Fandíme divadlu, netají se už pošestadvacáté Mezinárodní festival Divadlo. Od 12. do 20. září představí v Plzni sedm zahraničních souborů ze střední a východní Evropy a k nim osmnáct českých inscenací jako průřez nejzajímavější tuzemskou divadelní tvorbou uplynulé sezony. Na jaká představení se diváci konkrétně mohou těšit, prozradil v rozhovoru Michal Zahálka, člen dramaturgické rady festivalu.
Je to ještě divadlo? Plzeňský festival fandí Homérovi, ale klidně se obejde bez herců
Michal Zahálka o 26. ročníku festivalu Divadlo (zdroj: ČT24)
Zahájení patří příběhu trojské války. V jaké verze ji návštěvníci uvidí?
Jde o zpracování slavného Homérova eposu Ilias v režii Jerneje Lorence, což je nejvýraznější slovinský režisér střední generace. Uvidíme neotřelé zpracování, které se nesnaží o žádnou velkou popisnou divadelnost, ale staví na síle Homérova textu a intenzitě vyprávění ve spojení s hudbou a obrazy.
Zahajovací program nebude ale jen o tomto představení. Na divadlo mohou diváci narazit také přímo na ulici. Co se tedy ještě děje první den festivalu?
Snažíme se, aby festival nebyl jenom o tom, co se děje ve velkých divadelních domech, ale aby byl vidět po celém městě. Ve středu mohu pozvat například na show Johnnyho kaskadéři, která začne v devět večer na náměstí Republiky a ve které se diváci mohou setkat s lehce parodickou variací na velkolepé kaskadérské show s auty.
Mnohé inscenace letošního programu bourají hranice mezi jevištěm a hledištěm a zapojují diváka aktivně do představení. Je to trend současného divadla?
Jeden z trendů. České soubory se mu začaly věnovat před pěti šesti lety, souvisí s pojmem „imerzivní divadlo“, kdy divák má svobodu pohybu po určitém místě a sám si objevuje jisté divadelní výjevy.
V případě projektu Nachlass, které do Plzně přiváží švýcarské Théâtre de Vidy v koprodukci se slavným Rimini Protokollem, je dokonce divadlem úplně bez herců. Mohli bychom se bavit o tom, jestli to vůbec ještě může být divadlo. Diváci mají zkrátka možnost se v osmi pokojíčcích seznamovat pomocí audionahrávek i videa s osudy lidí, kteří se z různých důvodů připravovali na svou smrt. Zní to možná sentimentálně, ale velká síla této inscenace pro mě je v tom, že vybrané osudy říkají něco jiného o vztahu člověka a světa a o lidské odpovědnosti.
Maďarskou tvorbu zastupuje inscenace Zdání života budapešťského divadla Proton. O čem vypráví?
Představení vzniklo v režii Kornéla Mundruczóa, jehož inscenace mohou diváci znát i z předchozích ročníků. Ve Zdání života se vyjadřuje, jak už to u něj bývá obvyklé, k současnému tématu: do bytu chudé ženy přichází exekutor s úmyslem ji vystěhovat, ale přimotá se do toho řada okolností, které hraničí až s magickým realismem.
Vedle představení ze zmíněných zemí návštěvníci mají možnost poznat i divadlo z Lotyšska či Slovenska. Co přesně?
Významný pobaltský režisér generace třicátníků Elmars Senkovs nastudoval Čechovova Racka v komorní, sevřené a v mnoha ohledech překvapivé inscenaci. Ze Slovenska máme hosty dva: Divadlo Andreje Bagara z Nitry přiváží skvělou současnou hru Duncana Macmillana Lidé, místa a věci a na programu je i legendární postava slovenského nezávislého divadla Blaho Uhlár a jeho Divadlo Stoka s inscenací Postfaktótum.
Neměli bychom zapomenout ani na výběr z českých scén.
Rád pozvu třeba na Maryšu z Národního divadla v Praze nebo na mimořádné monodrama s Evou Salzmannovou Jasno Lepo Podstín Zhyna z produkce pražské MeetFactory. Ráda pozvu i na Pravidla slušného chování v moderní společnosti, kterou režisér Jiří Adámek připravil v opeře Národního divadla Brno.