Na tuzemskou literární scénu přibyla nová spisovatelka. Šestatřicetiletá Dita Táborská se čtenářům představuje jako autorka poměrně ambiciózního románu (nejen) o adopci. Její Malinka by chtěla být – a má ten potenciál – veliká. Na velký román ale potřebuje ještě trochu uzrát.
Malinka se tématem adopce v současné české literatuře zařazuje po bok nedávno „narozené“ Anežky (taktéž debutu Viktorie Hanišové) a o něco staršího Roku kohouta, otevřeně autobiografického románu Terezy Boučkové. Obě knihy řešily osvojení romských dětí a i Malinka má svůj „kaz“, i když na první pohled méně viditelný – v porodnici ji odložila matka-feťačka.
Bylo by příliš jednoduché hledat vzorec v tom, že autorkami všech těchto tří knih o adopci jsou ženy. Nelze si ale nevšimnout, že ženy jsou v nich dominantními postavami, jsou nositelkami prožívání, mnohdy až okázalé emocionálnosti, zatímco muži působí spíše jako stafáž. A přestože jejich příběhy (různými způsoby) vypovídají šířeji o komplikovanosti rodičovství, respektive vztahů rodičů a dětí, silněji z nich vystupuje téma mateřství než otcovství. V Malince ještě umocněné tím, že matkou se v příběhu stane i adoptovaná dcera.
Každý to má těžké
V postavě dvaadvacetileté Malky se tak setkávají dva vlivy mateřství na sebeurčení ženy – matkou být a matku mít. Malka má problém s obojím. Poněkud sebestředně se zaobírá pátráním po svých biologických kořenech (otce nicméně neřeší), její jednání vyznívá dosti sobecky vůči adoptivní rodině, jež se zdá být idylická, ač každý z jejích členů má také své problémy.
Ať už to byl záměr, nebo ne, většina postav působí protivně: Malka se prožívá příliš hystericky, její adoptivní matka Ina se ke všem chová až přehnaně obětavě a chápavě, otec Jaromír postrádá názor, Malčin milenec Roman je slaboch a jeho žena Alice má na víc.
Svou vleklou krizi identity řeší Malka přes kostel i postel a zdá se, že není schopná přijmout žádnou zodpovědnost – za svůj život, vztahy ani práci. Tím spíš jsou osvěžující pasáže, v nichž vypadává z role ufňukané chudinky – a autorka ze stylu, o němž si myslí, že jím nejlépe vystihne existenciální krizi mladé ženy, která „to měla v životě těžký“.
Nakladatelství Host román uvozuje anotací, že jde o „svižně a vtipně vyprávěný příběh“. Nic z toho neplatí. O vtipnosti se dá mluvit snad jen v případě autorčiny občasné obrazové a jazykové hravosti (talíře od oběda se vrátily dočista dočista; spiklenci strasti apod.), i když někdy působí spíše vymyšlená na sílu.
A svižnosti brání, že je všeho nějak moc. To je také největší slabinou knihy, jež by jinak možná mohla být i slušným vhledem do rodiny, která má být opěrným základem pro své členy, ale její vlastní základy jsou chatrné.
Malinka toho chce příliš říct
Táborská střídá vypravěčské formy jako ponožky, k pohledům různých vypravěčů dokonce přidává i pohled nenarozeného dítěte a Boha, který je mimochodem žena (Hospodinka), jak jinak. Tato rozjímací intermezza jako by se v popisu pozemského pachtění vzala (doslova) z jiného světa. Pasáže, v nichž postavy promlouvají samy k sobě, pak mnohdy připomínají stylizovaný deníčkový zápis, kazí je afektovanost. Některé situace navíc pokulhávají v uvěřitelnosti, viz například bezmála radostná reakce rodičů na zjištění, že je jejich dcera možná těhotná se svým psychologem.
Tomu, aby byl dramatický příběh trefou do černého, brání i jeho tendence sklouzávat místy až někam do harlequinkovského čtiva („pozorovala výsek jeho svalnatého břicha zarámovaného jejími vlasy“), zvláště v dějové lince o Malčině milenci a jeho manželce. A i když autorka některé popisy později částečně sama ironizuje, barvotiskovosti pořád zůstává dost a dost.
Literární cíl velkého existenciálního románu ale nejvíce zachází na úmornou doslovnost. Některé motivy jsou příliš okaté (třeba Malčiny úvahy o porodu psí fenky nebo Panny Marie) a především není detail, který by spisovatelka čtenáři nepopsala, nebo hnutí mysli, které by mu nesdělila.
Jeden příklad za všechny. „V příjemné tiché nekuřácké restauraci nedaleko práce seděli okolo stolu kolegové, které měla Ina ráda. Soňa s Alenou, Pavel, David, Jan, Broňa, Lucie, Igor a Václav,“ vypočítává autorka v jedné ze scén jména, z nichž polovina v knize už podruhé nepadne.
Po dramatické noci, k níž všechno spěje, ale přicházejí epilogy hlavních postav a s nimi pro čtenáře i zklidnění ve stylu vyprávění (nikoliv ovšem dějové). Přesto po sobě Malinka zanechává pachuť nezralosti.
Ukázka z knihy
Rozhlíží se kolem – ostatní se skvěle baví, smějí se, tleskají a vůbec nepřemýšlejí nad svými životy, tak je to vtáhne. Malce se to ale nedaří, jí se to nelíbí, ona by to pojala jinak. Kdyby třeba vzala prak a rozstřílela hrnky s nápisy Pro štěstí a Nejlepší babička, to by bylo panečku vtipné. Nebo by se mohla začít plazit vojenským stylem – to by měsíc před porodem bylo k popukání –, vzít z parapetu konvičku s dobře odstátou vodou na zalévání květin a nalít ji do šuplíku s kartotékou klientů odboru sociální péče. To ano, to by také zatleskala, ale tohle… Asi je na to hloupá, raději odejde.
Malka sešla do přízemí budovy úřadu a posadila se vysíleně na židli v hale. Kdyby se tehdy rodiče před definitivním osvojením přejmenovali na Nezjištěnovy, tak ona se nemusela zase přejmenovávat. A křestní jí mohli dát třebas… no třebas Adopce. To je skoro jako Adina. Adopce Nezjištěnová. Nebo případně Nikduška Nezjištěnová. Eventuálně Bahno Nezjištěnová. Velmi trefně by se dalo použít i Hovno Nezjištěnová, ale to by na matrice asi neprošlo. Otevřela šanon, našla nějaký nepodstatný papír, který tam byl navíc, a začala na něj čmárat divoké obrazce. Do toho zamyšleně napsala Milena Nezjištěno.
(zdroj: Nakladatelství Host)
