Zarazilo mě, že odchod člověka může být i v 21. století nedůstojný, říká autorka dokumentu o paliativní péči

Jak jste k tomuto tématu dospěla?

Dostala jsem se k němu skrze osobní zkušenost. Můj velmi blízký člověk odcházel v nemocnici a pro mě i pro celé blízké okolí to byla velmi negativní zkušenost. Říkala jsem si, jak je možné, že v jednadvacátém století člověk může odejít v nemocničním prostředí až nedůstojně. Chtěla jsem se zaobírat kritikou systému, vypátrat, jak je to možné.

A narazila jsem v té době na rozhovor s Martinem Loučkou, zakladatelem centra paliativní péče. Ten rozhovor byl velmi zajímavý a přibližoval náplň paliativní péče, že to je péče, která se zaměřuje na kvalitu života pacienta se závažným onemocněním. Nástroj doktora není jako například u chirurga skalpel, ale je jím komunikace.

S panem doktorem Loučkou jsem se setkala a on mě nasměroval na začínající tým ve Všeobecné fakultní nemocnici pod vedením Kateřiny Rusinové a Ondřeje Kopeckého. Potkali jsme se v kavárně a pamatuji si, že mezi námi téměř okamžitě byla naštěstí shoda na tom, že bychom film chtěli natočit.

Natáčelo se tři roky. Mohla jste hovořit i s pacienty, nebo jste byla jenom s kamerou přítomná u jejich rozhovorů s lékaři?

Od začátku jsem věděla, že vstupuju do velmi křehkého prostředí. Prostor každého pacienta v nemocnici je velmi intimní, proto jsem se držela v povzdálí. Dveře za pacientem mi otvírali doktoři, kteří pacientovi sdělili náš záměr. Tím bylo přiblížit práci paliativního týmu: že se v nemocnici dá komunikovat o otázkách kvality života, co to pro kterého pacienta znamená, že se o tom vůbec dá bavit, což není úplně samozřejmé.

Hodně pacientů odmítlo natáčení, z pochopitelných důvodů, a jsem moc vděčná pacientům i jejich rodinám, kteří se ve filmu objeví, za důvěru, kterou mi dali. Díky jejich příběhům se může práce paliatrů přiblížit.

Co lékaři společně s pacienty hledají? Jak zlepšit život, i když ho zbývá třeba jen malý kousek?

Je především důležité se o tom bavit. Pro každého to znamená něco jiného. Paliativní tým nabízí, že se zaměří na každého individuálně a s každým člověkem hledá, co právě pro něj je v této fázi života důležité.

I když například skončí léčba, není zkrátka možné pokračovat, tak ale stále je spousta možností, co se pro člověka dá udělat, a to je něco, na co nejsme v nemocničním prostředí tak úplně zvyklí. Je vidět, že když se těm lidem a jejich rodinám dá prostor, přináší to i veselé a velmi úlevné momenty, které se týkají každého z nás. Nemůžeme dělat, že tato fáze života tady vlastně není.

Film se dotýká i dalších témat. Třeba toho, že současná vyspělá technologie umí prodlužovat život uměle.

Moderní medicína přináší tyto etické otázky. Řešení takového dilematu se ve filmu také vyskytne. Myslím si, že je vždycky důležité přijmout do tohoto procesu rozhodování i pacienta a jeho rodinu.

Jak se lékaři učí hovořit s pacienty, kteří vědí, že před sebou mají už jen malý kousek života?

Někde to není jen o tom, že by byl malý kousek života. Paliativní péče vstupuje do života ve chvíli nějaké diagnózy, to znamená, že se pacient ještě může vyléčit, to je důležité říct.

Lékaři se učí komunikaci jednak mezi sebou a jednak do nemocnice přicházejí například herci, kteří hrají pacienty. Vyjadřují různé emoce, reagují na sdělení nepříznivé zprávy a na tom se doktoři učí, jak komunikovat. Takže probíhá i jakýsi trénink, samozřejmě vedle velmi obsáhlé metody, která vychází ze západní medicíny.