Věčný vyhnanec Bukowski by se dožil stovky, jeho odkaz čtenáře stále láká

Ke stému výročí narození amerického spisovatele Charlese Bukowského, které připadá na 16. srpna, vychází dvacet svazků jeho díla v jednotné grafické úpravě. První Bukowského kniha v češtině, Všechny řitě světa i ta má, vyšla v roce 1991, tehdy ještě v nakladatelství Pragma. Čím je pro čtenáře dodneška Bukowski tak přitažlivý?

Je teplý srpnový nedělní večer a Praha působí docela klidně. V jedné z bočních ulic Žižkova  hlaholí skupinka lidí před barem. Nic neobvyklého…  metr nad nimi ale visí jasně modře svítící vývěsní štít. Nese nápis Bukowski's. 

Bukowski's je obyčejný bar. Spojitost s populárním spisovatelem prozrazuje jen několik jeho fotek a citátů. „V tomhle městě četl Bukowského každý patnáctiletý teenager. Ve Vancouveru ho nikdo moc nezná,“ říká majitel Glen Emery. V Praze žije dlouhé roky.

„První bar odkazující na Bukowského jsme měli už ve Vancouveru. Na začátku milénia jsme se tam dali dohromady s pár kamarády. Všichni jsme byli tak trochu spisovatelé, chtěli jsme ho zasvětit literatuře a napadl nás Bukowski. Roky pak bar platil za kultovní místo ve Vancouveru,“ popisuje Kanaďan.

Potom, co se přestěhoval do Prahy a pár let pracoval mimo obor, se k myšlence baru pojmenovaného podle svého oblíbeného spisovatele vrátil. I po víc jak čtvrt století od jeho smrti tak Bukowského odkaz stále žije. A žít bude nejspíš dál.

Pražský bar pojmenovaný podle spisovatele Charlese Bukowského
Zdroj: Ondřej Sobola

Týraný dyslektik s německými kořeny

Charles Bukowski se narodil 16. srpna 1920 v německém Andernachu jako Heinrich Karl. Jeho otec byl americký voják, který sloužil v Německu, matka pak německá švadlena. Ještě během Charlesova dětství se ale kvůli ekonomické krizi rozhodli přestěhovat do Los Angeles.

Bukowski celý život bojoval. V mládí ho trápil hrubý otec, který Charlese soustavně bil a i psychicky týral. Později ve svých dílech vysvětloval, že v dětství prožil jen málo radosti, zato hodně strachu a ponížení.

Ostatní děti se mu vysmívaly kvůli jeho německému přízvuku. Lišil se i svou dyslexií. Do karet mu nehrálo ani silné akné, kvůli kterému problematicky navazoval vztahy se ženami.

Četba knih Charlese Bukowského není nic pro slabé povahy. Ostrými výrazy se to v nich jen hemží a jejich děj se většinou točí okolo alkoholu, sexu a násilí. Styl je přímočarý, nechybí ani černý humor. Většina děl někdejšího tuláka, alkoholika a slavného literáta je autobiografická.

Díky tematické podobnosti bývá někdy řazen mezi literární proud beatniků, podle odborníků tam ale úplně nepatří. „On sám se jako součást beatnické scény rozhodně necítil a proti tehdy slavnějším beatnikům se vyloženě vymezoval. Určitě je v té době spojovala touha po autorské svobodě a lehce dobrodružný přístup k životu,“ popisuje Bukowského dvorní překladatel Bob Hýsek. V kontaktu s nimi ale spisovatel byl. Pravidelně si psal třeba s Lawrencem Ferlinghettim, se kterým řešil i vydání některých svých děl.

Bukowski a beatnici měli společné ale i to, že přiblížili poezii obyčejným lidem. Sdílel s nimi pohled na Ameriku z pozice rebela, který opovrhuje hlavním společenským proudem, jehož hodnotami je materialismus a konformita. Bukowski ale na rozdíl od beatniků zůstává samorostem.

Dílo Charlese Bukowského v jednotné úpravě nakladatelství Argo
Zdroj: Argo

Oni milují jazzové improvizace, on se rozplývá nad tajemnou silou klasické hudby. „Ponechal bych Bukowského jako mimořádně zajímavého solitéra undergroundu, jediný exemplář svého druhu,“ vysvětluje Tomáš Pospíšil z katedry anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

V mnoha dílech Bukowski používal postavu Henryho Chinaskiho. Ten byl v podstatě jeho alter egem. Stejně jako on pracoval na poště, v různých továrnách nebo uklízel. Špinavé podnájmy střídal stejně jako zaplivané bary. A stejně jako Bukowski i Chinaski se často zaplétal se ženami pochybné pověsti.

