Měnit frontu v obchodě se nevyplácí. Vědci z Harvardu popsali zákony, jimiž se řídí čekání

Ať už před svátky, při výprodejích po nich, anebo kdykoli v roce - asi se nenajde nikdo, kdo by měl rád fronty. A zejména „Murphyho zákony“, jimiž se stání ve frontách řídí.

Nákupní fronty jsou pro ekonomy nesmírně zajímavým prostředím; jedná se o izolovanou, poměrně snadno popsatelnou situaci, kde se lidé řídí jednoduchými ekonomickými zákony o výhodnosti, zisku a akceptovatelné míře rizika.

Nákupní fronta jako model světa

Na nákupní frontu zaměřili svou pozornost vědci ze slavné Harvard Business School. Popsali, že pod největším psychologickým tlakem jsou lidé, kteří stojí ve frontě úplně vzadu - a za něž si dlouhou dobu nikdo nestoupne. Právě oni dělají nejrychleji rozhodnutí, jichž pak nejvíce litují: čtyřikrát častěji než kdokoliv jiný opustí své místo v řadě a dvakrát častěji přejdou do jiné fronty - a to přesto, že ve výsledku většinou čekají delší dobu, popsali vědci.

„Je to trošku šílené, protože počet osob ve frontě za vámi absolutně nemá dopad na to, jak dlouho budete čekat - ale přesto to ovlivňuje naše chování,“ popsal pro deník Guardian Ryan Buell, který výzkum vedl.

„Pokud jsme ve frontě na posledním místě, jsme téměř o 20 procent méně spokojení, než když někdo stojí za námi,“ vyplývá podle experta z výsledků výzkumu.

Podle Buella jde o zajímavou ukázku pravidla, které platí v ekonomice i v jiných situacích: například pokud lidé berou méně peněz než ostatní nebo se ocitli na sociálním dně. Jenže zatímco u takových situací je složité posuzovat, kdo je opravdu poslední, u fronty je to snadno rozpoznatelné.

Z experimentu, který poměrně reálně odpovídal situaci ve frontě v obchodě u pokladen, vyšlo, že měnit frontu se opravdu nevyplácí. Pokud lidé změnili frontu za jinou, čekali v průměru o deset procent déle, než kdyby ji nevyměnili.

Existují dokonci i lidé, kteří frontu změní vícekrát - ale ti dopadli zdaleka nejhůř: čekali průměrně o 67 procent déle, než kdyby se z první fronty ani nehnuli.

„Když se zařadíme do fronty, děláme většinou tu nejracionálnější volbu, jaká existuje: vybíráme si totiž zpravidla tu nejkratší frontu. Ale když vidíme, že se vedlejší fronta pohybuje rychleji, děláme už toto rozhodnutí s nedostatkem informací a dost často se nám to nevyplatí,“ popsal Buell.

Co můžeme dělat?

Vědec poskytl i praktické rady, jak se s touto situací vypořádat: „Snažte se při tomto rozhodování oddělit informace o rychlosti postupu fronty od toho, že se pocitově necítíte dobře, že stojíte ve frontě jako poslední,“ navrhuje.

Další taktikou je zapříst rozhovor s osobou před vámi - anebo, a to je nejprostší, se rozhodně neotáčet za sebe a nekontrolovat, co se děje za vašimi zády.

Tento výzkum může mít i praktický dopad na obchodní řetězce. Podle Buella totiž obchody soustředí svou pozornost na osoby, které stojí přímo u pokladny, a to přesto, že by se měly zaměřovat spíše na ty, kdo jsou poslední.