Dluhy-Smith: Žluté vesty, válka v Jemenu a neklid ve Venezuele naznačují, že globální systém se ocitl v krizi

Globální systém, jehož počátek můžeme zasadit někdy do 16. století, je ve své podstatě závislý na neustálé expanzi, která míří ke konfliktům. S nutností investovat zisky systém rozšiřuje svá teritoria. Zákonitě roste produkce a s tím i požadavek nepřetržitě zvyšovat spotřebu. Přežít v konkurenčním boji globálního trhu však znamená využít co nejlevnější vstupy v podobě levné pracovní síly, levných přírodních zdrojů a energií.

Protest žlutých vest v Paříži
Zdroj: REUTERS Autor: Gonzalo Fuentes

To jsou ale protichůdné procesy. Systematický tlak na nízké mzdy vede ke snížení masového konzumu a následně k ekonomické krizi z nadvýroby. Lidé a národy se samozřejmě navíc brání, aby byli vykořisťováni a aby se bohatství z jejich regionů vysávalo. Proto dochází k válkám. Obzvláště, když máme omezené přírodní zdroje. Země a její ekosystém má přece jasně dané limity. V konečném důsledku všechny tyto souvislosti mohou vést k celkové destrukci planety – už proto, že na světě je momentálně devět zemí, které vlastní 14 500 nukleárních zbraní.

Jak jsme se do této kritické situace dostali?

Současný systém má historické kořeny v kolonizaci. V tom období byl globální systém schopný pomocí různých donucovacích zákonů, ale také pomocí násilí minimalizovat pracovní náklady. Známý je například systém mity pro těžbu nerostných surovin v období španělské nadvlády v Latinské Americe v 16. a 17. století. Miliony původních obyvatel byly v rámci tohoto systému přemístěny do vzdálených těžebních lokalit. Zde jen za mzdu na přežití těžili pro Evropany zlato a stříbro. Především drahé kovy se staly hnacím motorem průmyslové revoluce a nového globálního systému.

Rostla poptávka po nerostných surovinách. V Africe lidé na přelomu 19. a 20. století otročili za brutálních podmínek na belgických plantážích kaučuku, které pomohly rozvoji automobilového průmyslu. Růst textilních továren v Anglii byl umožněn zase levnou bavlnou, která se pěstovala v Indii. To však znamenalo vysídlení a přemístění až 15 milionů Indů. Ani Evropané nebyli ušetřeni podobných společensko-ekonomických změn. Britský ekonom Karl Polanyi detailně popisuje tyto fundamentální zásahy do života obyčejných lidí v jeho průlomové knize Velká transformace.

Po válce přišlo zklidnění, pak dluhy a Thatcherová

Globální systém tedy slavil „úspěch“. Byl schopný celosvětově zajistit levnou pracovní sílu a levné zdroje. To však bylo neudržitelné. Zboží se hromadilo v obchodech a ve skladištích, nebyl odbyt. Menšina akumulovala zisky a bohatství, zatímco většina měla peníze jen na uspokojení základních potřeb. Ve Spojených státech koncem 20. let minulého století pouze deset procent lidí vlastnilo 84 procent celkového bohatství.

Celosvětově byla situace ještě vyhrocenější. Velké koncerny a globální elity ekonomicky a politicky ovládaly země třetího světa. Typickým příkladem byly ve střední Americe aktivity americké společnosti United Fruit, či v Brazílii amerického podnikatele Henryho Forda. A tak v první polovině 20. století globální systém tragicky narazil. Přišla Velká hospodářská krize a vzápětí druhá světová válka.

Obrovské utrpení, které deprese a válka přinesla, znamenalo dočasnou změnu v myšlení západních vlád. Globální systém dostal limity. Schválily se zákony na ochranu životního prostředí, zvýšily se mzdy zaměstnanců, vznikl sociální systém, snížila se chudoba a nerovnost. Upevnila se demokracie. Zlepšilo se postavení žen, omezila se diskriminace ras a menšin.

