Oblastní galerie Liberec připravila velice zajímavou výstavu Běly Kolářové. Instalace Pohyb / čas je zajímavá nejen dílem samotným, dodnes ne tak známým, jak by si zasloužilo, ale také celkovým pojetím.
Liberecká výstava Běly Kolářové (1923–2010) je u nás první po jedenácti letech a zároveň první po smrti této umělkyně. Jistě důvod podívat se na její dílo jinak, s nadhledem. Této možnosti, či spíše vlastní úvaze, podřídila kurátorka Marie Klimešová svou koncepci, a Kolářové dílo se tak představuje v sevřenějším a také objevnějším obraze.
V podstatě na všech téměř šedesáti vystavených dílech se v nějaké formě setkáváme jak s pohybem, tak logicky i s časem – jedno nemůže existovat bez druhého. Ovšem velký problém může představovat, jak dostat tyto „pohyblivé“ a proměnlivé fenomény do statického prostředí, jímž je papír, fotografický positiv, koláž či asambláž. Vždy půjde totiž o jakési náznaky.
Mobilis in mobili
Při procházení Kolářové výstavou je nicméně okamžitě jasné, že to vůbec nevadí. A možná, jaksi mimoděk, se vybaví krédo kapitána Nema: mobilis in mobili… A také slavný klusající kůň Eadwearda Muybridgea a pochopitelně i obrazy italských futuristů či Duchampův Akt sestupující ze schodů. Anebo tvorba Františka Kupky kolem roku 1910.
Například na fotogramu Posuzování času z roku 1968 Kolářová postupným posouváním třech objektů, jakýchsi součástek, po fotografickém papíře a opakovanou expozicí dosáhla zachycení obého, tedy pohybu i času, kdy každé pozici odpovídá nějaký časový moment, celkově pak skládají zprávu o celém procesu. A můžeme se ptát, co je zde primární: zdali právě tento moment, či nějaká estetická kritéria. Nejspíš platí obě možnosti.
A to samé lze říci i o dalších Kolářové dílech, ať je to Seménko pampelišky z let 1968 až 1972 či fotogram Bez názvu ze 60. let, na němž je vše ještě jaksi napovězeno použitím ozubených hodinářských koleček. Platí to i pro Součástky času či hudbou inspirované Rondo, Znovunahranou hudbu nebo Gavotu.
Stín v bedně a text v pohybu
Kolářová původně začínala jako fotografka a k tvorbě fotogramů se dostala postupným vývojem. Jak sama vzpomínala, v roce 1961 se „zavřela do komory, omezila se na možnosti svého bytu a začala dělat malé cliché verre bez pomoci fotoaparátu“.
Její ještě skutečně „fotografická“ fáze je v Liberci zachycena snímkem Svědectví (Stín v bedně), někdy z 50. až 60. let. Na záběru děrované lodny vidíme vržený stín – a civilností i schopností nacházet krásu v tak na první pohled obyčejném záběru můžeme hledat souběžnost s tvorbou Emily Medkové. Ovšem při bližším pohledu zjistíme, že na zvětšenině jsou doplněny kruhy, které jako by vypadly z minimálně o deset let starších olejů Otakara Slavíka.
Zajímavá je u Kolářové práce s textem, jak vidíme na variacích Bez názvu, které vždy nějak – podobně jako třeba u fotogramu Posuzování času – modifikují základní text francouzské básně a posouváním až rozmazáním či překrytím opět dosahují znejišťujícího, „pohybového“ účinku. Stejně tak postupovala výtvarnice u dalšího cyklu fotogramů bez názvu z 60. let, kdy obdobně traktuje souhlásku „h“.
Životopis jedné patentky
Byla již řeč o Kolářové civilismu. Pracovala s předměty zcela všedními, „neuměleckými“ – třeba broskvovými peckami, jehelníčky a nitěmi či později s patentkami a podobně. Byla si v této civilnosti jistě blízká například s Marcelem Duchampem, důležité ale je, že zůstávala svá. Stačí připomenout asambláž Životopis jedné patentky V (Modrá – bílá – červená) z roku 1982, kdy vidíme vnitřní pohyb díla a tím i vývoj určitého procesu, tedy „životopis“. Navíc název nabádá k barevné podobnosti československé a francouzské vlajky, tedy vlajek zemí, v nichž Kolářová postupně žila.
Nelze též nezmínit dílo ze série vzorníků, a sice Vzorník sirek II z roku 1964, působící jako nějaké sdělení neznámým jazykem a zcela tak odrážející tehdejší tendence sbližování výtvarných a literárních elementů. Tak jako to u nás dělal například Jiří Kolář. Mimochodem, v témže roce vytvořila Běla Kolářová i Vzorník zavíracích špendlíků a také Zátky, tedy asambláž z pivních korunek.
Liberecká výstava, ač rozsahem nevelká, díky promyšlené koncepci záslužně připomíná tvorbu autorky stojící stále ještě stranou zájmu. Nezaslouženě a často s epitetem „manželky slavného muže“, básníka a výtvarníka Jiřího Koláře. Tomuto, chtě nechtě omezujícímu a zavádějícímu označení, jsme se chtěli vyhnout – a byť by srovnání uměleckých cest a hledání obou manželů bylo jistě zajímavé, pomíjíme je. Každý, kdo vynikající libereckou výstavu Běly Kolářové do 29. září navštíví, jistě pochopí proč.