Že spisovatelův odkaz stále žije, dokládá i tvorba dalších umělců. Jméno jeho alter ega nese i česká populární popová skupina Chinaski. A inspiroval se jím třeba i britský hudebník Yellow Days, který část jeho promluvy o lásce použil ve své písni A Little While, která už nasbírala desítky milionů přehrání. Před dvěma lety se muzikant představil i českým posluchačům na festivalu Colours of Ostrava.

Plodný literát se proslavil zejména úsporným stylem plným vášně, senzuality a humoru. Byl vynášen, ale i zatracován. Kritika ho označovala za apologeta lidské spodiny a jeho dílo za prosycené alkoholem, drogami a sexem.

Autorův český překladatel Bob Hýsek vidí Bukowského největší sílu ve smyslu pro humor a sebeironickém nadhledu nad vlastními lapáliemi. „Nic není tak hrozné, aby to nemohlo být i směšné. A nic není tak směšné, aby se v tom nedala najít poezie a nakonec i smíření,“ říká.

Hank, jak Bukowskému říkali jeho přátelé, se podle svých slov cítil inspirován k tvorbě zejména ve stavu opilosti, protože nepsal proto, aby spasil lidstvo, ale aby zachránil sám sebe.

Sednout si s flaškou k psacímu stroji není zrovna ideální způsob, jak překonat hrůzu. Celý život jsem snil o tom, že se stanu spisovatelem, a teď mě pronásledují démoni. Psaním se tyhle pocity vybičují tak, že tě rozseká i úplná maličkost. Ze stébla trávy se stane meč, nevinný románek ti vyrve vnitřnosti z těla. Před těma pár lidma, co znám, dělám drsňáka, ale nikoho neošálím. Mou jedinou spásou (no vida, otřepaná fráze) je schopnost tu a tam se tomu všemu zasmát.
Charles Bukowski
v knize Absence hrdiny

Léta psával povídky a básně do různých časopisů, často i bez honoráře. Mezi tím střídal různá zaměstnání. V roce 1969 se ho ujalo nakladatelství Black Sparrow, kterému pak zůstal věrný i v lepších časech. Bukowského pravá spisovatelská dráha začala v roce 1970, poté co odešel z další z dělnických prací. Na losangeleské poště pracoval přes deset let. Nejvíc, co kdy v životě zvládl. Bylo mu 49 let.

„Mám dvě možnosti, zůstat na poště a zbláznit se, nebo psát a hladovět. Rozhodl jsem se hladovět,“ popisoval pak Bukowski svoje pocity příteli. Svůj první román nazvaný Poštovní úřad napsal asi za měsíc. Vyšel v roce 1971 a Bukowskému přinesl skutečný ohlas mezi čtenáři. Následovaly romány Faktótum (1975), Ženy (1978), Šunkový nářez (1982), Hollywood (1989) nebo Škvár (1994).

  • Zápisky starého prasáka (1969)
  • Poštovní úřad (1971)
  • Příběhy obyčejného šílenství (1972)
  • Faktótum (1975)
  • Ženy (1978)
  • Šunkový nářez (1982)
  • Hollywood (1989)
  • Škvár (1994)
  • O psaní (2015)
  • O kočkách (2015)
chtěl jsem naše kočky pojmenovatEzra, Céline, Turgeněv,Ernie, Fjodor aGertrudaaleprotože jsem dobrák od kostinechal jsem svou ženuať jim dá jména samaa dopadlo to takhle:Cink, Břink, Maňas,Brahmína, Pírko aFešanda.ani jeden Tolstojv celým podělanýmvrhu.
Ze sbírky O kočkách, Argo 2017

Kromě svých textů občas Bukowski i ilustroval – a obrázky odpovídají jeho naturelu. Na univerzitě v Los Angeles sice dva roky studoval literaturu, žurnalistiku a umění, opravdového plnohodnotného uměleckého vzdělání se mu ale nikdy nedostalo. I přesto z obrázků čiší opravdovost a unikátní pohled na svět. Tahy perem jsou rozklepané, tlapku má namalovaná kočka každou jinak dlouhou a palí na ni slunce, které připomíná spíš masu.

V Česku až po revoluci

„Bukowského povídky, romány a básně se k nám dostaly vlastně až po revoluci, předtím vyšlo jen něco málo v samizdatu anebo slovensky,“ vysvětluje jeho dvorní překladatel Bob Hýsek. Během čtyřiceti let komunismu totiž záleželo na tom, do jakého politického kontextu se spisovatel uvede.

