„Mohl za všechno“, teď ustupuje do stínu. Kalousek hýbe českou politikou už dvě dekády

Na jaře před třemi lety si Miroslav Kalousek, tehdy ještě místopředseda TOP 09, oblékl černé triko s vlastní podobiznou. Pod bílým portrétem, jehož grafika kopírovala punkový vizuál prezidentské kampaně Karla Schwarzenberga, stál nápis „Za všechno můžu já“ a politikův outfit vzbudil takovou pozornost, že TOP 09 začala triko prodávat na svém webu a slogan použila i pro stranické placky.

Z Kalouskovy strany šlo o jistou míru nadhledu, v případě celého politického uskupení pak o sarkastickou reakci na provolání, které se českým veřejným prostorem šíří bezmála jednu dekádu: „Za všechno může Kalousek“.

Slogan, který bývalému ministru financí zejména kvůli jeho krokům při hospodářské krizi přikládá vinu za tuzemské problémy posledních let, dokonce natolik zlidověl, že se propsal do názvu písničky jedné z pražských punkrockových kapel a na YouTube dal vzniknout i parodii na romantickou baladu Za všechno může čas.

Pokud by Kalousek tyto hudební hrátky neocenil, bylo by to nejspíš proto, že sám dává přednost opeře. Ke svému negativnímu obrazu se ale vrátil i krátce před letošními volbami, kdy (už jako předseda TOP 09 a její volební lídr) voliče vyzval k tomu, že jestliže v budoucnu nechtějí znovu podstoupit kalouskovské škrty, měli by volit právě jeho stranu, která myslí na hospodářskou zodpovědnost i v čase konjunktury.

Výsledky hlasování ovšem ukázaly, že tato výzva příliš nezafungovala. TOP 09 se do sněmovny dostala jen s těsným ziskem 5,31 procenta hlasů a stranický šéf – i s vědomím toho, že jeho jméno voliče polarizuje a TOP 09 může v budoucnu škodit – oznámil, že na listopadovém sněmu nebude předsednickou funkci obhajovat. Z tuzemské politiky, jejíž neodmyslitelnou tváří je dobrých dvacet let, ovšem odcházet nehodlá.

Na obraně

Kalouskova sněmovní dráha odstartovala po předčasných volbách v roce 1998, kdy zasedl v parlamentní opozici proti tehdejší menšinové vládě Miloše Zemana, o začátek politické aktivity se ale rozhodně nejednalo. Táborský rodák a absolvent pražské VŠCHT už v polovině osmdesátých let vstoupil k lidovcům a barvy křesťanské demokracie si podržel i poté, co se strana v polistopadové transformaci změnila na dnešní KDU-ČSL. 

Právě jako lidovec také v lednu 1993 zahájil své pětileté působení v roli ekonomického náměstka na ministerstvu obrany, která na jeho politickém image zanechala šmouhy na řadu dalších let. Kalousek na obraně zodpovídal za rozpočet a akvizice a z tehdy vládní občanské demokracie opakovaně zaznívalo, že je strůjcem nepřehledného armádního hospodaření a že z armádních zakázek přilévá peníze do lidovecké pokladny.

Odpovědnost měl mít za nejasnosti kolem zakázky na štábní informační systém i za údajně nevýhodnou výměnu stíhaček Mig-29 za polské vrtulníky, z Kalouskova vlivu navíc údajně profitoval jeho rodinný přítel zbrojař Richard Háva a firma Omnipol.

Křesťanští demokraté ale obvinění z přesunů peněz do svého sídla rezolutně odmítali, Kalouska na vládě opakovaně hájil tehdejší lidovecký šéf Josef Lux a vyšetřování kauz ani stížností na náměstkovy kroky navíc žádná pochybení neprokázalo. Obranu tak opustil až po pěti letech, v lednu 1998, když se šéfem resortu stal unionista Michal Lobkowicz. A na řadu přišla poslanecká kariéra.

V čele lidovců

Lidoveckým poslancem byl teprve rok, když ve straně dosáhl v květnu 1999 na místopředsednické křeslo a ve stínové vládě i na post potenciálního ministra průmyslu a obchodu. Přestože se ale lidovci po volbách v roce 2002 stali spolu s Unií svobody členy sociálnědemokratické koaliční vlády, nedosáhl na něj; resort připadl ČSSD a sám Kalousek zamířil do čela vlivného rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny. O rok později navíc dosáhl na nejvlivnější stranický post.

