Hannah Arendtová prchla před nacismem a doháněla zlo. Její útěky sleduje komiks

Život a dílo politické filozofky Hannah Arendtové ovlivnil vzestup nacismu v rodném Německu, před nímž byla tato myslitelka židovského původu nucena uprchnout do zahraničí. Komiks amerického kreslíře Kena Krimsteina, který nedávno vyšel i v českém překladu, ilustruje jak její pohnutý život, tak dodnes platné myšlenky o totalitarismu.

Video Události v kultuře
video

Česky vyšel komiks o Hannah Arendtové

Hannah Arendtová samu sebe jako filozofku označovala nerada. Významná myslitelka nastolovala nejen ve filozofii platné otázky zodpovědnosti za vlastní jednání či vztahu pravdy a lži. Komiks Tři útěky Hannah Arendtové pracuje s nutnou žánrovou zkratkovitostí, přesto se podle filozofky a překladatelky tohoto titulu Terezy Matějčkové podařilo autorovi mnohé vystihnout.

„Byl schopen velmi procítěně a zhutněně podat poměrně složité životní zvraty, citlivé a psychicky náročné události na jedné straně a na straně druhé opravdu ve zkratce podat myšlení Hannah Arendtové i kontext doby, z něhož ona vycházela. Protože Hannah Arendtová neustále zdůrazňovala, že není žádná spekulativní myslitelka, že myslí to, co žije,“ oceňuje Matějčková.

Kanta četla, Heideggera milovala

Už od dětství v Hannoveru a později Königsbergu ležela Hannah Arendtová v knihách. Na střední škole se seznámila s díly Kanta a Goetheho. Při univerzitním studiu teologie navázala vztah s ženatým profesorem filozofie Martinem Heideggerem. Zatímco jejímu milenci bylo později zazlíváno, že se si nacisty zadal, Arendtová si nedělala o vzestupu totality iluze a z Německa na poslední chvíli odešla.

Nejprve zamířila do Paříže. I ve Francii ji ale nacisté téměř dostihli, když se dostala do internačního tábora. Rozhodla se ale nepodvolit čekající většině, využila zmatku a z tábora utekla. To jí zachránilo život. Jinak by pravděpodobně skončila v transportech organizovaných Adolfem Eichmannem.

Když je pak jeden z hlavních organizátorů holocaustu na začátku šedesátých let souzen v Izraeli, přichází Arendtová s kontroverzní knihou Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla.

Zlo není ďábel, ale „děsivě normální“ lidi

Mnohé rozdráždila úvahami, jestli díl zodpovědnosti za zlo druhé světové války nenesou i oběti. Na historické události by se mělo dívat z pohledu pachatele i obětí, míní. „Ona říká: Problém je, že totalitní režimy jsou specifické právě tím, že často z obětí dělají pachatele. V knize vyjadřuje určité negativní emoce nad tím, že si nacisté vybírali v židovských obcích starší, kteří dělali soupisy Židů, a ty pak dávali k dispozici nacistům. A ona říká: Kdyby odmítli spolupracovat, bylo by méně obětí,“ upřesňuje Matějčková.

Myšlenka o banalitě zla staví na poznání, že holocaust nebyl prováděn morálně zrůdnými jednotlivci se sadistickými sklony, ale lidmi, kteří byli „děsivě normální“. Arendtová nevnímá Eichmanna v první řadě jako antisemitu, hlavním motivem jeho děsivých činů prý byl kariérní postup a poslouchání rozkazů.

„Dědíme určitou tradici, v kontextu zla často teologickou, že zlo je odvrat od Boha, přívrat ke mně. A v tomto smyslu je zlo egoistické. Je silné, je ďábelské. Je to proti Bohu. A vyžaduje určitou sílu, odvahu, fanatismus, odhodlání. Hannah Arendthová říká: Možná nám dvacáté století ale skýtá opravdu nový pohled na zlo, možná i nový fenomén zla, kdy vlastně vůbec ke zlu nepotřebujete takový fanatismus, vy prostě jen přestanete přemýšlet a necháte se vést situací a klišé, z nichž jste ustaveni,“ vysvětluje Matějčková.

Pochybnosti o Eichmannovi, ale ne o zlu

Ideu Arendtové, že by Eichmann nebyl fanatik, se snažili později historici i filozofové vyvracet. Z poslední doby třeba německá filozofka v knize Eichmann před Jeruzalémem (česky zatím nevyšla). „Ukazuje, že Eichmann byl velmi odhodlaný své poslání, které spatřoval v očištění německého národa, dotáhnout od konce,“ podotýká překladatelka.

I samotnou Arendtovou trápily pochybnosti. „Jestli zformulovala dobře svoje námitky vůči tomu, jakým způsobem se doba vztahovala k druhé světové válce, ke koncentračním táborům, jestli její tón byl správný,“ dodává Matějčková. „Zdá se, že tam má pochybnosti i autor komiksu, a myslím, že je cenné ukázat, že Hannah Arendtová byla žena poměrně nejednoznačná, nebála se kontroverzí a byla extrémně odvážná, což může být vždycky dvojznačné,“ připouští.

I když představa o neosobním zlu, které nepohání odklon od Boha, ale ignorantství, možná nesedí přesně na Adolfa Eichmanna, podstatu myšlenky to neoslabilo. Německé myslitelce se podařilo vyhmátnout mechanismus pohánějící totalitní vlády.

Lež je snaha odstranit pravdu

Původ totalitarismu popsala kvůli své „touze porozumět“ ve stejnojmenném třísvazkovém díle. Vyšel ve Spojených státech, kam Hannah Arendtová prchla z Paříže a kde ve své newyorské pracovně v prosinci 1975 zemřela.

V pojednání o systému, jenž nesnese pluralitu názorů a ovládá davy společnou lží, hledala kořeny moderních diktatur, tedy fašismu a komunismu, i fatální selhání novodobých elit při nástupu k moci.

„V médiích často hovoříme o fake news a o pravdě, ale o jaké pravdě mluvíme?“ vztahuje překladatelka úvahy Hannah Arendtové k dnešní době.

„Mluvíme-li o racionální pravdě, pravdě typu 2 + 2 jsou 4, tak po ní asi diktátoři nepůjdou, protože vědí, že by si vylámali zuby. Ale pak jsou faktické pravdy a u nich si Hana Arendtová všímá, že jsou závislé na tom, že se o ně staráme. Protože když tyto pravdy odstraníme lží – a lež je snaha odstranit faktickou pravdu –, tak ony zmizí a nebudou už mít žádné zastánce, jako má pravda, že 2 + 2 jsou 4, která se tímto způsobem nemusí strachovat o svou konečnost.“

I Ken Krimstein se v životopisném komiksu dopustil několika zkreslení. České vydání se drží faktů a autorovy omyly zmiňuje v ediční poznámce.