Julie touží po dítěti, malá Agnes by zase potřebovala rodinu. V jednoduché rovnici se ale skrývá mnoho neznámých a především – v mezilidských vztazích nelze počítat s přesnými výsledky. Anežka, debut Viktorie Hanišové o hořkém míjení se adoptivní matky a její romské dcery, rozhodně nekalkuluje. I proto vychází téměř na výbornou.
Recenze: Anežka není jako ostatní – o rodičích a dětech bez šlehajdy
Nové vedení v Juliině firmě začalo „nastavovat optimalizační procesy“ a i Julii najednou dojde, že optimalizovat by potřeboval také její vlastní život. Třicítku už dávno oslavila, v kariérním postupu narazila na strop a tou „správnou přidanou hodnotou“ se zdá být dítě. Julie začne s „projektem mimi“, a i když nic nevychází podle plánu, získá nakonec, co chtěla – svou holčičku. Jen to není něžná blonďatá Anežka, ale divoká romská Agnes.
Obě jména mají stejný základ, znamenají „čistá“ nebo „nevinná“, Agnes ovšem žádná tabula rasa není. Od samého narození je hustě popsaným listem varovnými vykřičníky svého původu, před nímž se ji – i sebe – snaží Julie ochránit. Nebo si to alespoň namlouvá. Vrší proto jednu lež na druhou a chyby napravuje chybami, aby si udržela svůj nalajnovaný „projekt mimi“. Pochopitelně že se tenhle falešný domeček z karet musí jednou zhroutit.
Debut Viktorie Hanišové není žádným mimískovým příběhem, kde roztomilost střídá dojetí. Je (mimo jiné) současným a často ironickým pohledem na mateřství pěta- a vícetřicátnic, ocitajících se mezi mlýnskými kameny biologických hodin a společensko-genderového očekávání. Julie chce stůj co stůj nevyčnívat z komunity matek, které si objednávají „kapůčo se šlehajdou“ a přitom bedlivě srovnávají, jak si jejich dítka vedou v konkurenčním boji „dobré výchovy“.
Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, v případě hlavní hrdinky ovlivněné předsudky a jejími vlastními představami o dokonalosti. Vztah matky a dcery, křehčí už tím, že vznikl adopcí, nevyhnutelně postupuje od vzájemné potřebnosti k bolestnému ubližování. Tato přeměna nevyznívá uměle, pokud autorka nemá s některými z témat své knihy osobní zkušenost, přinejmenším ví, o čem píše.
„Copak nemůžeš být jako ostatní?“
Anežka
A přestože se strefuje do stereotypů – o mateřství, o adopci, o menšinách –, na spisovatelské úrovni se jim dokáže vyhnout, a že by se jich v příběhu o bílé matce a romské dceři dalo nasázet mnoho. Čtenářům román jistě připomene Rok kohouta, v němž Tereza Boučková popisuje své osobní zkušenosti s výchovou romských dětí, Hanišová jej v románu také přímo zmiňuje.
Obě knihy zvolily konkrétní příběh o těžkém sžívání se s jinakostí, jejíž odmítnutí může mít katastrofální následky, hledat mezi řádky prvoplánovou návaznost na momentálně veskrze aktuální téma menšin by ale bylo scestné. Navíc Anežka nevypovídá jen o maloměstské (ve smyslu omezené) nedůvěře odlišnost (nejen menšinovou) akceptovat, ale i o obavě sám vykročit ze stáda, což vyžaduje dost odvahy i jistoty.
Copak nemůžeš být jako ostatní? Zní v románu často odkaz na škatulku, do níž se Julie snaží narvat sebe jako matku i Agnes jako spořádanou dceru. Viktorie Hanišová naštěstí v žádných škatulkách neuvízla. Její debut je čtivý, přesvědčivý, a na rozdíl od jeho hrdinek tak vzbuzuje naději, že je kam pokračovat.
Viktorie Hanišová: Anežka, vydal Host, 2015.