Československá armáda v severočeských Postoloprtech internovala tisíce civilních obyvatel německé národnosti z Postoloprt a nedalekého Žatce. Na přelomu května a června roku 1945 zabila v Postoloprtech armáda spolu s revolučními gardami 763 německých civilistů, mezi nimi i pět chlapců ve věku od 12 do 15 let. „Koncem května se do Postoloprt přesunul štáb ministerstva národní obrany, který dostal za úkol, aby tam zkoncentroval Němce na odsun. Nejdříve vojáci shromáždili německé obyvatelstvo Postoloprt, za několik dnů udělali to samé se žateckými Němci. Mezitím už postříleli několik set postoloprtských Němců přímo v kasárnách v Postoloprtech. Potom až do poloviny června mimo budovy kasáren zavraždili nebo postříleli několik set žateckých Němců,“ upřesnil historik Adrian von Arburg.
Poválečná msta přerostla v Postoloprtech v masové vraždy
Na konci května přijely do Postoloprt Revoluční gardy. Ty se skládaly zejména z volyňských Čechů a zakarpatských Ukrajinců, kteří měli v oblasti pro své rodiny slíbené domy a polnosti. Ihned po příjezdu začaly první popravy v místní škole. "Tím, že tam byla umístěná pravidelná jednotka Československé armády, tak se to území mělo takzvaně vyčistit. Slova toho charakteru padla, že se má dbát, aby se co nejméně Němců dostalo přes hranici. To znamená, že je možno to tlumočit heslem mrtvý Němec, dobrý Němec," vysvětluje historik Tomáš Staněk.
Místní Němci byli nahnáni do postoloprtské bažantnice. S kulkou v týlu nakonec v masových hrobech skončilo téměř 800 místních obyvatel. „Po městě chodil bubeník a říkal, aby se všichni Němci shromáždili v kasárnách. Už je nepustili a v noci je tam postříleli,“ vzpomíná Walter Urban, jehož otec byl také jednou z obětí. Ženy, děti a staří lidé byli koncentrováni v lágru v bažantnici a poté odsunuti do Německa. Tím však události nekončily, naopak – v následujících dnech nabraly ještě tragičtější směr.
Pamětník postoloprtských událostí z roku 1945 Peter Krepsch:
„Ve středu začalo první střílení. Na kasárenském náměstí bylo přes den zastřeleno pět třináctiletých chlapců. Ti se totiž pokusili zařadit do pracovních skupin, ale byli objeveni. Pan Marek, místní Čech z Postoloprt, překladatel a informační zdroj pro vojáky, nechal chlapce zbičovat na nahých tělech. Potom ale přišel velitel českých jednotek, pan Černý, a řekl, že chlapci budou zastřeleni. Marek to přeložil. Museli jsme si všichni sednout čelem k nim. Marek nám sdělil, že při nejmenším nepokoji do nás začnou také střílet. A potom je zastřelili. Na každého chlapce byl jeden střelec. Nezastřelili je z automatů, ale z pistolí. Chvíli to trvalo, než posledního z chlapců zabili. Pamatuji se na jednoho, kterého střelili do krku a kterému s posledním tepem jeho srdce vystříkl proud krve. Jeden křičel, že chce maminku, a další tam měl otce tři řady přede mnou.“
Další kapitola dějin masakru se začala psát 3. června, kdy do města dorazil průvod asi 5000 žateckých, ale i břvanských, vyškovských a rvenických, Němců, kteří byli internováni v místních kasárnách. Začaly místní popravy. A právě z těchto dní pochází vražda pěti třináctiletých hochů. Z výpovědí vyplývá, že se chlapci pokusili z internačního tábora utéci či si natrhat ovoce ze stromů v zahradě. Jenže hlídka je chytila a na příkaz Marka brutálně zmlátila. Poté je na příkaz Černého demonstrativně před zraky ostatních popravila.
Zpráva mostecké úřadovny Státní bezpečnosti ze srpna 1947 podle popisu šestnáctiletého svědka Arnošta Šedivého ze Rvenic:
„V postoloprtských kasárnech byl držen vzadu v místnostech, kde byly kuchyně, prvé tři dny úplně bez jídla, a pak asi o 10 dkg chleba denně. Z doslechu se dozvěděl, že asi tři hoši ze Žatce, kteří chtěli utéci, nebo snad z hladu chtěli jít na hrušky, byli zastřeleni a prý byli zakopáni v zákopu na dvoře kasáren.“
Asi čtvrtý den po příchodu žateckých Němců do Postoloprt došlo pravděpodobně k největšímu množství poprav, které se odehrávaly v bažantnici asi 2km západně od Postoloprt. O život tam přišlo až 500 lidí. V průběhu dne byli Němci rozdělováni. Vzniklo několik skupin – od příslušníků SS po antifašisty. Asi po týdnu byli zbylí muži z kasáren opět seřazeni do kolony a odvedeni zpět do Žatce. Většina těch, kteří přežili, byli v po několika dnech zařazeni do transportů.
Už v roce 1947 speciální parlamentní komise Národního shromáždění zřízená na popud mezinárodního společenství musela konstatovat, že k masovému zabíjení v Postoloprtech docházelo. Bylo exhumováno celkem 763 těl, podle historiků i pamětníků ale může být v masových hrobech v okolí Postoloprt ještě pět set až tisíc těl. Podle některých obyvatel Postoloprt nikdo neví, kde se nacházejí hroby postřílených Němců, ostatky z těchto hromadných hrobů byly později odvezeny neznámo kam. V hrobech navíc údajně nebyli jen Němci, ale také mrtví z pochodu smrti vězňů z nacistických koncentračních táborů, který šel přes tuto oblast.
Pamětnice postoloprtských událostí Kristine Brückner:
„Proč neřekne česká vláda alespoň jednou “ano, my jsme se pomstili„. Ve slově pomsta se už přece skrývá, že tomuto dění něco předcházelo z německé strany. To nemůžeme a nesmíme zastínit, je nám to líto. Ale Češi také mohou říct, že je jim to líto. To by mi stačilo. Ale stále jen zpochybňování.“
Po roce 1989 se masakrem v postoloprtské bažantnici v červenci 1945 začala zabývat policie. V roce 2009 pak policie vypátrala muže, kteří jsou za masakr odpovědni. Severočeští policejní vyšetřovatelé považují za hlavní viníky masakrů místního policistu Bohuslava Marka a důstojníka Svobodovy armády Vojtěcha Černého, oba dnes už mrtvé. Třetího června 2010 tady odhalili obětem masakru pamětní desku. „Otázkou zůstává, jestli vojáci jednali na rozkaz z Prahy nebo na vlastní pěst, spontánně. Jsou některé náznaky z archivních pramenů, že měli rámcové rozkazy, které mluvily o tom, že bude lepší, když se příliš Němců přes hranice do Německa nedostane,“ doplnil historik Adrian von Arburg.