Zatímco ČSSD čekaly předsednické turbulence s odchodem Vladimíra Špidly a pádem Stanislava Grosse, lidovci na olomouckém sjezdu vyměnili v čele strany diplomata Cyrila Svobodu právě za Miroslava Kalouska. Pod jeho vedením se ovšem z KDU v závěru mandátové čtyřletky stala i vládní stafáž. Tehdejší šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek se totiž silně ideově vyhranit proti pravicové ODS Mirka Topolánka, a tak častěji hlasoval s komunisty než s vlastními kabinetními partnery.

Ve volbách 2006 navíc Kalouskem vedení lidovci zažili procentuální propad. O čtyři roky dříve kandidovali v koalici s US-DEU a jejich projekt podpořilo víc než čtrnáct procent voličů, nyní, jako samostatný subjekt, obdrželi pouhých sedm procent hlasů. Třináct sněmovních křesel představovalo dosud nejužší zisk.

Protože ale voliči rozdělili mandáty do patové situace stovky hlasů pro komunisty a ČSSD a stovky křesel pro zelené, lidovce a ODS, stal se z křesťanské demokracie jeden z nejsvéráznějších hráčů následného povolebního vyjednávání a z jejího předsedy, ohroženého kvůli slabému výsledku ztrátou funkce, i strůjce nejpodivnějšího ideového veletoče, který tuzemská politická scéna v uplynulých letech zažila.

Rudý veletoč

Když volby na začátku června odhalily sněmovní pat, Kalousek prohlásil, že lidovci svá křesla neprodávají: „Slíbili jsme voličům, že se nebudeme podílet na žádné vládě, která by se opírala byť jenom o jeden jediný komunistický hlas, a držíme slovo.“ Šlo o logické a nepříliš překvapivé oznámení, protože animozita mezi komunisty a křesťanskými demokraty představuje trvalou konstantu české politiky.

O dva měsíce později ovšem začala sociální demokracie připouštět toleranci menšinové vlády ODS, a v tu chvíli vkročil do hry právě Kalousek a přijal sociálnědemokratický návrh na jednání o společném kabinetu. „Byla by to menšinová vláda, která by hledala podporu napříč politickým spektrem, v případě komunistů předpokládám nějakou formu umožnění vzniku,“ prohlásil 24. srpna 2006.

Lidovci ale jakoukoliv koketerii s KSČM odmítli – a Kalousek už o den později nebyl předsedou KDU. Svůj nesrozumitelný politický krok vysvětloval tím, že chtěl zabránit vznikající dohodě mezi ODS a ČSSD, která by mohla poškodit menší strany; negativní zkušenost s nepřímou velkou koalicí ostatně republika udělala už v čase opoziční smlouvy.

„Jsem rád, že jsem k tomu našel odvahu,“ hájil se ještě o čtyři roky později v Otázkách Václava Moravce. „Stalo se něco jiného a ten výsledek byl docela dobrý. Neměl jsem moc variant. Vzhledem k tomu, jak ty volby dopadly, bych musel stejně odstoupit. Ale mohl jsem jedny dveře přirazit a druhé rozkopnout. To bylo to poslední, co jsem mohl udělat.“

Na financích

Dveře se skutečně zavřely. Občanští demokraté počátkem roku 2007 složili kabinet se zelenými a lidovci, a třebaže v čele strany stál vsetínský starosta Jiří Čunek, Miroslav Kalousek navzdory svému eskamotérskému tahu obsadil druhý nejvlivnější vládní post: křeslo ministra financí. Nejsilnější koaliční strana tím poprvé v porevoluční historii přišla o kontrolu nad státní kasou, Kalousek si navíc mohl udržet nesporný politický vliv.

Kvůli následným krokům ale ke stínům, které na Kalouskovu pověst padly kvůli práci na obraně, přibyly stíny nové. Před sněmovnou fackoval mladíka, který mu měl údajně nadávat. Prohlašoval, že má tajnou nahrávku z jednání českých šéfredaktorů o společném postoji ke zvyšování DPH na tisk, a telefonoval policistovi, který měl na starost spornou armádní zakázku Kalouskovy kolegyně Parkanové.

Jako ministr financí navíc nesl hlavní odpovědnost za správu státního rozpočtu v době, kdy do Česka po pádu americké banky Lehman Brothers dorazila hospodářská krize – a vydal se cestou škrtů a politiky hojně zmiňovaného „utahování opasků“.

Za své působení v čele resortu si sice od amerického časopisu Emerging Market dvakrát vysloužil cenu pro nejlepšího ministra financí (v letech 2008 a 2011), kdy u něj odborná komise ocenila obezřetnou fiskální politiku a zvýšenou důvěryhodnost Česka na rozhoupaných finančních trzích, doma ale svou hospodářskou politikou přispěl k negativnímu vnímání pravicových vlád. Třebaže v nich seděl „jen“ jako juniorní partner… a pokaždé za jinou stranu.

