existuje v lidech, nakonec svět možná zbavíme všech těchto fobií.
Je to také otázka dobrých příkladů?
To je určitě důležité, mít nějaké ikony, příklady. Vzhlížíme třeba k nějakým lídrům. Pokud dokážete milovat, nemůžete v sobě uchovávat nenávist k jinému. Můžete s někým nesouhlasit. Ale můj otec nás učil, jak s někým nesouhlasit, a zároveň nebýt nepříjemným.
Měl určitě jiný názor na některé věci, ale nikdy nedopustil, aby to přerostlo v nenávist a zlobu. Vždycky to bylo o tom ukázat dobrou a milující stránku. A takovéto příklady se musí zviditelňovat.
Mluvíte o lidstvu a lásce, ale žijeme v nebezpečné době. Islámský extremismus, válka na Ukrajině a v jiných částech světa. Jakým poselstvím může být odkaz vašeho otce pro tyto konflikty?
Můj otec i matka by vytrvale vyzývali svět, aby přijal filozofii, která neobsahuje násilí. Násilí produkuje další násilí. Žádnou krizi násilím nevyřešíte. Možná vyhrajete jednodenní válku, ale semínka nenávisti budou pučet dál, a to je problém s násilím obecně. I když ho mezinárodní společenství používá pod záminkou toho, že se tím chráníme. Například Spojené státy v mnoha oblastech používaly drony k zásahu proti teroristům, ale tím zabíjí i nevinné lidi a děti. A poté v těchto komunitách vzniká nenávist vůči Spojeným státům. Takže tu musí být i jiná cesta, ať jde o ISIS, nebo Ukrajinu. Jedno kde. Zdá se mi, že můžeme konflikty vyřešit, aniž bychom se snižovali k násilí. To je ta nejprimitivnější forma. To dělají zvířata. Lidstvo by mělo používat svůj vyšší intelekt. A ten ve válkách neužíváme.
Může být ale zlo potlačeno jen dobrem?
V konečném důsledku ano. Myslím, že Gándhí nám to dokázal, můj otec nám to dokázal. Je tu několik příkladů. Nenávist a zloba lidí v 50. letech způsobila, že náš vlastní dům vybombardovali. A domy jiných členů rodiny taky. Naštěstí nikdo nezemřel, ale útočili i na kostel a tam zemřeli čtyři malé dívky. To je nenávist. Ale ani tahle nenávist mého otce neodradila, a pokračoval ve své mírové tradici a nakonec lidé podporovali to, co dělal.
Lidé někdy tragicky přicházejí o své životy, ale myslím, že dobro nakonec zvítězí nad zlem. Musíme to dobro však vytrvale prosazovat. Prosazuje se mírový přístup. Viděli jsme to třeba na Ukrajině. Majdan byla mírová demonstrace a v podstatě dosáhla svého, v Hongkongu jsou demonstranti taky nenásilní, ale tam to vypadá, že je to ve slepé uličce. Jedno přísloví říká, že nejtemnější hodina nastává vždy před úsvitem. I teď to tedy vypadá velmi temně, ale v konečném výsledku, pokud lidé udrží tento směr, dosáhnou toho, co chtějí. Nenásilný protest pro mě představuje tu nejlepší formu protestu. Možná může být složitější se do toho zapojit, protože je jednodušší vzít zbraň a někoho zranit. Takže i když to někdy může vypadat, že je to v pořádku, není to trvale udržitelný stav.
Když mluvíme o lidských právech, která země má podle vás před sebou nejvíc práce?
To je dobrá otázka. Nemůžu říct, že by Rusko bylo jedinou zemí, tam je určitě hodně na čem pracovat, ale i ve Spojených státech máme hodně práce ohledně lidských práv. Například jak se chováme k vězňům. Máme 2,5 milionu lidí ve vězení, u nás se taky porušuje spousta lidských práv, ale Rusko by bylo určitě jednou z těch zemí, které bych jmenoval. Celkově některé velmoci mají s dodržováním lidských práv problém. Stejně tak jako některé rozvojové země. Nejsme v pozici, abychom říkali: „Vy jste na tom hůř než my.“ Takže pokud budeme my sami porušovat lidská práva, je obtížné ukazovat prstem na druhé. Musíme spolupracovat jako světové společenství a zabránit potlačování lidských práv, ať už je to kdekoliv.
Chci se ještě zeptat na situaci ve Spojených státech, na rasové napětí. Neozbrojeného černošského mladíka Michaela Browna zastřelil policista. Je americká společnost opravdu rozdělena? Rasově? Společensky?
