„Vezmi pušku a zastřel mě.“ Snažili se uprchnout před okupanty, bomba jim vzala syna

Události: Ukrajinská rodina ztratila při bombardování syna (zdroj: ČT24)

Olena a Volodymyr Viterovi přišli při ruské invazi na Ukrajinu o syna. Tehdy, 14. března, se skupina lidí rozhodla uprchnout z okupovaného území. Syn Ivan si na chvíli ještě odběhl do blízkého domu. Právě tehdy na místo dopadla kazetová bomba. O rodinné tragédii natáčel v Ivankivu v kyjevské oblasti na Ukrajině zpravodaj ČT Jan Šilhan.

„Koukal jsem, jak všude stříkala krev. Měl zúžené zorničky. Pochopil jsem, že Váňa je mrtvý,“ vzpomíná jeho otec Volodymyr.

„Všichni křičeli, že s Váňou je to špatné. Volala jsem na Voloďu. Voloďa přišel a říká: Leno, ty nemáš nohu…“ vzpomíná paní Olena a dodává: „Manžel mě položil do auta vedle syna, ale on už byl mrtvý. Ale zdálo se mi, že jeho ruka byla ještě teplá a pomůžou mu v nemocnici.“

Už nechtěla dál žít. Věděla, že lesník od sousedů má pušku. Řekla manželovi: „Jdi k Jurovi, vezmi pušku a zastřel mě.“

Sama přišla o nohu. Tři týdny strávila na jednotce intenzivní péče, zažila šest operací. A zbylou končetinu má posetou úlomky bomb, kterých má po těle více než čtyřicet. Každý krok ji teď bolí. 

Nedovolili jim ani pohřeb na hřbitově

Hudba přinášela jejímu synovi radost. Ještě v době, kdy ji nepřehlušily výbuchy a motor tanků, hrál na saxofon, flétnu i piano. Ještě po něm zbyly noty. „Nevím, jestli by nebylo lepší, kdyby na nás z oblohy zase něco spadlo. Aspoň bychom opět byli s Ivanem. Pro sebe už nevidím budoucnost,“ pláče Olena.

Rusové jim ani nedovolili pochovat syna na místním hřbitově. Otec ukazuje, kde ho spolu s dalším chlapcem musel vlastníma rukama pohřbít. Na zahradě za domem.

„Přijel jsem za ženou do nemocnice, tam mě poprosila matka druhého chlapce, ať ho také pohřbím. Tak jsem dojel do márnice pro druhé dítě. A koupil jsem dvě rakve,“ říká manžel paní Oleny Volodymyr.

Důstojné rozloučení na hřbitově jim umožnil až odchod Rusů. Jenže bez matky. Stále ležela v nemocnici.

Volodymyr jezdí s květinami dvakrát týdně k synovu hrobu. 

Následky katastrof zná Olena jako pracovnice černobylské rezervace dobře. Na osobní tragédii se ale přichystat nemohla. „Stále nevěřím, že už nemám syna,“ říká. Pracovat chce dál, aspoň na dálku – na chvíli tak zapomenout, co všechno jí válka vzala.