V rámci nového ekonomického směru, tzv. keynesiánství, bylo možné zvýšit poptávku a stimulovat ekonomiku, která by zamezila krizi z nadvýroby. Vytvořil se jakýsi společenský kontrakt mezi obchodní elitou a většinovou společností. Ani tato progresivní politika však nebyla schopna dlouhodobě vyřešit základní rozpory globálního systému. Vlády se zadlužily. Došlo ke zvýšení cen a následné inflaci.

Ale především, globální elity a koncerny vyvinuly obrovské tlaky na západní politiky, aby skoncovali s progresivní poválečnou politikou. To se podařilo za administrativy Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové koncem 80. let. Nastupuje politika neoliberalismu, která zpátky dereguluje ekonomiku s cílem minimalizovat náklady a maximalizovat zisky bez ohledu na společenské a environmentální dopady.

Války o nové zdroje

Aktuálně žijí více než čtyři miliardy lidí na světě pod hranicí šesti dolarů na den. Ve Spojených státech a Velké Británii reálné příjmy stagnují, chudoba a nerovnost rostou. Během finanční krize v roce 2009 deset milionů Američanů ztratilo své domovy. Osm z deseti obyvatel USA nyní žije z výplaty do výplaty. Rostou tedy dluhy a pochopitelně lidé ztrácí v tento systém důvěru. Začínají ho vnímat jako jakýsi socialismus pro bohaté a kapitalismus pro zbytek populace.

Kromě toho neoliberalismus pokračuje v dalším drancování přírody. Otevírají se dříve zakázané oblasti pro těžbu ropy, zintenzivňuje se kácení lesů, dochází k vylovení ryb v mořích. Na světě ubývá pitné vody. Klimatické změny situaci jen zhoršují. Jak levných přírodních zdrojů ubývá, logicky se zvyšují jejich těžební náklady, zesiluje se konkurence. I za cenu konfliktů je tedy nutné zpřístupnit další nové zdroje.

A to je hlavní příčinou válek v Somálsku, Afghánistánu, Iráku, Sýrii, na Ukrajině či v Jemenu. Nejde v nich o budování demokracie, ale o obchodní zájmy, které hledají nové možnosti k realizaci zisků, tak jak jim to velí a umožňuje globální systém již po staletí. Podle amerického profesora William I. Robinsona je to především americká vláda, která dlouhodobě otevírá rozdmýcháváním konfliktů ve světě dveře globálnímu byznysu. Nyní je na řadě Venezuela.

Minulý měsíc uvedl poradce prezidenta Donalda Trumpa John Bolton, že přístup k venezuelské ropě bude pro americké firmy velmi přínosný. Tak jako před válkou v Iráku, dopouští se nyní americká vláda mediální propagandy ve Venezuele. A co víc, do konce roku 2019 slíbil Bolton změnu režimu v Íránu. Blízký východ je samozřejmě známý obrovskými zásobami ropy a plynu. Do hry vstoupily také autoritativní režimy Ruska, Číny a dalších zemí.

Žluté vesty jako spouštěč

Co bude dál? Je to jako čekání na to, která krize přijde dříve, jestli ta hospodářská, či ekologická, nebo jakási kombinace obou. Nebo nedej bože další válka, nyní v podobě nukleárního konfliktu. Naděje zde však stále je. Pokud pochopíme, jak globální systém funguje, můžeme začít hledat alternativy. Totalitní režimy, který vznikly v Sovětském svazu a ve východní Evropě, byly pouze ideologickou fraškou a ve své podstatě neefektivní kopií globálního systému. Musíme hledat dál. Bez demagogie a předpojatosti začít diskutovat systémové příčiny toho, co se děje kolem nás. Například díky hnutí žlutých vest začaly ve Francii před pěti měsíci celonárodní veřejné debaty o těchto problémech.

Globální systém zkrátka čelí existenční výzvě: Jak pokračovat v ekonomickém růstu a hromadění zisků bez válek a destrukce planety.

 

Radovan Dluhy-Smith
Profil

Radovan Dluhy-Smith

Autor žil a studoval ve Spojených státech. Zúčastnil se rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku. Byl konzultantem OSN ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Účastní se přednáškových akcí a organizuje veřejné debaty k aktuálnímu dění u nás i ve světě.