Před patnácti lety tehdejší prezident Václav Klaus a premiér Vladimír Špidla podepsali v Aténách smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii. Smlouvu tehdy podepsalo celkem deset nových zemí. Znamenalo to ukončení vyjednávací fáze a zároveň plné rozeběhnutí příprav na zatím jediné referendum v historii Česka.
Podle tehdejší politické reprezentace znamenala podepsaná Smlouva o přistoupení k Evropské unii symbolické završení složitých a dramatických vyjednávání. Ke slavnostní ceremonii došlo na úpatí aténské Akropole mezi sloupy historické Attalovy galerie.
Je to sňatek z rozumu, tvrdil Klaus
K předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi se nakonec na poslední chvíli přidal i nejvyšší představitel státu, prezident Václav Klaus. Pražský hrad jeho účast oznámil jen s třídenním předstihem. Jeho přítomnost tehdy část politiků překvapila, protože už v té době byl Klaus označován za europesimistu a ještě jako šéf ODS společný evropský projekt kritizoval.
„Nemůžeme zůstat sami. Mluvím stále o sňatku z rozumu, ne sňatku z lásky, a proto si myslím, že musíme být vevnitř a pokoušet se maximálně obhajovat naše pozice, postavení a zájmy,“ prohlásil tehdy Klaus.
„Prezident Klaus nejen že podepisoval tu smlouvu, ale jeho vláda byla ta, která podávala žádost o vstup České republiky do Evropské unie,“ připomněl Ivo Šlosarčík z Katedry evropských studií FSV Univerzity Karlovy, který byl hostem Studia 6. Zároveň ale upozornil, že samotné vyjednávání o vstupu pak vedly kabinety Miloše Zemana a Vladimíra Špidly.
„Nevím, jaký je bezprostřední postoj pana prezidenta, ale v každém případě, podepisuje-li tuto dohodu, tak se s ní nepochybně ztotožňuje,“ prohlásil v Aténách Špidla. „Evropa má už ohromnou zkušenost s jednotou v mnohosti a myslím, že obě tyto myšlenky platí současně. Pokud by se pokoušela stírat národní rozdíly, byla by slabší,“ doplnil tehdy.
Členství v klubu
Smlouvu za českou delegaci nakonec podepsali hned čtyři signatáři, kromě prezidenta a premiéra také tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda a hlavní vyjednavač a velvyslanec v Evropské unii Pavel Telička.
„Jednání byla velice asymetrická. Bylo velmi jasné, že Česká republika chce vstoupit do Evropské unie a je pro to ochotna udělat velmi mnoho. A vyjednavači na straně Evropské unie si to velmi dobře uvědomovali. Ta jednání nebyla jednání dvou rovnocenných partnerů, ale spíše jednání člena klubu a žadatele o členství v klubu,“ glosuje Ivo Šlosarčík.
Skutečně tvrdá jednání podle Šlosarčíka začala paradoxně až po podpisu přístupové smlouvy, kdy se začalo vyjednávat o tom, jak budou vypadat podmínky během českého členství.
Hranice dále na východ
Evropské společenství se v té době značně rozrostlo a posunulo svou hranici výrazně dále na východ. Kromě Česka byla v desítce přistupujících států celá visegrádská čtyřka, tedy také Slovensko, Maďarsko a Polsko, a dále Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Malta a Kypr. Naprostou většinu nováčků tak tvořily země bývalého východního bloku.
Podepsanou přístupovou smlouvu musel ratifikovat i parlament a politické rozhodnutí měli potvrdit také čeští občané. K urnám 13. a 14. června 2003 přišlo přes 55 procent oprávněných voličů, kteří zařazení Česka do struktur Evropské unie jednoznačně podpořili. Pro se tehdy vyjádřilo 77,33 procenta lidí, odpůrců bylo pouze 22,67 procenta. O rok později, prvního května 2004, se tak Česko stalo právoplatným členem EU.
„Ty roky 2002, kdy se smlouva reálně dojednala, 2003, kdy se podepisovala, nebo 2004, kdy jsme vstupovali, tak to bylo jedno z nejoptimističtějších období ve vývoji evropské integrace, zejména ve starých členských státech, ale i u nás. Naopak dneska s odstupem 15 let jsme uprostřed nikoliv unikátního, ale rozhodně spíše krizového období, kdy nálada k evropské integraci je spíš na dolní straně křivky,“ uvažuje Šlosarčík.
Podle loňského průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění je ale se členstvím v Evropské unii stále spokojena více než polovina českých občanů. Rozhodně nebo spíše s ním souhlasí 56 procent lidí, naopak spíše nebo rozhodně s členstvím v EU nesouhlasí 39 procent občanů. Zbylých pět procent na věc nemá názor.
