Vědecký výzkum v minulosti naznačil, že blízcí biologičtí příbuzní mohou vonět hůř než neznámí lidé. Čeští vědci se pokusili ověřit, jestli je to pravda.
Kdo voní českým teenagerům? Čeští vědci řeší, jestli dětem nepřestávají vonět rodiče
Vědci v několika studiích v poslední době upozornili, že v průběhu puberty, kdy dochází k sexuálnímu dospívání, se u člověka objevuje změna ve vnímání tělesných vůní příbuzných opačného pohlaví a ti nám přestávají příjemně vonět.
Averze k jejich tělesnému pachu by tak měla zabránit potenciálnímu křížení mezi blízce příbuznými jedinci. K jakým změnám v preferencích vůní ostatních tedy dochází u českých dětí v průběhu puberty?
Každý člověk má svou specifickou vůni, kterou vytváří lidské tělo. Miminka jsou už druhý den po narození schopná poznat svou matku podle její vůně a ještě na malé školáky působí vůně rodičů uklidňujícím dojmem.
V průběhu puberty by se ale tyto pozitivní preference měly vytratit, jako jeden z přírodních mechanismů pro zabránění křížení mezi příbuznými jedinci. Naopak tělesná vůně nepříbuzných jedinců by se měla stávat pro děti v pubertě atraktivnější.
K tomuto posunu může ale docházet i díky změně sociálních zvyků, protože děti v pubertě začínají trávit více času se svými kamarády a romantickými partnery než se svými rodiči a sourozenci, a přirozeně tak dávají přednost vůni svých vrstevníků, zejména těch opačného pohlaví.
Jaké konkrétní změny v průběhu puberty probíhají, není jisté. Může docházet k averzi vůči vůni rodičů opačného pohlaví, může růst atraktivita vůně nepříbuzných jedinců nebo mohou probíhat obecnější změny ovlivněné kulturními zvyky, a sice averze obecně vůči silnějšímu tělesnému pachu.
Vědci z Přírodovědecké fakulty UK ve spolupráci s kolegy z Fakulty humanitních studií UK na toto téma vyzpovídali 219 dětí ve věku 10 až 15 let. Ty nejdříve podle standardizovaného testu určily, ve které fázi pubertálního vývoje se nachází, a poté vyplnily podrobný dotazník o tom, kdo jim voní a kdo nevoní.
Co jim voní?
Dvaašedesát procent dívek a pouze třiatřicet procent chlapců jmenovalo někoho, kdo jim voní dobře, a čtyřiašedesát procent dívek a pětatřicet procent chlapců si vzpomnělo na někoho, kdo jim nevoní. Jmenovaní jedinci pak byli roztříděni do kategorií podle věku, pohlaví a příbuznosti.
Výsledky ukázaly, že čím starší dívky byly, tím častěji jmenovaly mezi hezky vonícími jedinci ty mužského pohlaví. Kluci i holky ve vyšším stupni pubertálního vývoje pak častěji jmenovali své vrstevníky mezi příjemně vonícími spíše než dospělé, ale neměnily se preference vůči těm, kteří jim nevoněli.
To by ukazovalo spíše na změnu v pozitivním vnímání vůní vrstevníků než na negativní hodnocení příbuzných. Vliv na odpovědi dětí mohou mít také sociální a kulturní návyky. Děti často uváděly jako důvody hezky vonících lidí to, že je mají rády nebo že jde přece o jejich maminku. Naopak u těch, kteří jim nevoněli, říkaly, že se například málo sprchují, moc chodí do hospody nebo používají příliš silný parfém.
K čemu to je?
Výsledky studie tedy ukázaly měnící se vnímání vůně druhých osob v závislosti jak na věku, tak na pubertálním stupni vývoje dětí. Dotazníky umožňují pracovat s širokou škálou otázek a odpovědí, ale neodhalí například preference, které si děti neuvědomují. U dalších výzkumů zabývajících se změnou preferencí vůní u prepubertálních a pubertálních dětí by tak bylo ideální pracovat vedle dotazníků i se skutečnými vzorky tělesné vůně, aby bylo možno upřesnit vliv společenských návyků a skutečných preferencí.
Jde samozřejmě „jen“ o dotazníkový průzkum, který nemá zdaleka takovou sílu ani výpovědní hodnotu jako klinický výzkum, může ale naznačit, zda takovým podrobnějším a také dražším studiím věnovat energii a finance.