Milovice jsou zázrak české přírody. Vděčíme za něj našim i cizím vojákům

Ministerstvo války hledalo místa, kde by vojáci mohli absolvovat kvalitní a dlouhodobý výcvik. Všechny vybrané lokality se ukázaly jako nevyhovující – všude by bylo nutné vykupovat půdu, manévry pěších i jízdních vojsk by pole poničily.

Nakonec byly vybrány právě Milovice, šlo o jediné místo, kde se musela vystěhovat jen jedna jediná vesnice – Mladá. Jednání o koupi pozemku byla uzavřena v červnu 1903, první cvičení tu proběhlo v březnu 1904. Armáda pozemek o velikosti téměř 3500 hektarů koupila za 3,3 milionů rakouských korun. Sídlily zde asi 2 tisíce vojáků, vzniklo několik specializovaných staveb určených pro armádu i výcvik.

Za války přišli (poprvé) Rusové

Když začala první světová válka, změnil se i smysl milovického výcvikového prostoru. Měl celkem tři bloky a zabíral 35 hektarů. Byli zde umístěni především ruští a italští zajatci hlídaní nejčastěji maďarskými vojáky – v dobách nejprudších bojů zde bylo umístěno až 48 tisíc zajatců, velké množství jich tu zemřelo.

Na hřbitově je tu pohřbeno asi 6 tisíc zajatců – protože jsou hroby označené podle víry zemřelých, víme, že mezi nimi byli křesťané, židé i muslimové. V listopadu roku 1918 byli všichni zajatci propuštěni a milovická oblast se znovu proměnila.

První republika byla doba slávy

Fakt, že tu už byla rozsáhlá infrastruktura, znamenal, že se i První republika rozhodla pokračovat ve využívání tohoto prostoru jako vojenského cvičiště. Získal výjimečný význam, který mu od té doby vydržel: právě zde totiž probíhaly první zkoušky těžké vojenské techniky. Konkrétně šlo o sedm tanků FT-17 Renault, které byly po dvacátá léta dvacátého století jedinými tanky naší armády.

Poté, co zastaraly, byly nahrazeny modernější technikou i vlastní československé výroby. Počet tanků, které tu byly umístěny, se pohyboval kolem dvou stovek.

V Milovicích proběhla v září 1938 mobilizace, kdy všechny jednotky, které zde sídlily, oblast opustily a doplnily své útvary nejčastěji u státních hranic. Protože se ale republika nebránila, dostal se celý milovický areál do rukou Wehrmachtu.

Milovice pod německou vládou a po válce

Jakmile se německá armáda Milovic zmocnila (v březnu 1939), začala přesunovat českou techniku do Německa, oblast museli opustit pochopitelně i čeští vojáci. Německé velení usoudilo, že tato oblast skvěle vyhovuje potřebám armády, zejména na trénink ofenzivních operací, které se již tehdy očekávaly a plánovaly. Oblast nazvaná Truppenübungsplatz Milowitz měla být výrazně rozšířená, podlehlo tomu několik dalších vesnic – jejich obyvatelé směli své domovy prodat.

Výcvikový prostor zde vydržel po celou válku, Němci ho opustili v klidu 8. května – jen přitom nechali explodovat místní muniční sklad. Už o tři dny později se sem dostali vojáci Rudé armády, kteří se tu usadili na dalších sedm měsíců. Poté, co oblast převzala Československá armáda, založila zde Tankové učiliště a prostor se změnil právě na místo specializované na tankový a letecký výcvik.

Mezi válkou a sametem

Když se moci chopili komunisté, znamenalo to značné změny i pro tuto oblast. Došlo k modernizaci prostoru, civilní obyvatelstvo sem ztratilo právo vstupu a také došlo k přejmenování. Oblast byla na další čtvrtstoletí známá jako Vojenský újezd Mladá.

Pro svou důležitost byla oblast Milovic jedním z prvních a nejdůležitějších cílů, na které se zaměřila pozornost okupačních vojsk v srpnu 1968. Sověti zde nedokázali v noci přistát, protože obsluha vojenského letiště vypnula navigační zařízení.

Ve čtyři hodiny ráno 21. srpna dorazily do Mladé tanky Rudé armády, později se k nim připojily i polské jednotky. Převzetí od českých vojáků proběhlo v napětí, ale dopadlo dobře, bez jediného výstřelu – jediným aktem odporu vůči ruské armádě bylo vypnutí vody českými vojáky.

Invazní vojska se měla vrátit původně do konce roku 1968, ale už v září toho roku se ukázalo, že sovětské vedení to vidí jinak: mělo u nás zůstat 70–80 tisíc vojáků ze spřátelených zemí. Československá posádka z Mladé se musela přestěhovat na Slovensko, místo ní se zde usadili sovětští vojáci.

Milovický prostor se stal sídlem velitelství Střední skupiny vojsk, vzniklo zde vlastně sovětské město, protože za vojáky se nastěhovaly i jejich rodiny.

Svobodné Milovice

Po konci okupace začal být vojenský prostor přestavován pro potřeby civilního obyvatelstva a za několik let se do nových bytů ve městě nastěhovalo mnoho nových lidí ze všech koutů země.

V roce 1991 sovětská vojska prostor opustila a vláda ČSFR rozhodla o zrušení vojenského újezdu Mladá. Zůstalo zde obrovské množství opuštěných vojenských i civilních objektů, včetně zmiňovaného letiště. Z větší části byly tyto stavby brzy zdevastovány a jejich vybavení rozkradeno místním obyvatelstvem i odcházejícími vojáky.

Několik let zde probíhalo náročné čištění od nevybuchlé munice, roku 2002 zde vznikla přírodní rezervace Pod Benátským vrchem o rozloze 69,21 hektaru, která se nachází severně od obce Milovice. Od té doby se z celé oblasti stalo místo s obrovskou pestrostí živočišných i rostlinných druhů.

Na pastvinách u Milovic na Nymbursku se vyskytuje 59 druhů denních motýlů bez vřetenušek, což představuje 42 procent všech druhů z celého Česka. Celkem je mezi druhy motýlů žijícími na pastvině osm chráněných zákonem, pět je na červeném seznamu ohrožených druhů. Z toho je jeden silně ohrožený a jeden kriticky ohrožený.

Díky spásání se v Milovicích začalo dařit například vzácnému hořci křížatému, kterým se živí ochranářsky nejvýznamnější ze zdejších motýlů - modrásek hořcový Rebelův.

„Dřív tu bylo všechno zarostlé do metrové výšky agresivními travinami, hlavně třtinou křovištní, která tady udělala neprostupnou buš. Přes to se kvetoucí rostliny nedokázaly vůbec prosadit,“ vysvětlil ředitel ochranářské společnosti Česká krajina Dalibor Dostál.

Koně i zubři

Divocí koně byli vypuštěni na čtyřicetihektarovou pastvinu u Milovic v lednu 2015. V říjnu téhož roku k nim přibylo stádo zpětně šlechtěných praturů. Koncem roku 2015 se rezervace rozšířila o stodvacetihektarovou pastvinu nedaleko Benátek.

Celá rezervace velkých kopytníků má tak v současnosti přibližně 160 hektarů. Na této ploše žije 30 dospělých divokých koní a 20 hříbat, osm dospělých zubrů a čtyři zubří mláďata a šest dospělých praturů a sedm pratuřích mláďat.

„Takto česká krajina vypadala naposledy asi v dobách příchodu prvních zemědělců,“ zhodnotil stav milovické rezervace Dostál.

V bývalém vojenském prostoru se poprvé na světě podařilo rozmnožit všechny tři druhy velkých kopytníků Evropy v rámci jedné rezervace. Ta se také stala nejsledovanějším českým projektem v zahraničí za poslední roky. Opakovaně o něm informovala média na všech pěti kontinentech, včetně prestižních titulů jako New York Times, Washington Post, BBC, nebo Der Standard.

Už dva roky navíc různá pozorování naznačovala, že se v krajině kolem Milovic usadili šakali. Před několika týdny se podařilo na fotopasti zachytit kojící fenu. Do Česka přišli z Balkánu, zřejmě kvůli oteplení. Česko si vybrali nejspíš i kvůli absenci vlků, kteří se do české krajiny teprve pozvolna vracejí.