I přes naše úsilí je ve Spojených státech hodně rozdělaná a polarizovaná společnost. Hlavně co se týká mladých lidí a policie. To, jak policie jedná s mladými lidmi, jak s nimi zachází, je často znepokojivé. Police má důvod dělat to, co dělá a mladí zase říkají, my děláme, co děláme. Není tam porozumění a chybí vzájemná komunikace. Policie by měla být více zapojená do života komunit. A mladí lidé musejí být vychovaní a trénovaní, aby byli více opatrní a méně agresivní. Protože agresivní chování policisty vybízí k určitým reakcím a v mnoha případech afroamerických občanů to často končí smrtí. To nepochopení pramení i z toho, že v mnoha městských oblastech není dostatek příležitostí, chybí vzdělání, pracovní místa - a to vede k velmi rozdělené společnosti.
A ostatní americká veřejnost to vnímá tak, že tohle jsou jen mladí černošští výtržníci, takže se to generalizuje ve smyslu všichni mladí černoši jsou takoví. Je to problém, který má naše společnost a musíme se mu věnovat. Prezident se pokouší některé tyto body vyřešit, ale podle mě se na to dost nesoustředíme. Trochu jsme mladé lidi přehlíželi, posledních 35 až 40 let. Nechávali jsme je, aby skončili se školou, ale když nedokončíte školu, nemůžete ve společnosti fungovat, nemáte žádný základ, na kterém byste mohli stavět. Pracovní místa jsou pro schopné a vzdělané lidi, ale vy nemáte žádnou školu, žádný kurz, protože my jsme dovolili, abys odešel ze školy. Tím my myslím společnost. To se nemělo stát, měli jsme udělat, co jsme mohli, aby děti do školy chodily, aby díky vzdělání našly práci a postaraly se o sebe a své rodiny a byly přínosem pro společnost.
Je tu nedostatek důvěry mezi lidmi a policisty?
Mezi policisty a mladými lidmi je nedostatek důvěry určitě. Policisté cílí na mladé černošské muže, někdy i mladé černošské ženy, ale většinou muže a kluky. Chybí důvěra, kterou je třeba vybudovat. A jedna cesta je vybudovat to díky rozmanitosti, citlivosti a lidským vztahům a policii navázanou na danou komunitu. To by policii mohlo vrátit důvěru.
Myslíte, že případ Michaela Browna něco zásadně změní?
Věřím, že je to první, nebo jeden z prvních případů, kdy se toho ujímá i ministerstvo vnitra a prověřují policejní struktury ve Fergussonu. Ale Fergusson je jen mikrokosmos, takových komunit je po Spojených státech mnoho. Takže ani ministerstvo spravedlnosti se nezaměří na situaci v celkovém měřítku, ale možná vyjde najevo, co dělali ve Fergussonu dobře a co špatně, tak aby ostatní úřady pochopily, že něco takového je třeba napravovat.
Martin Luther King III.
Mluvíte hodně o mladých lidech, že by měli být těmi, kdo přinesou změnu. Co byste jim tedy vzkázal?
Řekl bych jim hlavně, že se každý musí připravit sám za sebe. Mě maminka a otec učili mít sám sebe rád, učili mě, abych měl rád svoji rodinu a okolí. Tohle mohu propagovat a říkat: „Tohle je něco, co bychom měli dělat,“ ale oni mě učili taky věřit v Boha. Takže mít rád sebe, svoji rodinu, okolí a Boha. Mladí lidé se především musí připravit na svůj osud, ať už je jakýkoliv, aby byli nejlepšími. Musejí se rozhodnout, co chtějí dělat, a až se rozhodnou, musejí tu práci dělat tak dobře, že to nikdy nikdo neudělá lépe - jak to říkal můj otec a matka. Jsem zvědavý na budoucnost našeho světa.
Nemáte strach z budoucnosti?
Možná se trochu obávám, ale když jsme schopni ocenit tak mladou dívku, jakou je Malala Júsufzaiová, to je úžasné a to jako mezinárodní společenství můžeme jen obdivovat.
Hodně lidí, kdyby je někdo postřelil, by se stáhlo, ale tohle je člověk, který nám ukázal, že nejen, že se nestáhne, ale že se dokáže vrátit ještě silnější. Malala využívá svých možností k šíření dobra. Je to důkaz, že na světě je spousta dobra, my se jen často soustředíme na to negativní. Já mám dceru, šestiletou, a i když se možná obávám o budoucnost světa, tak když ji vidím, jak si hraje s ostatními dětmi ve škole, a když vidím mladé lidi celkově, nemám takové obavy o rasové rozdělení. Mám obavy teď. Ale myslím, že budoucnost bude v dobrých rukou.
(redakčně kráceno)