Přestože britští veteráni King Crimson nehráli v Praze poprvé, jejich úterní koncert ve Foru Karlín byl beznadějně vyprodán. A není divu, hudebníci, ač dávno žádní mladíci, patří stále k naprosté špičce. Pokud skupina na svých stránkách uvádí, že „žijeme v nejistých dobách“, má sice pravdu, ovšem přinejmenším jednu kotvu posluchačům nabídla: výtečně zahranou a poctivou muziku. A to není, zvláště v nejistých dobách, málo.
Recenze: Žádný výchovný koncert. Doba je nejistá, ale King Crimson jsou jistota
„Voni hrajou jako na výchovným koncertě nějaký zušky, strašně to berou vážně,“ zaslechl jsem cestou na koncert – a vlastně měl onen dezorientovaný mladík v něčem pravdu: kapela nastoupila v bílých košilích, slušivých vestičkách a kravatách, a než začala vlastní produkce, z reproduktorů se ozývalo typické ladění smyčců, projížděné stupnice klarinetů a podobně.
Ovšem tím veškerá podobnost s „výchovným koncertem“ končila, protože úvodní gamelanová pasáž záhy přešla do razantních kytarových riffů, složitých rytmů a akcentované basové kytary skladby Larks' Tongues In Aspic, Part One, původně vydané v roce 1973.
Letopočet neuvádím náhodou, kapela totiž předem slibovala, že letošní turné bude jakousi projížďkou její historií – a slovo dodržela.
A svým způsobem to potvrdilo i obsazení, v němž bylo mezi osmi (!) hudebníky hned několik veteránů její padesátileté historie: samozřejmě zakladatel a hlavní mozek kapely, kytarista Robert Fripp, saxofonista Mel Collins, který s King Crimson hrál s přestávkami od roku 1970, ale i basista Tony Levin či bubeník Pat Mastelotto, ti se ovšem přidali až v osmdesátých, eventuelně v devadesátých letech.
Zajímavé pak bylo angažování bubeníka a hráče na klávesy Billa Rieflina, ten totiž hrával s pěkně brutálně razantními Swans a Ministry. A mluvíme-li o rytmice, v obsazení byli hned tři bubeníci vytvářející pestré rytmické předivo leckdy pěkně složitých rytmů.
Nový obsah starých skladeb
King Crimson sice hráli řadu skladeb, které publikum, soudě podle vítacího potlesku, zjevně důvěrně znalo, rozhodně ale nezněly přesně tak, jak je nahráli před lety. Pravda, nebyli v tom tak radikální jako třeba Bob Dylan, jehož staré písně jdou někdy poznat pouze podle slov, zároveň ale nic nekanonizovali (to můžou dělat muzejní The Rolling Stones…), takže například v krásně lyrické skladbě Islands ze stejnojmenného alba z roku 1971 přešli až do jakéhosi valčíku. Všechny skladby jim totiž sloužily jako volné struktury, do jejichž stanoveného rámce vkládali nový obsah.
King Crimson vždy uměli skvěle pracovat s dynamikou, viz třeba již zmíněná úvodní píseň či její další variace, jež se objevila v průběhu večera. Díky velkému obsazení mohly zaznít i písně, jako je třeba Lizard ze stejnojmenného alba z roku 1970, na němž jsme slyšeli i kornet či hoboj – v Praze ovšem citlivě nahrazené saxofonem, flétnou či klávesami.
King Crimson zahráli i novější skladby, popravdě řečeno ale nejvíce rezonovaly ty starší, a není divu: skupina u nás byla vždy, i v dávných dobách, velice populární. A tak například delší píseň Moonchild z debutového alba In the Court of Crimson King (1969) udělala jistě mnohým radost, byť nebyla tak zasněná jako před lety. A to samé platí pro další skladby z debutu, Epitaph, eventuelně píseň titulní. S tím se ovšem pojí jediná výtka: druhý kytarista Jakko Jakszyk je sice skvělý instrumentalista, rozhodně však nedisponuje nějakým obzvlášť výrazným hlasem.
Když se King Crimson po více než dvouhodinovém koncertě vrátili k přídavku, nebylo jisté, co zahrají – ovšem po úvodní hlukové pasáži to bylo jisté: píseň 21st Century Schizoid Man (také z debutu) je jakousi jejich Satisfaction, ovšem v Praze – jak také jinak – zazněla aktualizovaná, s výrazným a nádherně zemitým sólem na bicí i pozměněnými Frippovými a Collinsovými sóly.
A byl konec… Ale vlastně ne, King Crimson v Praze zahrají ještě 27. června.