Obyčejná sobotní podvečerní cesta skupinky mladých lidí vlakem na zábavu se v červnu před čtvrtstoletím náhle změnila v jednu z nejhorších českých tragédií 90. let. Kvůli nepozornosti skupiny železničářů se totiž na lokální trati samovolně rozjelo několik nákladních vagonů, jež v prudkém klesání nabraly až stokilometrovou rychlost. Nedaleko vesnice Krouna na Chrudimsku narazily 24. června 1995 do motoráku, ve kterém bylo v tu chvíli 23 lidí. Přežili jen čtyři.
Na železniční trati v Čachnově, místní části Krouny, v sobotu 24. června večer posunovali zaměstnanci drah vagony nákladního vlaku. Naložené byly dřevem a železným šrotem. Při práci však zabrzdili jen služební vůz na samém konci soupravy, zbylé tři naložené vagony nechali být. Brzda nemohla jejich váze 130 tun odolat, vozy se samovolně rozjely.
Na poslední chvíli je chtěl jeden z posunovačů zastavit, ale upadl a neovladatelné vagony se rozjely z prudkého kopce. Prohnaly se i okolo hřiště v Otradově, kde si jich všiml Pavel Svatoň. „Letí dolů ukrutnou rychlostí a vím, podle jízdního řádu, že proti tomu jede osobní vlak,“ popsal před lety.
Cestující nebylo jak varovat
Červený motorový vůz jel asi 30 kilometrů v hodině, sedělo v něm 23 lidí. I když o nekontrolovaných vagónech, které se řítily až stokilometrovou rychlostí, v té době vědělo už několik lidí, nemohli posádku nijak varovat. Vysílačkami v té době byly vybavené jen vlaky na hlavních tratích, mobilní telefony byly stále ještě vzácné, a žádné jiné zařízení na trati nebylo. „Prožíváte absolutní bezmoc, protože nemůžete nic dělat,“ vzpomínal Svatoň.
Za pět minut urazily rozjeté vagony téměř pět kilometrů. Když se proti strojvedoucímu v mírné levotočivé zatáčce náhle objevily, neměl už šanci jakkoli reagovat. Srážka byla ničivá. Motorový vlak odhodil náraz asi 60 metrů dozadu. Jeden z vagónů se vklínil mezi jeho podvozek a střechu a zcela zničil více než polovinu motoráku.
„Projelo to tím. Byla jsem zašprajcovaná mezi podlahami. Ležela jsem na zemi osobního vlaku a nade mnou byla podlaha nákladního vlaku,“ vzpomínala později Vlasta Košnarová-Pražanová, která jako jedna ze čtyř lidí srážku přežila. Při nehodě přišla o manžela, se kterým se vracela ze svatební cesty ze Španělska. Sama v nemocnici měsíc bojovala o život.
Ke Krouně se sice slétlo hned několik vrtulníků, většině cestujících už ale záchranáři nemohli pomoci. „Resuscitovat nebo křísit se nedal nikdo. Selekce byla jednoznačná – buď mrtvý, nebo živý, který měl ještě šanci,“ popsal situaci jeden člen posádek letecké záchranné služby. Při srážce zahynulo osmnáct lidí, devatenáctá oběť zemřela v nemocnici. S výjimkou jedné dívky měli i přeživší většinou vážná zranění.
Neštěstí urychlilo zabezpečení trati
Podle některých expertů bylo tehdy až osm minut na to dát vědět posádce a cestujícím o blížícím se nebezpečí. S vlakem ale nebylo jak navázat spojení. Lokálka mezi Žďárcem a Poličkou se proto v červnu 1996 dočkala vysílaček.
Celou trať v současnosti také řídí dispečer z centra ve Svitavách. Pokud by se vagony samovolně rozjely dnes, drážní zaměstnanci by je viděli na monitorech. S posádkou by se mohli spojit, nebo vlak na dálku zastavit. Tragédie také urychlila zavádění radiostanic na místních tratích po celé České republice.
Vyšetřování neštěstí brzy odhalilo její příčinu, byla jí nepozornost a spěch skupiny zaměstnanců drah, kteří v Čachnově naložené vagony posunovali. Vlakvedoucí a druhý z průvodčích nákladního vlaku dostali v říjnu 1996 u chrudimského okresního osudu nepodmíněné tresty šesti a půl a pěti let. Oběma soud uložil také několikaletý zákaz výkonu povolání. V březnu 1997 pak Krajský soud v Hradci Králové zvýšil bývalému vlakvedoucímu trest na osm let odnětí svobody.
Přesně rok po tragédii byl také na místě, kde začátkem léta 1995 zemřela většina cestujících, odhalen pomník z hrubě otesaného kamene s leštěnou deskou. Na ní jsou vytesána jména všech 19 mrtvých. Nejmladšímu bylo 11 a nejstaršímu 58 let.
