Začalo to zlomenou rukou. Dokument Návrat géniů se ohlíží za rekonstrukcí Národního muzea

Rekonstrukci Národního muzea mapuje dokument (zdroj: ČT24)

Nový dokument České televize Návrat géniů – rekonstrukce Národního muzea je rozsáhlým vhledem do oprav historické budovy této významné kulturní instituce. Režisér Jan Střecha na snímku pracoval deset let. Během nich se díval pod ruce restaurátorům, kteří vraceli historickým prvkům někdejší lesk, a zároveň sledoval snahu přiblížit více než sto dvacet let starou stavbu potřebám muzejníků i návštěvníků jednadvacátého století. Dokument je dostupný v iVysílání.

Název dokumentu dalo sousoší Géniů. O katastrofálním stavu budovy panteonu na Václavském náměstí se vědělo dlouho, ale řešit se intenzivněji začal poté, co se sochám dvou okřídlených chlapeckých Géniů odlomila ruka a dopadla vedle návštěvníků přicházejících do muzea. „Rozpadající se sousoší bylo z budovy sejmuto a my jsme se rozhodli sledovat jeho osudy,“ říká režisér Jan Střecha.

Po více než sto dvaceti letech fungování trápila budovu poškozená střecha, opadávající omítka nebo nefunkční otvírání některých oken, opotřebení se projevovalo i na reprezentativním interiéru. Kvůli rekonstrukci se panteon veřejnosti uzavřel v roce 2011. Stěhovalo se patnáct kilometrů knih a sedm milionů sbírkových předmětů. V prázdné budově zůstal ale třeba exponát slona indického nebo dvaadvacetimetrová kostra velryby.

Co by řekl Palacký

„Národní muzeum bylo založeno jako Vlastenecké muzeum 15. dubna 1818. Představuji si, co by asi na jeho dnešní podobu říkal například Kašpar Maria ze Šternberka, který stál v čele přípravných prací vedoucích ke zrodu muzea nebo další osobnosti podílející se na jeho vzniku, jako byl František Palacký, Jan Evangelista Purkyně nebo Joachim Barrande, kdyby za námi mohli po více než dvě stě letech přicestovat časem. Jsem přesvědčena, že na rozdíl od některých jiných věcí by měli z tohoto počinu velkou radost,“ předpokládá kreativní producentka Alena Müllerová, v jejíž tvůrčí skupině film vznikl.

Obrovským úkolem bylo zachovat vizi architekta Josefa Schulze a zároveň vyhovět nárokům na moderní muzeum. Do starých světlíků se schovaly technologie, dvorany zakryla střecha, nad kupolí panteonu vznikla vyhlídka. „Museli jsme zachovat tok světla do panteonu, a proto architekt vymyslel skleněnou podlahu,“ upozorňuje generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. 

Návštěvníci také procházejí kolem náročně rekonstruovaných skleněných výplní. Ty původní v roce 1945 zničilo bombardování. Budovu zasáhla letecká bomba na konci druhé světové války, v roce 1968 pak průčelí poškodily kulky okupačních vojsk (stopy po střelách zůstaly záměrně viditelné i po rekonstrukci), v sedmdesátých letech statiku budovy narušily odstřely při ražení metra. Na stavu muzea se negativně podepisuje také blízké sousedství frekventované magistrály.

Restaurátoři v muzeu i spali

Diváci se díky dokumentu dostanou do míst, kam je zamezen přístup i během návštěvních hodin. Třeba k pozlacenému vršku kopule. Seznámí se rovněž s mnohdy náročnou prací restaurátorů. Někteří dokonce v muzeu přespávali a jeden pokračoval v práci i s rukou v sádře.

Kopie sousoší Géniů při osazování na budovu Národního muzea
Zdroj: Národní muzeum

„Bylo úžasné sledovat, jak velká pozornost je uprostřed obrovské stavby věnována sebemenším detailům. A bylo potěšující vidět, že i v digitální době jsou mezi námi lidé ovládající umění starých řemesel,“ poznamenává režisér Střecha.

Během uzavření panteonu měli pracovníci Národního muzea navíc dost času zaevidovat starší exponáty. Zjistili tak třeba, že mají ve sbírce nejstarší známou fosilii rostliny na světě. Čtyři sta milionů let stará cooksonia barrandei se přestěhovala do nové stálé expozice Okna do pravěku. Nové expozice připravilo muzeum v zrekonstruovaném panteonu i s ním propojené Nové budově už celkem čtyři. Přibližují evoluci i české dějiny.