„Kdybych tedy chtěl jako liberální editor v komunistickém vydavatelství Bukowského hájit, napsal bych třeba, že navzdory cynismu, pocitu zmaru a bezvýchodnosti, alkoholismu a také všudypřítomné vulgárnosti jde o autora, jenž nemilosrdně obnažuje sociální rozpory současné Ameriky, kde americký sen je pouhým pozlátkem pro vyvolené,“ říká Tomáš Pospíšil z katedry anglistiky a amerikanistiky.

Levicová literární kritika na Západě Bukowského přitom považuje v podstatě za dělnického spisovatele. Z tohoto prostředí vyšel a tematicky se jím neustále zabýval. „Sociální aspekt jeho děl se u nás primárně nevnímá, ale je to jeden z hlavních důvodů jeho čtenářského úspěchu. Všichni zbití, ponižovaní a uondaní si v jeho povídkách můžou napustit společně s Hankem Chinaskim vanu horké vody, dát si lahváče a chvíli si zas připadat skoro jako člověk,“ říká překladatel Bob Hýsek.

Filmové adaptace

I když Bukowskeho díla nepatří k úplně nejpopulárnějším knihám vyhledávaným napříč celou společností, jejichž práva ke zfilmování by autor prodával za horentní sumy, několika filmových verzí se přece jen dočkal.

V roce 1987 vznikl poměrně hvězdně obsazený Štamgast, ke kterému Bukowski dokonce sám napsal scénář. Henryho Chinaskiho hrál Mickey Rourke, který v té době po filmu Devět a půl týdne platil za jednoho z nejžádanějších sexsymbolů Hollywoodu. Stárnoucí alkoholičku Wendy po jeho boku ztvárnila Faye Dunaway, která se proslavila o dvacet let předtím v roli femme fatale kriminálnice ve filmu Bonnie a Clyde. 

Bukowského díla se ale ujali i evropští filmaři. V roce 1981 vznikl italský film Příběhy obyčejného šílenství v hlavní roli s tehdejší proslavenou kráskou Ornellou Muti. Bukowski inspiroval ale i naše tvůrce. Petr Zelenka si vypůjčil Příběhy obyčejného šílenství pro název svojí hry, kterou následně v roce 2005 převedl do filmu s Ivanem Trojanem. Z novějších adaptací můžeme zmínit film z roku 2005, který nese jméno podle Bukowského druhého románu Faktótum. Tam fiktivního Henryho Chinaskiho hrál další z amerických sexsymbolů Matt Dillon.

Autor, který přinesl poezii obyčejným lidem

„Bukowského si cením jako autora, jenž nám zviditelňuje životní zkušenost lidí na okraji společnosti či lidí, které většinová populace vůbec nevnímá,“ říká Tomáš Pospíšil z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Vyzdvihuje například báseň Noclehárna, kde autor píše o tom, jaké je to sdílet místnost s padesáti lidmi. „Všechny ty zvuky a pachy tam. A básník se ptá, jak se to mohlo stát, co se kde a kdy v jejich životech pokazilo? Budoucí čtenáři si z jeho díla odnesou právě drsný popis míst, kam se ze slušné společnosti nechodí. To vše je prezentováno, navzdory zdánlivé jednoduchosti, velice působivě,“ popisuje literární vědec.

Větší úspěch si Bukowski vydobyl v Evropě než v někdy velice prudérních a svázaných Spojených státech. „V Evropě se trvale těší velké oblibě. Jeho příspěvek k světové literatuře se dá vyjádřit jako totální zcivilnění poezie. A pokud jde o prózu, jeho inteligentní škvár přilákal do světa literatury nejednu citlivou, leč písemnictvím nepolíbenou duši,“ říká překladatel Bob Hýsek.

„Myslím, že pokud je Bukowského dopad na celosvětovou literaturu nějaký, je velice malý. Je to autor kultovní, pro zasvěcené, pro oddané fanoušky, kteří sdílejí jeho svéráznou poetiku ochlasty a vyvrhele. Autor nebyl nikdy zcela přijat do horních pater americké literatury a zůstal tak, kde svou kariéru začal. V literárním undergroundu,“ uzavírá Tomáš Pospíšil z katedry anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Kdo ale k Bukowskému pronikl, často si k němu vytvořil niterný vztah. „S každou další přeloženou knihou ho mám čím dál raději a děsím se dne, kdy dojdou básně a povídky k překladu a on mi umře podruhé,“ uzavírá překladatel Bob Hýsek.

Hrob Charlese Bukowského
Zdroj: flickr.com/Marika Bortolami

Bukowski zemřel před 26 lety na leukémii, 9. března 1994. Bylo mu třiasedmdesát let.