Polsko a Ukrajina si v těchto dnech připomínají oběti válečných masakrů na Volyni a v Haliči. Při největším z nich, takzvané „krvavé neděli“, zavraždili přesně před 75 lety příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) přibližně jedenáct tisíc Poláků. Téma v současnosti působí napětí v polsko-ukrajinských vztazích. Symbolizuje to i skutečnost, že prezidenti obou zemí si události připomněli minulý týden každý zvlášť.
Zatímco ukrajinský prezident Petro Porošenko v Sahryni na jihovýchodě Polska připomněl památku Ukrajinců, které v roce 1944 zabili Poláci, jeho polský protějšek Andrzej Duda se v katedrále v Lucku na západě Ukrajiny zúčastnil mše věnované památce Poláků zavražděných Ukrajinci. Společnou schůzku si oba politici nenaplánovali.
Porošenko vyzval „všechny, Ukrajince a Poláky“, ke vzájemnému odpuštění a zdůraznil, že Ukrajinci si hluboce váží památky Poláků, kteří se stali oběťmi etnických čistek. Duda, který mluvil o „genocidě“, zdůraznil, že „šlo o vyhnání Poláků z tohoto území“. Podle Dudy se o tuto historickou pravdu musí opírat budování vztahů a přátelství mezi oběma státy a národy.
Desítky tisíc mrtvých
Masakry na Volyni a v Haliči, což jsou historická území rozdělená v současnosti mezi Ukrajinu a Polsko (a v meziválečném období podléhající Varšavě), probíhaly především po několik měsíců v letech 1943 a 1944, v menší intenzitě i v následujícím roce.
Jednotky UPA, resp. jejich politické vedení ztělesňované Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN), byly toho názoru, že pro zajištění zahrnutí těchto oblastí do budoucí samostatné Ukrajiny je třeba je etnicky vyčistit. Vzhledem k tomu, že tamní Židé už se stali oběťmi nacistického „konečného řešení“, zaměřily se tyto čistky na Poláky.
UPA během čistek zavraždila desítky tisíc Poláků. Největší masakr spáchala 11. července 1943, kdy během takzvané „krvavé neděle“ zaútočila na 150 vsí a povraždila přibližně jedenáct tisíc Poláků. Kromě Volyně útočila na Poláky také v sousední Haliči. Celkem zavraždila UPA v obou oblastech desítky tisíc Poláků včetně žen a dětí, nejvyšší odhady uvádějí asi sto tisíc mrtvých.
Poláci zareagovali na řádění ukrajinských jednotek tvrdě. V odvetě povraždili příslušníci jejich Zemské armády a Národních osvobozených sil tisíce Ukrajinců především v okolí měst Lublin a Chelm (byť útoky Poláků na Ukrajince se objevovaly už před volyňským masakrem). Nejvyšší odhady uvádějí až dvacet tisíc mrtvých Ukrajinců.
Útoky z obou stran měly za následek některé paradoxní situace. Poláci žádali o ochranu okupující německou armádu, která proto vyzbrojila polskou domobranu. Poláci i Ukrajinci se uchylovali také pod ochranu sovětských partyzánů, uvádějí autoři Dějin Ukrajiny.
Volyň a Halič v Polsku
Volyň i Halič měly pestré národnostní složení – kromě Poláků, Ukrajinců a Židů zde žili také Němci, Arméni, Rusíni či Češi (zejména na Volyni) – a jejich dějiny provázely také poměrně časté změny hranic.
Zatímco před první světovou válkou byla Volyň součástí ruského záboru bývalého Polska a Halič byla stejným způsobem začleněna do Rakouska-Uherska, po konci války, během které proti sobě bojovaly i polské a ukrajinské jednotky, připadla celá Halič a západní část Volyně obnovenému Polsku (východní část Volyně se stala součástí SSSR).
Pro volyňské Ukrajince znamenalo připojení k Polsku oproti jejich předchozí existenci v rámci Ruska zlepšení národnostních práv. Neplatilo to ale pro Ukrajince v Haliči, kteří byli v Rakousku-Uhersku vnímáni jako samostatný národ a po dlouhodobých třenicích s tamními Poláky se s nimi dokonce na sklonku existence monarchie dohodli na formě vyrovnání, jež už ale kvůli začátku války nevešlo v platnost.
V obnoveném polském státě byli Ukrajinci jen menšinou, což se odrazilo například v polonizaci mnohých ukrajinských škol. Nejvýznamnější z ukrajinských legálních politických stran, Ukrajinské národně-demokratické sjednocení (UNDO), se proto snažila tomuto trendu bránit, a to i jednáním s polskou vládou.
OUN vraždila i umírněné „kolaboranty“
Radikálnější přístup naopak volily nelegální síly, které se v roce 1929 sjednotily pod Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN). Její ideologie vycházela z teorie ukrajinského integrálního nacionalismu, která jednak odmítá demokracii západního typu a jednak připouští pro vznik a udržení ukrajinského národního státu užití jakýchkoliv prostředků.
