Super, boží, hustý je život patnáctileté Adély, když se s ní čtenáři poprvé setkají. O dalších patnáct let později, kdy se s ní loučí, už je spíš jenom hustý. Románový debut Alžběty Bublanové o tom, že nejtěžší na životě je ho žít, nese název V Tichu. Řekne toho ale docela dost.
Recenze: V Tichu je dost řečí i hluchá místa
Konec dětství, začátek dospělosti – nebezpečný hraniční přechod se stal námětem už mnoha knih. Mladá česká spisovatelka Alžběta Bublanová (*1984) ve své románové prvotině nechává dospět patnáctiletou Adélu. Ještě před plnoletostí se rozhodne osamostatnit a dobrovolně vylétá předčasně z rozpadlého rodinného hnízda. Ví, co nechce (škola je ztráta času), ale vlastně také tak úplně přesně neví, co chce.
Rovnou na věc
Už v autorčině debutu, povídkových Čtyřech stěnách, její postavy hledaly, čím zaplnit životní prázdnotu. Bublanová si v nich vyzkoušela své spisovatelské možnosti a pro román se rozhodla vydat se přímočarou cestou. Ve způsobu, jak věci sděluje i co sděluje. Její civilní próza je jazykem i formou pseudodeníkem, který za svou hrdinku vede od jejích patnácti do třiceti let.
Pod popisem banalit a všedností má vyplynout na povrch hlubší sdělení, tento záměr ovšem ne zcela účinkuje – i ve srovnání, jemuž se nelze ubránit, s „patologem“ rodinných vztahů a autorkou „každodenní prózy“ Petrou Soukupovou, zejména jejím deníkovým románem Marta v roce vetřelce.
Návod na život
Bublanová Adélin život nepozoruje, ale doslova programuje. Základním programem je kruh. Věčný generační koloběh (ne)pochopení coby rámující téma i bludné kolečko, v němž čím dál rychleji rotuje sama Adéla. Jejím hlavním impulsem pro vyjetí z kolejí je pocit, že by nechtěla tak hnít jako její rozvedení rodiče: matka, pro niž se život smrsknul na starost o dceru a práci, a otec, jehož existenci vykolíkoval trojúhelník křeslo–pivo–televize.
O smyslu svého života Adéla nijak hlubokomyslně nepřemítá. Položky, které by ho dle jejího soudu měly naplnit, odškrtává jako nákupní seznam: práce (za hodně peněz), byt, auto, muž… Své štěstí buduje pragmaticky a cílevědomě, ale i když se zdánlivě pohybuje kupředu, vlastně se všechno děje pořád dokola.
Žádný „návod na život“ není dostatečně uspokojující a jediným místem, kam může aspoň na chvíli vypadnout z nezastavitelného kolotoče, je bar Ticho. Ticho znamená „neproměnnou“, záruku nehybnosti, tam si Adéla může dovolit být tím, čím venku být nechce – štamgastem. Je zároveň symbolem ticha v ní samé, prázdnoty, kterou ne a ne zacpat.
Návod pro čtenáře
Adélin příběh se čte rychle, stejně jako se rychle (a stále rychleji) točí kruh, v němž se hrdinka motá. I díky doslovnosti příběhu, který čtenáře netrápí nevyřčeným („Co dál? Kam dál? Kudy z kolečka ven? Jak zaplnit díru?“ ptá se přímo hrdinka) a hlavní postavu zvlášť nekomplikuje. Její umanutá praktičnost je dokonce věrohodnosti vnitřních pochyb až na překážku.
Autorka v podstatě na dvě stě stran rozepsala oblíbenou rodičovskou průpovídku „to pochopíš, až budeš starší“ (rozuměj „budeš mít tolik zkušeností jako já“). Vedle „návodů na život“ pro hrdinku připojila i viditelný „návod pro čtenáře“: pod čtivým monologem by měli rozeznat významné ticho. Snadno se ale může plést s hluchými místy.
Je ovšem možné, že román Alžběty Bublanové je schopen s větší intenzitou promluvit ke čtenářům ve věku, kdy věčně se opakující rodičovské moudro ještě slýchají, ale dosud neříkají. To si lze představit.
Alžběta Bublanová: V Tichu. Vydalo nakladatelství Ikar, 2016.