V TOP 09

Po čtvrtstoletí v lidoveckých barvách se Miroslav Kalousek totiž rozhodl změnit stranickou příslušnost a v roce 2009 inicioval vznik nového konzervativního uskupení – TOP 09, jejíž název odkazuje ke kombinaci slov „tradice“, „odpovědnost“ a „prosperita“. Jako výrazná tvář křesťanské demokracie ustavil i členskou základnu, když do nové formace zlákal řadu spolustraníků (mimo jiné Vlastu Parkanovou). Do čela strany se ale nepostavil.

Předsednické křeslo v TOP 09 připadlo ministru zahraničních věcí Karlu Schwarzenbergovi, se kterým Kalousek zasedal v Topolánkově vládě. A někdejší kancléř prezidenta Václava Havla vysvětloval spolupráci s kontroverzním lidoveckým politikem zkušeností schwarzenberského rodu, který v uplynulých staletích vládl Šumavě: „Z pytláků bývali vždycky na stará kolena dobří hajní.“

TOP 09 se zpočátku ukázala jako úspěšný projekt. Schwarzenbergovo charisma dokázalo v roce 2010 připravit ODS o mnohaletou vládu nad Prahou a z nové pravicové formace udělat třetí nejpočetnější sílu ve sněmovně, samotný předseda se stal (neúspěšným) vyzyvatelem Miloše Zemana v druhém kole prezidentské volby. Už zde ale začalo TOP 09 dohánět angažmá ve vládě Petra Nečase, která ztrácela na popularitě úsporami, permanentní vnitrokoaliční krizí i skandály kolem veřejných zakázek na ministerstvu práce, které spravovala právě Schwarzenbergova strana.

Ve volbách před čtyřmi lety skončila čtvrtá, přišla o patnáct mandátů a spolu se zdecimovanými občanskými demokraty zamířila do opozice. Kalousek neúspěšně kandidoval na místopředsedu dolní komory, a aby i z nevládních lavic mohl využít své rétorské schopnosti, postavil se nakonec do čela poslaneckého klubu, protože jako jeho předseda držel v dolní komoře právo přednostního hlasu.

V následujících měsících se stal nejhlasitějším politickým kritikem nového ministra financí a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše a se silným protibabišovským akcentem a důrazem na obhajobu demokratických hodnot v listopadu 2015 převzal i vedení TOP 09.

Ve stínu

„Chceme-li porazit Babišovo hnutí ve volbách, musíme se spojit. Vyžádalo by si to bolestivé kompromisy, ale situace je tak vážná a času tak málo, že si tato úvaha zaslouží projednání,“ prohlásil Kalousek na konferenci o budoucnosti pravicové politiky, když do sněmovních voleb zbývalo deset měsíců, a dokonce nabídl svůj odchod, pokud by jeho nepřítomnost měla integraci prospět.

Lídr ODS Petr Fiala tehdy myšlenku pravicové fúze neodmítl, šéf Kalouskovy rodné strany Pavel Bělobrádek však integrační myšlenku nepřijal s argumentem, že vyhraněnost voličů jednotlivých stran není jen vůči Babišovi, ale i vzájemná – a spolupráce by tak mohla jednotlivé skupiny elektorátu odpuzovat.

Do letošního hlasování tak nakonec každá z pravicových stran vykročila sama a výsledky jsou známé: ODS sice překonala klinickou smrt, její zisk je ale stále druhý nejhorší ve stranické historii, volební propad zaznamenala i KDU-ČSL a TOP 09 překonala pětiprocentní hranici jen díky pražské kandidátce, kde figuroval stranický nestor Schwarzenberg i hvězda sociálních sítí Dominik Feri.

Pokračující marginalizace TOP 09 nakonec vedla Kalouska k rozhodnutí neobhajovat předsednický post. Svůj krok ale spíš než volbami vysvětluje svou loňskou vizí. „Mělo by dojít ke společnému postupu demokratických subjektů od středu doprava. Všech, kteří jsou dohody schopní,“ prohlásil krátce po volbách na tiskové konferenci. „Toto je šance pro nového předsedu TOP 09, který nebude zatížen předsudky, které vůči mně panují, a tudíž může být v tomto úsilí mnohem úspěšnější než já.“

Ohlášený odchod z čela TOP 09 ale neznamená odchod z politiky, jako spíš ústup do stínu. „Nepřečetl jsem nekrolog. Přečetl jsem důvody, proč nebudu kandidovat. Nikam neodcházím, už vůbec ne z vysoké politiky,“ podotkl. „Jsem přesvědčen, že svá nejlepší léta mám ještě před sebou.“