Legionella působí v těchto dnech problémy v Polsku, kde si vyžádala životy už čtrnácti lidí. Vědci tuto bakterii objevili teprve před čtyřiceti lety, v případu, který vyvolal ve Spojených státech paniku.
Vrátil se domů unavený, zadýchával se, měl bolest na hrudi a horečku. Takhle si jednašedesátiletý kapitán letectva ve výslužbě Ray Brennan návrat se srazu veteránů nepředstavoval. Do nemocnice se mu ale nechtělo, problémy se srdcem měl už několik let. Ovšem v noci se mu plíce naplnily krvavou pěnou a do rána zemřel. Lékař určil jako příčinu smrti infarkt. Touto chybnou diagnózou se zapsal do učebnic medicíny.
Ray Brennan zemřel 27. července 1976. Jen o tři dny později ukončil svou pozemskou pouť s úplně stejnými příznaky šedesátiletý Frank Aveni. Také veterán. O den později zesnuli s krví v plicích další tři veteráni. A pak další. Všichni se zúčastnili stejné akce, na které byl Ray Brennan – sjezdu Legie ve Filadelfii.
Veteráni se do hotelu Bellevue-Straford, kde sraz probíhal, sjeli z celých Spojených států, takže když ve svých domovech zemřeli, nikdo nevěděl, že příčina jejich úmrtí je společná a nachází se právě ve Filadelfii. Tou příčinou byla patogenní gramnegativní bakterie, která později dostala jméno právě po setkání legionářů – Legionella.
Epidemiologie versus byrokracie
Nebýt lékaře Ernesta Campbella, trvalo by asi ještě hodně dlouho, než se zjistilo, co se vlastně stalo. Tento chirurg měl jeden večer službu u tří mužů, jejichž plíce byly zalité zpěněnou krví. Všichni tři se zúčastnili stejného kongresu.
Campbell pochopil, že se děje něco divného, a pokusil se zmobilizovat úřady, aby okamžitě analyzovaly vzorky z tkáně zesnulých veteránů. Jenže tehdy zvítězila byrokracie – státní laboratoř byla na víkend zavřená, a tak se s testy nikdo neobtěžoval.
Ve stejnou dobu dospěl ke stejnému podezření, „že je něco strašně špatně“, další muž, úředník Legie Edward Hoak. V sobotu 31. července dostal devět telefonátů se stejným sdělením – zemřel veterán. Měl bolest na hrudi, chrlil krev a pak zemřel. V neděli přišly další telefonáty, zemřeli další veteráni. A manželky dalších mu hlásily, že jejich muži jsou v nemocnici.
Také Hoak se celý víkend pokoušel informovat úřady a také on nebyl neúspěšný. Byrokrati nepracovali. Stále nervóznější Hoak proto začal obvolávat kolegy, kteří se o veterány starali v jiných amerických státech.
Výsledky byly jasné – vojáky nakazila nějaká nová neznámá nemoc, neviditelný zabiják, který člověka dokáže připravit o život ani ne za týden.
Pandemická panika
Spojené státy přitom byly v 70. letech 20. století zemí, která si představovala, že epidemie nakažlivých nemocí se týkají snad jen Asie nebo Afriky a že moderní medicína a hygiena jim nedávají žádnou šanci.
Jenže tento případ ukázal, že lidským okem neviditelné organismy dokážou pořád ještě člověka překvapit. Během týdne bylo hospitalizováno více než 130 lidí, většinou mužů, a 25 jich zemřelo. V USA zavládla panika. Každá bolest na hrudi byla podezřelá, lidé volali svým lékařům s tím, že umírají i kvůli obyčejné zvýšené teplotě. Ve vzduchu visela jedna jediná otázka. Je to nakažlivé?
Umírali jen lidé, kteří se konference sami zúčastnili, takže existovala naděje, že stále ještě neznámá nemoc by mohla být nepřenosná. Jenže když zemřel sedmačtyřicetiletý Andrew Hornack, tato naděje zhasla. Hornack byl totiž řidič autobusu, který se sjezdu nezúčastnil, jen tam vezl studentský hudební sbor. Na to, jak se nakazil, se nikdy nepřišlo.
A pak přicházely další temné zprávy. V nemocnici umírali dva řidiči, kteří dodávali jídlo do hotelu, kde legionáři spali. Zdálo se, že USA stojí před epidemií, jakou nikdo nezažil od dob nechvalně známé španělské chřipky v době první světové války, která v letech 1918 až 1919 zabila více než půl milionu lidí. Hlavním podezřelým byl nový hypotetický kmen extrémně smrtící prasečí chřipky.
Nemocnice i veřejnost se připravovaly na nejhorší. Ale nestalo se nic. Epidemie zmizela stejně rychle, jako se objevila. Přestaly přibývat další případy, nikdo další se už nenakazil a ani další kongresy, které se ve Filadelfii konaly, nepřinesly nakažené. Podivná nemoc zmizela z hlavních stránek novin a zanechala po sobě 211 nakažených, z nichž 29 zemřelo. A jednu zásadní otázku: Co to vlastně bylo?
Neznámý pachatel
V ten okamžik se rodila moderní epidemiologie, která poté pomohla světu opakovaně, naposledy během covidu.
Do Filadelfie zamířilo přes 150 nejlepších expertů ve svých oborech – od epidemiologů, přes chemiky, biology, až po experty na mikroskopii. V nedalekém Harrisburgu si vytvořili základnu, kam se sbíhaly veškeré informace.
Každý jednotlivý případ zde měl vlastní složku, na velké nástěnné mapě spojovaly červené nitě žluté špendlíky označující jednotlivé nakažené podle jejich kontaktů. Další týmy analyzovaly veškeré biologické vzorky, jak od mrtvých, tak od přeživších. Ty nejsložitější analýzy probíhaly v Atlantě ve Středisku pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC).
Epidemiologové pak postupovali stejně jako do té doby vždy – obcházeli jednotlivé případy, s blokem a tužkou si zaznamenávali jejich vzpomínky a jiné obtelefonovávali. Jenže podobně jako u covidu o čtyřicet let později tento styl práce nepřinesl velký úspěch.
Vyšetřovatelé nedokázali přijít na nic, co by nakažené spojovalo. Společným jmenovatelem nebylo ani stejné jídlo, ani sdílení pokojů, ani stejné nápoje. Kromě prasečí chřipky se stal podezřelým i další virus – ornitóza přenášená ptačím trusem. Testy ji ale vyloučily. Stejně jako mor, břišní tyfus, tularemii, horečku Lassa a virus Marburg.
Po třech měsících už časopis Time konstatoval, že záhadná choroba, které začali jeho redaktoři říkat legionářská, nebude nikdy odhalena. Stejného názoru byl také tehdejší šéf CDC David Sencer, který přiznal: „Existuje šance, že příčinu nikdy nezjistíme.“
Odpověď daly hodiny strávené nad mikroskopem
Nakonec ale záhadu rozluštil jeho podřízený, mikrobiolog Joseph McDade z CDC. Tehdy šestatřicetiletý muž se považoval spíše za „záložníka“, měl jen menší úkol – prověřit, jestli by za nemocí nemohly být bakterie z rodu Rickettsia.
Sám to považoval za nevýznamné, protože tyto mikroorganismy se přenášejí kontakty s drobnými zvířaty, k nimž prokazatelně nedošlo, nebo pitím mléka, které pil jen málokdo.
Jeho pozorování, dlouhé hodiny strávené nad mikroskopem, opravdu tyto bakterie nenašlo. Jenže McDade si všiml detailu, který nikdo jiný po celou dobu pátrání neviděl.
„Během své práce jsem si tu a tam v některých tkáních všiml občasné tyčinkovité bakterie, což jsem považoval za nepodstatné, protože nikdo jiný to neviděl,“ vzpomínal McDade pro americký veřejnoprávní rozhlas. Protože se nepovedlo žádnou tuto bakterii rozmnožit, považoval ji jen za kontaminaci a dál se jí nevěnoval. Mimo jiné proto, že bakterie nebyly mezi podezřelými, tím hlavním byly stále viry, zejména ty chřipkové.
Nakonec pomohla opět náhoda. Na vánočním večírku (tedy už půl roku po filadelfském incidentu) se tento vědec setkal s mužem, který mu vyložil své zklamání z práce CDC a neschopnosti vyřešit tak závažný případ, jako byla právě legionářská nemoc.
McDade využil období mezi Vánocemi a Novým rokem, kdy jsou laboratoře většinou prázdné, a znovu prozkoumal vzorky.
Ve tkáních morčat, do nichž byla vložená plicní tkáň lidí, kteří na legionářskou nemoc zemřeli, opět nacházel osamocené tyčinkovité bakterie, ale jinak nic. V rozhovoru pro noviny tehdy přirovnal proces zkoumání této tkáně pod mikroskopem k hledání chybějící kontaktní čočky na basketbalovém hřišti s očima čtyři centimetry od podlahy.
„A najednou jsem narazil na jedno mikroskopické pole, které vypadalo, že se v něm nachází shluk mikroskopických tyčinkovitých organismů. Ne jeden, ale shluk,“ vzpomínal McDade. „Možná půl tuctu až tucet, což mi naznačovalo, že se tam na tom konkrétním místě množí.“
Když se je pokusil ze zvědavosti namnožit, zažil překvapení. Pod mikroskopem viděl těchto bakterií obrovské množství. Když pak našel s kolegy stejnou bakterii i v tkáních obětí nemoci, bylo jasné, že viník je dopaden.
Nemoc, která se vrací
Teprve tehdy se ukázalo, že svět se vlastně s touto chorobou potýká už desítky let. Vyšetřovatelé CDC totiž zpětně objevili ohniska onemocnění způsobených legionellou, která sahala až do roku 1959. Bakterie způsobila například „pontiackou horečku“ z roku 1967 a také epidemie zápalu plic v červenci a srpnu 1965 v nemocnici St Elizabeths Hospital ve Washingtonu, na kterou zemřelo 16 osob ze 78 nakažených.
Bakterie legionelly se přirozeně vyskytují ve sladké vodě. Mohou se tak v malém množství dostat do nádrží s teplou vodou, vířivek nebo chladicích věží velkých klimatizačních zařízení. Když tam panují vhodné podmínky, může se tam namnožit. Obvykle se potom šíří vdechováním aerosolů, které bakterii obsahují.
Právě proto se tak špatně odhalovala ve filadelfském hotelu – šířila se tam z klimatizace a nakazila zřejmě hlavně ty, kdo byli nejdéle a současně nejblíž ke klimatizačním jednotkám.
Mezi rizikové faktory nákazy patří vyšší věk, kouření v minulosti, chronické plicní onemocnění a špatná funkce imunitního systému. Očkování proti této nemoci neexistuje, ale dá se jí dobře předcházet. Když jsou vodovodní a klimatizační systémy dobře udržované, je riziko namnožení poměrně malé.
Léčba legionářské nemoci spočívá v podávání antibiotik, mezi doporučené látky patří fluorochinolony, azitromycin nebo doxycyklin. Často je nutná hospitalizace, zejména u zranitelných osob. Úmrtnost se pohybuje i v těch nejvyspělejších zemích kolem deseti procent. Pokud ale nakažený trpí nějakými jinými vážnějšími nemocemi, může úmrtnost stoupnout až na 25 procent.
