Nemoc v dětství ji připravila o zrak i sluch, přesto se později naučila číst, psát i mluvit. Vystudovala vysokou školu, stala se slavnou spisovatelkou a svůj život zasvětila práci ve prospěch podobně postižených. „Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí,“ zní jeden z jejích výroků. Helen Kellerová, snad nejslavnější hluchoslepý člověk světa, zemřela 1. června 1968, přesně před padesáti lety.
„Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí.“ Před 50 lety zemřela zázračná Helen Kellerová
Proslulý americký spisovatel a novinář Mark Twain při jisté příležitosti uvedl, že dvěma nejzajímavějšími postavami 19. století jsou Napoleon a Helen Kellerová. Faktem je, že příběh hluchoslepé spisovatelky zasáhl i hluboko do století dvacátého. Stala se jednou z nejvýraznějších osobností své doby, ačkoliv první léta jejího života tomu sotva napovídala.
Nečekaný úder
Helen Kellerová se narodila 27. června 1880 v Tuscumbii, malém městě amerického státu Alabama, v bohaté jižanské rodině. Jejím otcem byl kapitán Arthur H. Keller, bývalý důstojník u armády Konfederace, který v době narození dítěte pracoval jako redaktor a vydavatel místních novin. Jeho druhá žena, Kate Adamsová, měla o dvacet let méně než on a Helen byla jejich prvním potomkem.
Rodný dům Helen Kellerové
Spokojená rodina žila v domě obklopeném rozsáhlou zahradou, na které se malá Helen učila prvním krůčkům. Idylické dětství ale po pouhých 19 měsících rozmetal úder neznámé choroby, snad se jednalo o spálu nebo silný zánět mozkových blan. Přivolaný lékař konstatoval, že dítě nemá velkou naději přežít.
Vysoké teploty však opadly a zdálo se, že Helen nemoc zázračně porazila. Až později se ukázalo, že ji choroba připravila o zrak i sluch. Nevzala jí však chuť k životu. Dívka se postupně naučila několik desítek základních znakových posunků, díky kterým omezeně komunikovala s okolím. Zvládala jednoduché úkony, ráda si hrála se psem, kamarádila s dcerkou rodinné černošské kuchařky Marthou.
Jenže také si začala bolestně uvědomovat, že cosi postrádá, že ostatní zvládají něco, co ona nedokáže. „Někdy jsem stála mezi dvěma osobami, které spolu mluvily, a dotýkala se jejich rtů,“ vzpomíná ve své nejslavnější knize Příběh mého života. Pochopila, že druzí se snad dorozumívají ústy, sama se snažila promluvit, ale bez úspěchu. Propadla zoufalství, stalo se z ní neposlušné, divoké dítě, kterým zmítaly záchvaty zuřivosti. Rozbíjela, na co dosáhla, křičela a kopala kolem sebe až do úplného vyčerpání.
Naděje od vynálezce telefonu
Helen se stala zcela nezvladatelnou. Když jednou zamkla svou matku na celé dopoledne ve spíži, rodiče se rozhodli vyhledat pomoc. Lékařský specialista jim sice potvrdil, že jejich dítě nikdy nebude moct vidět ani slyšet, ale poslal je za odborníkem, který se věnoval hluchým dětem.
Tímto mužem byl tehdy už renomovaný Alexander Graham Bell, profesor fyziologie řeči, fyzik a vynálezce. K jeho nejslavnějšímu vynálezu, telefonu, Bella původně vedla právě snaha pomoci lidem s poruchami sluchu.
Bell pomohl pro Helen zajistit domácí učitelku z bostonského Perkinsova institutu pro slepé. Jednadvacetiletá Anne Sullivanová, sama někdejší pacientka ústavu, ztratila většinu zraku v pěti letech. Po několika operacích se jí však vidění částečně vrátilo a ona se rozhodla věnovat svůj život péči o stejně postižené. Do domu Kellerových dorazila 3. března 1887.
„Tehdy jsem nevěděla, že právě prožívám nejvýznamnější den svého života. Nemohla jsem tušit, kolik překvapení pro mě chová budoucnost. Byla jsem zmalátnělá po dlouhých záchvatech zlosti a hněvu, které mě zeslabovaly už po mnoho týdnů. – Najednou jsem ucítila blížící se kroky. Vztáhla jsem ruku, někdo mě uchopil a já byla vyzdvižena v náručí té, která mi přišla odhalit všechny věci, a více než to – která přišla, aby mě milovala,“ vzpomínala později Kellerová.
Sama Sullivanová popsala své první setkání s Helen méně poeticky: „Sotva jsem vkročila na schody, vrhla se na mne s takovou silou, že by mne jistě porazila, kdyby kapitán Keller nebyl stál za mnou.“
Zázrak pod pumpou
Sullivanová okamžitě začala Helen vyučovat prstovou abecedu pomocí vyťukávání znaků do různých částí ruky. Prvním slovem, které se měla pomocí tzv. Lormovy hmatové abecedy naučit, byla „panenka“, anglicky „doll“. Helen si vzala hračku do jedné ruky, do druhé zatím Anne ťukala písmenka. A následovala další slova: bonbon, talíř, klíč, míč, hrnek. Jenže přestože Helen byla schopná pohyby prstů opakovat, stále nerozuměla tomu, co to znamená.
