Opava - Oleg a Miloslava Peterkovi z Opavy jsou oba nevidomí a nemůžou mít vlastní děti. Zažádali proto o adopci dvouletého zdravého dítěte. Jejich žádost ale ministerstvo práce a sociálních věcí zamítlo s odůvodněním, že o něj kvůli slepotě nemůžou dostatečně pečovat. Peterkovi chtějí stát žalovat kvůli diskriminaci. „Jsme normální lidi, jenom nevidíme,“ argumentuje Miloslava.
Oleg je osmačtyřicetiletý cukrovkář, pracoval na dole i v rodinné cyklistické firmě. Oslepl před dvanácti lety a s pomocí vidících kamarádů provozuje vlastní masérský salón. Miloslavě je 36 let, je slepá odjakživa a má Touretův syndrom. Ráda se stará o jiné. Před 3,5 lety se vzali a chtějí mít dítě. Jenže zatím se to nepodařilo, absolvovali dokonce tři neúspěšné pokusy o umělé oplodnění. Nakonec zažádali o adopci.
Loni v listopadu o osvojení zdravého dvouletého dítěte požádali na opavském magistrátu. Nevěděli, že žádostí o dítě starší nebo s handicapem by mohli zvýšit své šance. Navštívily je úřednice a žádost s doporučením ke schválení předaly na kraj. Úřad oslovil posudkového lékaře. Ten, i když Olega s Miloslavou ani neviděl, zamítl adopci na základě zdravotní dokumentace. Manželé se proto odvolali na ministerstvo práce a sociálních věcí a v červenci dostali definitivní odpověď.
„Nebylo vydáno doporučení, aby manželé Peterkovi mohli osvojit dítě… Jejich zdravotní stav jim neumožňuje vhodné vychovatelské a zejména pečovatelské schopnosti, které by dítěti zaručovaly dostatečný rozvoj,“ uvedla mluvčí ministerstva Štěpánka Filipová. „Není možné proti tomu podat nějaké odvolání,“ dodala.
Oleg s Miloslavou se s tím ale odmítají smířit. Jsou rozhodnutí podat na stát žalobu kvůli diskriminaci. „Člověk, který je na vozíčku, dokáže dítě vychovávat taky, tak proč by to nedovedl nevidomý? Jde přece o cit k dítěti, a ne o to, jestli ho vidím, nebo nevidím,“ myslí si Oleg. „Ministerstvo práce přímo uvedlo v rozhodnutí - z důvodu trvale zhoršeného zdravotního stavu a zejména pro nevidomost. Takže když budu vidět, dítě dostanu, ale když nevidím, nemám na dítě nárok?“ ptá se.
I nevidomí vychovávají děti
I v Česku přitom slepí rodiče vychovávají vlastní děti. „Máme tříletou dceru, můj manžel vidí a chodí do práce, takže odmalička je péče o dítě primárně vázaná hlavně na mě,“ říká nevidomá Pavla Kovaříková. I když nevidí, nepochybuje o tom, že se o dceru dokáže postarat. „Přijde mi důležité, aby se kolem toho, že člověk nevidí, nevytvářela žádná abstraktní atmosféra, ale aby se o důsledcích toho, že člověk nevidí, mluvilo věcně, racionálně a prakticky. Co to znamená – jak vaříte, jak uklízíte, jak budete s dítětem psát úkoly, jak ho povedete k tomu, aby vnímal třeba obrázky,“ pokračuje Pavla.
Luboš Zajíc z právní poradny Sdružené organizace nevidomých a slabozrakých ČR si myslí: „Nemělo by to být tak, že někdo od stolu řekne, že žadatelé jsou úplně nevidomí a automaticky se to rovná zdravotní nezpůsobilost k osvojení. Myslím, že by orgány veřejné moci měly v tomto případě zcela individuálně posoudit schopnosti konkrétních žadatelů pečovat o státem svěřené dítě.“
Adopční proces v Česku je přísný, je dlouhý a podrobný. Neposuzují se při něm jen zdravotní a sociální podmínky uchazečů, ale také jejich zkušenosti a schopnosti pečovat o dítě. A zaručený úspěch nemají ani úplně zdravé páry. „To, co je důležité při rozhodování, je, zdali bude dostatečně zajištěn nejlepší zájem dítěte. To je hlavní kritérium, podle kterého postupují jednotlivé orgány sociálně právní ochrany dětí,“ poznamenává mluvčí ministerstva.
Peterkovi jsou prvním úplně nevidomým párem žádajícím o adopci v České republice. Ani ve světě není takových případů mnoho. Evropská média zaujal příběh nevidomých rakouských manželů Dietmara Janoscheka a Elfriede Dallingerové. Ti o možnost adoptovat slepou bulharskou holčičku bojovali tři roky u soudů a v červenci uspěli. Ani Oleg s Miloslavou boj proto nevzdávají.
