Písně keporkaků jsou vyhlášené pro svou krásu, složitost i hlasitost; oceánem se nesou na desítky kilometrů. Tým mořských biologů z Austrálie nyní ve studii pro časopis Proceedings of the Royal Society B přišel se zjištěním, že jsou i originální a proměnlivé – a že si je mezi sebou populace plejtváků předávají.
Všichni samci keporkaků zpívají tutéž píseň – najdou se samozřejmě drobné výjimky, ale v podstatě jsou písně opravdu téměř totožné. V nové studii ovšem vědci ze dvou australských univerzit popsali, že když studovali písně keporkaků delší dobu, všimli si něčeho podivného.
Mezi keporkaky se každých několik let objeví nový tón, jímž začne nová melodie. Ve skupině keporkaků se rychle rozšíří a celá skupina (tedy všichni samci ve stádu) začne tuto píseň velmi rychle používat. Současně opustí starou píseň, kterou používali doposud.
Sdílet hit
Vědci zkoumali fenomén velrybího zpěvu třináct let, přičemž sledovali (a nahrávali) skupiny těchto velkých kytovců u východního pobřeží Austrálie a v jižní části Tichého oceánu. Díky tomu mohli sledovat také to, jak se nové písně šíří do dalších skupin keporkaků.
Protože se skupiny keporkaků v pátrání po potravě vydávají na stejná místa, setkávají se velmi často – a když se keporkaci zpívající novou píseň setkají s jinou skupinou, která si ještě notuje píseň starou, dokážou jí nové tóny předat. Nová melodie se tak může rychle šířit mezi různými populacemi těchto velryb, až během několika měsíců všichni keporkaci zpívají nově naučenou píseň.
Vědci dosud nebyli schopni vysvětlit, proč se písně mění a co keporkaky vede k tomu, že staré hity opustí. Zatím mají jen podezření, že staré písně se postupně vyvíjejí a tím se stávají stále složitějšími. Když přesáhnou jistou míru složitosti, stanou se příliš komplexními, těžko zapamatovatelnými a možná i nudnými.
Píseň lásky v hloubi moří
„Každá píseň se skládá z mnoha různých zvuků. Jsou v ní obsažena nízkofrekvenční sténání, vzdechy, ale také mručení i vysoký křik a vzlykání,“ popsala zpěv keporkaků bioložka Ellen Garlandová. Dohromady pak tyto zvuky tvoří hudební frázi a plejtváci tyto fráze opakují přibližně dvacet nebo třicet minut. Zpívat takhle vydrží až 24 hodin.
„Samci keporkaků nejvíce zpívají během období páření, kdy se jejich hlasy nesou na obrovské vzdálenosti – až tisíce kilometrů. Hlavní funkcí je tedy zjevně přilákat samice. Zpěvy jsou u tohoto druhu velice komplexní a skutečně v nich lze nalézt jisté paralely s lidskou řečí. Keporkaci opakují jednodušší motivy, jež by mohly odpovídat slovům, i celé složeniny těchto motivů (věty),“ uvádí Tereza Petrusková z katedry ekologie PřF UK.
Podle vědců je společenský zpěv kytovců extrémním případem zvířecí kultury, tedy něčeho, co není vrozené, ale naučené a mění se v čase i prostoru. Studium tohoto fenoménu u zvířat může pomoci pochopit, jak vznikla kultura u lidstva, i to, jaké měla v minulosti i nyní funkce. Podobný způsob kulturního přenosu, jaký vědci nyní pozorovali u keporkaků, totiž známe jinak pouze od lidí.
Písně keporkaků i celý článek si nyní můžete poslechnout jako takzvaný podcast – tedy čistě ve zvukové formě:
