Doufáme v to lepší, ale připravujeme se na to nejhorší, říká v rozhovoru pro ČT ukrajinský stíhací pilot, jemuž se říká Džus. Ukrajina žádá západní země už od samotného začátku ruské agrese o pomoc ve formě dodávek stíhaček pro tamní letectvo. Spojenci ale byli v tomto ohledu dosud zdrženliví.
Existují náznaky, že Rusko shromažďuje své letecké síly poblíž hranic a plánuje možná nové útoky. Otázka na to, jak dlouho by Ukrajina byla schopná se sama bránit při současném stavu vzdušných sil, tak podle Džuse nemá jasnou odpověď.
„Jak se říká, doufáme v to lepší, ale připravujeme se na to nejhorší. Nevíme, jak nepřítel bude využívat letectvo, ale za poslední rok jsme už viděli, jaké kombinace používá. Už jsme sestřelovali skoro všechny typy jejich letadel, kromě možná jejich nejmodernějšího superjetu Su-57, který považují za nejlepší. Ale je jich jenom několik. Takže ať k nám posílají i další letadla, pošleme je do pekla ještě rychleji,“ sděluje Džus s tím, že bez nových moderních zbraní to půjde těžko.
Džus si myslí, že ukrajinským pilotům by trvalo naučit se ovládat západní letouny tři až šest měsíců. Ukrajina žádá zejména americké letouny F-16. Džus říká, že technické parametry jsou podobné jako u sovětských MiG, je třeba ale srovnat jejich bojové schopnosti. Potřebovali by prý dvanáct až dvacet takových moderních letounů. „Jedna taková letka je minimální taktický oddíl, který má smysl,“ uvádí.
Informace mají i od rozvědky
Nejtěžší chvílí ve stíhacím letounu je pro Džuse prý čekání na to, až přijde pokyn ke vzletu, jenž se nedá předvídat. „Jste napjatí jako pružina, která je připravená okamžitě vystřelit. Mezitím pracují vaši kolegové z pozemní protivzdušné obrany a vy sedíte připraveni. Jste ve střehu, ale čekáte,“ říká. Zároveň však zdůrazňuje, že to nevypadá „jako ve filmu“.
Piloti prý musí být odpočatí – když mají volno, tak se snaží vyspat a dělají si přípravu. „Čerpáme informace z různých zpráv od rozvědky a snažíme se lépe poznat protivníka,“ prohlašuje. Ke každodenní rutině se teď také přidala jazyková příprava, neboť si piloti uvědomují, že pokud bude rekvalifikace pilotů na nové stíhačky, tak bude v angličtině.
„Jsme lidé, kteří milují svobodu, nicméně máme velice pevná pravidla, která musíme dodržovat. Protože jsme ve válce, tak je musíme dodržovat 24 hodin denně. Jsou tam jak mladí lidé, tedy mladší poručíci, kteří teprve absolvovali univerzitu, tak starší piloti, kteří nastoupili s mobilizací,“ popisuje Džus ukrajinskou armádu. „Sebekázeň, která vyplývá z motivace, nám umožňuje, abychom byli vždy bojeschopní,“ doplňuje.
Emoce mohou škodit
Emoce během práce je pak třeba potlačit, protože mohou být destruktivní. „Musíte se soustředit na svůj úkol, hlídat sebe a svůj letoun. Musíte se také starat o další letoun, který letí s vámi v páru, nebo o další letadla palebné podpory, která kryjete. Musíme se soustředit právě na tohle a od všeho ostatního, co se děje kolem, se musíme odříznout,“ popisuje pilot.
Když ale třeba v radiové komunikaci slyší, že ruská letadla útočí na ta ukrajinská, emoce přicházejí. „Že je chcete dostat, chcete se postavit na odpor. Potom se ale musíte střízlivě postavit situaci a pochopit, že technicky není možné teď nic udělat. Pochopíte, že byste se o to ani neměli pokoušet, že je to zbytečný risk. Takže většinou všichni chladnokrevně plní své úkoly,“ dodává.
Poté, co let skončí, je to prý něco úplně jiného. „Když let skončí, tak jsou slyšet nejrůznější slova, nadávky, křik. Každý chce emoce ventilovat. Samozřejmě nadáváme hlavně na nepřítele. Pomlouváme ho a nazýváme ho nejhoršími slovy. Řešíme také nejrůznější technické problémy. Nejdřív vyventilujeme emoce a pak už se díváme na různé detaily,“ doplňuje.
