Pokud budeme pracovat podle zákona, nemusíme se vždy na všem shodnout, očekává Stanislav Křeček od svého návratu do brněnské kanceláře ombudsmana. Úřad nyní povede, posledních šest let působil jako zástupce úřadu. Před jeho středečním zvolením se ozývaly kritické hlasy zevnitř instituce, Křeček ale výtky v pořadu Události, komentáře odmítl. Rozhovor s ním vedl Jakub Železný.
Co bude vaše hlavní téma, když diskriminací byste se, jak jste uvedl, příliš zabývat nechtěl?
Ne. Diskriminaci bych se věnoval v té míře, v jaké si na ni občané stěžují. Nikoliv v míře přehnané, ale v té míře, jaká je potřeba a jak ji občané pociťují ve svém životě. Věnoval bych se samozřejmě tomu, co si občané přejí, jaké mají problémy. To, co jsem dělal celých šest let už na úřadě v minulém období.
Jak vnímáte to, a sám jste to přiznal, že přicházíte do prostředí, kde vaši kandidaturu řada lidí v úřadu odmítala a bude tudíž striktně proti vám?
To bych velice rád viděl, o koho se jedná. Naopak já mám úplně opačné zprávy z úřadu, že to tam celá řada uvítala, po celou dobu jsem měl velikou podporu zaměstnanců. Čili samozřejmě mohou se tam vyskytnout lidé, kteří si to nepřejí. Ale jsme přece úřad, nejsme žádná dobrovolná organizace, ale úřad, který má pracovat podle zákona, a nikoliv na základě osobních pocitů nebo přání. To je podle mě zcela mimo účel tohoto úřadu.
A když lidé, kteří tam budou pracovat, budou vašimi kritiky, nebude to pro ně mít žádné pracovněprávní konsekvence?
Samozřejmě, že ne. Kritiku samozřejmě všichni vítáme. Kritika je vítaná. Pokud budeme řádně spolupracovat, jak nám to ukládá zákon, tak bude všechno naprosto v pořádku. Nikdy jsme se vším nemuseli všichni souhlasit. Tak to bylo v minulé době a bude tomu i nadále, bezpochyby.
Někteří vaši kritici poukazují na vaši publikační činnost z doby komunismu, kdy jste chválil tehdejší volby. Já jen připomenu, že jak známo, tehdy neexistovaly žádné skutečné volby. Koneckonců svobodné volby byly hlavním heslem listopadové revoluce. Proč jste ty texty tehdy psal?
Pane redaktore, to jsou naprosté nesmysly. Já jsem byl vyhozen z justice, musel jsem odejít z justice. A zaměstnal mě tehdejší předseda Československé socialistické strany doktor Bohuslav Kučera. Tam jsem byl na oddělení, psali jsme pro naši vnitřní potřebu texty, které se tenkrát psaly a které se učili všichni vysokoškoláci, kteří studovali marx-leninismus. Nic jiného v té době nebylo. Nebylo to publikováno, byly to soukromé texty pro potřeby organizace. Tehdy to nemělo absolutně žádný význam, tím méně to má nějaký význam dneska.
Když zmiňujete pana Kučeru, který byl agentem Státní bezpečnosti, tak socialistická strana přece vytvářela pro komunistickou stranu zdání plurality. Její poslanci třeba ještě pár měsíců před revolucí hlasovali pro zpřísnění takzvaného pendrekového zákona. Proč jste byl v této straně vy?
Pane redaktore, já se nenechám zatáhnout do diskuse o minulém politickém systému. Nejsem politolog. Vstoupil jsem do té strany poté, co jsem musel opustit z politických důvodů justici, a to myslím vypovídá za vše.
Ptám se vás na váš životopis, to je jeho položka. Ptám se na váš vztah k té straně, to je přece logické.
Jaká to ve skutečnosti byla strana, se ukázalo v listopadu 1989, když jsme umožnili (vstup na) balkón Melantricha (na Václavském náměstí, odkud zaznívaly písně a projevy – pozn. red.) a velice aktivně jsme se zapojili do listopadové revoluce. To je skutečný obraz členů a strany.
Ano, ale musím připomenout, že na začátku roku 1989 členové této strany hlasovali pro zpřísnění pendrekového zákona, pamatuju si to velmi dobře.
Já jsem nebyl poslancem.
Neříkám, že vy. Pojďme k tomu, jak budete fungovat ve spolupráci s vaší zástupkyní, paní Šimůnkovou. Protože vaše spolupráce v roli zástupce s Annou Šabatovou i podle vašich slov nefungovala úplně dokonale.
Nevidím žádný problém, proč bych nemohl s paní zástupkyní komunikovat. Jsem velmi komunikativní člověk, shodnu se prakticky s každým. Čili budeme-li pracovat všichni podle zákona, znovu opakuji, na osobní pocity a názory tady prostě není místo. Budeme dělat, co nám zákon ukládá, a pak bude samozřejmě i ta spolupráce naprosto v pořádku.
Mě zajímá, co třeba uděláte, když ona hypoteticky udělá to, co jste nehypoteticky udělal několikrát vy. Mám na mysli, když zástupce veřejného ochránce kritizuje veřejného ochránce.
Nekritizoval jsem veřejného ochránce. Vyjadřoval jsem svoje názory, cítil jsem stejnou odpovědnost za tento úřad a jeho pověst jako paní Šabatová. Čili pokládal jsem za nutné sdělovat své názory stejně tak, jako to činila ona. V tom nevidím vůbec žádný rozpor, vůbec žádný problém ani žádnou překážku budoucí spolupráce.
Zhruba před měsícem vás kolegové z Radiožurnálu konfrontovali s informací z Deníku N. Ten uváděl, že vaše nejmenovaná kolegyně vaše pracovní nasazení, když jste byl zástupce, popisuje slovy: „Do práce chodil v pondělí, odjížděl ve středu, spisy ze své agendy nečetl, podepisoval automaticky, co dostal na stůl.“ Proč jste na konto toho řekl, že je to „sviňárna“? Cituji vaše slova. Zároveň jste uvedl: „Nic takového samozřejmě není pravda, žádná kolegyně to neřekla.“ Jak to víte?
Pane redaktore, divím se, že se zabýváte takovými drby z pracoviště. O ničem takovém nevím, nic takového není pravda. Pracoval jsem, jak bylo zapotřebí. A jsem překvapen, že něco takového do veřejnoprávní televize vytahujete, to není vaší veřejnoprávní organizace důstojné.
Děkuji za poučení, ale já to nevytahuji, já jenom cituji, co zaznělo v Radiožurnálu. Vy jste na to nějak reagoval, tak mě zajímalo, jak jste na to přišel. Ale ptám se i proto, že dnes (ve středu) běžela sněmovnou velmi zvláštní informace: váš někdejší stranický kolega Jaroslav Foldyna řekl, že Šimon Pánek z Člověka v tísni psal SMS předsedům stran, kde měl varovat před vaší volbou. Ani údajný odesílatel, ani údajní příjemci žádnou takovou komunikaci podle svých slov nevedli. Víte, kde pan Foldyna vzal tuto informaci?
Pane redaktore, nechápu, proč se mě na to ptáte, co já s tím mám společného? Já jsem ve sněmovně nebyl, nevím, co Jarda Foldyna řekl. Ukázalo se, že to asi není pravda. Jak já mám na to reagovat? Vůbec nic o tom nevím, zeptejte se Jaroslava Foldyny.
Omlouvám se, ale představuji si, že kdyby se to stalo mně, tak bych mu zavolal a zeptal se ho, kde to vzal. Ptám se, jestli jste se o to zajímal.
Samozřejmě jsem se o tom zajímal, ale nevím, co bych k tomu více řekl. Ukázalo se, že to není pravda, nevím, kde to sebral. Podle mého názoru mi to při volbě moc neprospělo, také jsem mu toto napsal. Ale co já k tomu mám více říct? Nechápu, proč vytahujete věci, na které já nemohu odpovídat.