Velitelem OUN v Haliči se stal Stěpan Bandera, pod jehož vedením páchala organizace teroristické akce nejen vůči polským úřadům, ale také vůči umírněným Ukrajincům, kteří usilovali o dialog s Poláky a které proto OUN považovala za zrádce a kolaboranty.
Po začátku druhé světové války okupovala polskou Volyň a Halič nejprve sovětská armáda, která místo ukrajinizace, v niž mnozí Ukrajinci doufali, přinesla spíše depolonizaci a sovětizaci. Také nacistická okupace po útoku Německa na Sovětský svaz neznamenala žádné vyhlídky na samostatnost Ukrajiny. A po postupném ústupu nacistů se do oblasti v roce 1944 znovu vrátila armáda sovětská.
Po rozkolu v OUN v roce 1940 stanul Bandera v čele jedné z jejích dvou frakcí (OUN-B), v následujícím roce byl ale znovu zatčen (roky 1934 až 1939 strávil v polském vězení) a až do roku 1944 zůstal v nacistickém koncentračním táboře.
Přímo se tak neúčastnil akcí OUN, resp. Ukrajinské povstalecké armády (UPA), v které získala jeho OUN-B hlavní slovo. Zároveň ale její činnost, jež kromě vražd Poláků zahrnovala také útoky na Židy či Čechy, kteří Polákům a Židům pomáhali, nikdy neodsoudil a až do své smrti v roce 1959, kdy ho v Mnichově zabila kulka agenta KGB, podporoval autoritářskou a násilnou politiku.
UPA, nazývaná také „banderovci“, bojovala během války proti Polákům, Němcům i Sovětům zároveň. Ve svých akcích pokračovala ještě několik let po válce, částečně také na území Československa, než byla definitivně rozprášena.
Polsko platilo za ukrajinského advokáta
Před pádem komunismu problematika masakrů na Volyni a v Haliči v polské ani ukrajinské společnosti výrazně nerezonovala. Jak píše historik Andrij Portnov, v Polsku se mluvilo jen o útocích UPA vůči Polákům na současném polském území (a nikoliv na ukrajinském) a na Ukrajině bylo toto téma úplně ignorováno nebo zlehčováno.
Vztahy obou států téma nezatěžovalo ani v 90. letech, kdy byla polská zahraniční politika ovlivněna vizí spisovatele a poválečného emigranta Jerzyho Giedroyce, jenž vyjadřoval podporu nezávislé Ukrajině, Litvě i Bělorusku. Varšava tak působila spíše jako advokát Kyjeva v Evropě, píše Portnov.
Zejména v posledních deseti letech se ale situace mění a téma komplikuje vztahy obou zemí.
Poláci mluví o genocidě
Na polské politické scéně téma více rezonuje do roku 2013, kdy tehdejší vláda strany Občanská platforma prosadila v Sejmu deklaraci, která popisuje volyňský masakr jako „etnickou čistku s prvky genocidy“.
O tři roky později, za vlády strany Právo a spravedlnost, prošla další deklarace, která už tehdejší události nazývá „genocidou“ přímo. Popírání zločinů UPA pak kriminalizuje nedávno schválená kontroverzní norma nepřesně nazývaná „zákon o holocaustu“.
Před dvěma lety zase vyvolal na Ukrajině nevoli polský film Volyň, který masakry polského obyvatelstva popisuje. Ukrajinští historici ho odmítli jako „stereotypní a jednostranný“.
Pro mnohé Ukrajince je Bandera hrdinou
Na Ukrajině šly v roce 2009 do oběhu známky s podobiznou Bandery, kterému o rok později prezident Viktor Juščenko dokonce udělil titul „Hrdina Ukrajiny.“ V lednu 2011 ale soud rozhodnutí zrušil.
V roce 2015 pak ukrajinský parlament přijal zákon, který přiznal veteránům UPA status „bojovníků za ukrajinskou nezávislost“. Současný prezident Petro Porošenko se v roce 2016 poklonil památce polských obětí před pomníkem ve Varšavě.
Mnoho Ukrajinců vnímá Banderu a činy OUN-B a UPA jako symboly ukrajinského boje za nezávislost, což může být částečně způsobeno i nedostatkem informací. Například podle průzkumu z roku 2003 téměř celá polovina dotázaných uvedla, že o masakrech na Volyni nic neví.
V řadě především západoukrajinských měst má Bandera a další členové UPA své sochy, ty Banderovy stojí mimo jiné ve Lvově či Ternopilu. Po Banderovi jsou také pojmenované ulice a některé nacionalistické organizace pořádají pochody na jeho počest.
Výše zmíněný historik Portnov upozornil, že k určité aktualizaci mýtu, který Banderu obklopuje, došlo i v souvislosti s hnutím Euromajdan. Někteří jeho podporovatelé vnímají Banderu jako svého druhu synonymum loajality k ukrajinskému státu, protože nemají dostatek informací o jeho názorech a činech, píše Portnov.
Tato částečná Banderova rehabilitace nahrává proruské propagandě, která revoluci z roku 2014 označuje za „fašistický převrat“.
