Jednotlivé snímky aktuální výstavy v pardubickém Mázhausu od sebe dělí padesát let. Přesně po půl století se totiž Lukáš Zeman vypravil na místa, kde kdysi působila jeho prateta Hana Tomková jako zpravodajka České tiskové kanceláře (ČTK). Její Vzpomínky na Afriku se současnou podobou míst mohou nyní porovnat i návštěvníci galerie.
Překrásné, popisuje bývalá zpravodajka vzpomínky na Afriku. S dneškem je srovnal její synovec
Fotografické Vzpomínky na Afriku od sebe dělí padesát let (zdroj: ČT24)
Do Afriky se Hana Tomková dostala přes redakci v Československu, kde paradoxně připravovala zpravodajství pro Afriku. „Zní to trošku podivně, že jsme vysílali zprávy do Afriky, ale africké země neměly mezi sebou spoje, takže si tyto zprávy nemohly navzájem předávat, zajišťovala to tedy ČTK. A protože jsem se dala do studia svahilštiny, což je dorozumívací jazyk ve východní Africe, tak volba byla o to snadnější a já jsem se do Keni dostala,“ vysvětlila.
Zůstala dva roky. „Měli jsme velmi dobrou spolupráci s keňskou tiskovou agenturou. Každý den nám posílala zprávy, co se v Keni dělo, případně v sousedních zemích, v Tanzanii a Ugandě, a také nám posílala programy, co bude,“ mohla se při práci prý spolehnout na místní novináře.
Nebezpečí nepociťovala. „Neměla jsem tam jediný důvod k obavám. Je pravda, že jako bílí návštěvníci jsme měli zcela jiné životní podmínky, než měli místní. Nesetkala jsem se ale nikdy s nepřátelskou reakcí, spíše přátelskými,“ říká. Své vzpomínky na Afriku shrnuje jako „překrásné“.
Devastující turismus
Jejího synovce přivedly na myšlenku zjistit, jak se Afrika od šedesátých let proměnila, staré diapozitivy. Záběry z archivu Hany Tomkové se rozhodl porovnat s tím, jak stejná místa vypadala při jeho africké cestě v roce 2014.
„Na některých místech je strašně vidět turismus, který to někde až devastuje,“ obává se. Tam, kde se Hana Tomková mohla pohybovat prakticky bez omezení, se dnes bez organizované výpravy návštěvník víceméně nedostane.
Hana Tomková
„V šedesátých letech národní parky teprve vznikaly, nejprve v podobě přírodních rezervací, a v roce 2014 v podstatě nemůžete vystoupit z auta. Rangeři, kteří to řídí, si dávají informace, a když někdo zahlédne nějaké zvíře, všichni se sjedou na jedno místo, takže nás bylo i třeba třicet čtyřicet džípů, které pomalu popojížděly, aby se tam vystřídaly. Masová akce,“ popisuje.
V přírodě i ve městech, kde fotografoval, našel ale i místa, která zůstala téměř stejná. Půlstoletí prý nezanechalo prakticky žádné stopy třeba na kráteru Ngorongoro v severní Tanzanii.