Helen Kellerová a Anne Sullivanová
Zázračný průlom nastal až o měsíc později. Když 5. dubna 1887 učitelka se žačkou trávily den na zahradě, dostala Sullivanová při pohledu na pumpu nápad, který změnil vše. Pustila dítěti na ruku ostrý, ledový proud a zároveň do druhé stále usilovně hláskovala VODA. A Helen pochopila.
„Stála jsem tiše a soustředila jsem všechnu pozornost na pohyb jejích prstů,“ popsala později Kellerová. „Najednou jsem pocítila jakési nejasné tušení čehosi jakoby zapomenutého – záchvěv vracejícího se uvědomění, a náhle mi bylo nějakým zvláštním způsobem zjeveno mystérium mluvy… V tu chvíli jsem pochopila, že voda znamená to obdivuhodné, chladící cosi, co se právě přelévalo přes moji ruku. To živé slovo probudilo mou duši, dalo mi světlo, naději, radost. To slovo mou duši osvobodilo.“
Číst, psát, studovat
S porozuměním přišla radost a neukojitelná touha se učit. Během několika hodin se Helen naučila desítky slov: pumpa, konev, kámen, strom, keř, květy. A také: matka, otec, sestra, učitelka, Helen.
Brzy dokázala pochopit také abstraktní výrazy a její možnosti se tak otevřely do docela nových dimenzí. Během pobytu v Perkinsově ústavu se Kellerová naučila číst a zapisovat Braillovo písmo a začala studovat: anglický jazyk, přírodopis, matematiku.
Časem částečně ovládla i vlastní řeč. K tomu jí dopomohla další učitelka, Sarah Fullarová. Používala metodu, při které si položila Heleninu ruku na tvář takovým způsobem, aby jednotlivými prsty mohla cítit rty, hrdlo, pozici jazyka i nos. Tak se naučila nejen hmatem odezírat řeč druhého, ale sama začala vyslovovat. Nikdy se však nenaučila mluvit plynule a její řeč pro malou srozumitelnost většinou překládala Anne Sullivanová nebo následnice Polly Thompsonová.
Helen Kellerová vystudovala střední školu a poté i vysokou školu. Šest let navštěvovala Perkinsův institut pro nevidomé, později strávila dva roky v New Yorku studiem na dvou různých školách pro neslyšící.
Po návratu se zapsala do Cambridgeské dívčí školy a následně na Radcliffe College, která spadá pod Harvardovu univerzitu. Zde se setkala se svým velkým obdivovatelem Markem Twainem, který jí díky známosti s ropným magnátem Henrym H. Rogersem pomohl studium zaplatit.
Roku 1904 nadaná studentka promuje. S diplomem z angličtiny a němčiny a znalostí latiny a řečtiny se ve věku 24 let stává prvním hluchoslepým držitelem univerzitního titulu na světě. Značné zásluhy na tom má také Sullivanová, která jí po celé studium pomáhala překládat.
Troufalé dobrodružství
Většinu života Kellerová naplnila především prací ve prospěch vzdělávání zrakově a sluchově postižených osob. Ale věnovala se také literární činnosti. Největší proslulosti se dočkala prvotina Příběh mého života, která vznikla už roku 1902.
Ještě v posledním ročníku na Radcliffské koleji napsala další knihu s názvem Optimismus. Následují knihy nazvané Svět, ve kterém žiji nebo Ze tmy. Z roku 1927 pochází filozofující spis nadepsaný Mé náboženství, které čerpá především z myšlenek švédského barokního myslitele Emanuela Swedenborga.
Kellerová se angažovala také politicky. Pod dojmem četby Marxe a Engelse nejprve vstoupila do Socialistické strany, později se dokonce připojila k radikálním odborům Průmysloví dělníci světa.
I když její příklon k rudé levici značně zchladil do té doby nadšené americké veřejné mínění, přesto za asistence Anne Sullivanové dál neúnavně sháněla podporu i finanční prostředky na lepší péči pro hendikepované.
Blízký vztah s milovanou učitelkou, který do svérázné trojice doplňoval manžel Sullivanové John Macy, trval až do smrti pečovatelky a překladatelky v roce 1936. Role tlumočnice se pak chopila Polly Thompsonová a po její smrti roku 1960 překládala Winnie Corballová.
Helen Kellerová se už během svého života stala symbolem solidarity a nezdolné síly lidského ducha. Dočkala se audience u řady amerických prezidentů, včetně Johna F. Kennedyho. V roce 1964 obdržela Prezidentskou medaili svobody, jedno z nejvyšších civilních vyznamenání. Kromě toho získala záplavu čestných doktorátů a dalších poct a uznání.
Zemřela 1. června 1968 ve Westportu ve státě Connecticut ve věku necelých 88 let. Její příběh se stal inspirací pro legie spisovatelů, filmařů, ale také lékařů a filantropů. Trvalou výzvou se stal i jeden z jejích nejcitovanějších výroků: „Život je buď troufalé dobrodružství, nebo nic.“