Před více než sto lety našli zemědělci na severozápadě Dánska kostru. Ležela hluboko v rašelině a na první pohled patřila někomu, kdo zemřel velmi dávno. Další výzkum odhalil, že muž, podle místa nálezu přezdívaný Vittrupský, žil a zemřel před asi 5200 lety. Teď o něm díky moderním technologiím vědci dokázali zjistit mnohem víc.
Tak jako má střední Evropa slavného Ötziho, mají Dánové svého Vittrupské muže. Oba žili v podobnou dobu, oba zahynuli za zvláštních okolností a oba vyprávějí příběh doby, kdy vznikaly kořeny kultury, v níž žijeme dodnes.
Příběh Vittrupského muže od začátku naznačoval velmi dramatický průběh. Jeho kostra totiž ukazovala, že zemřel násilnou smrtí, dokonce velmi násilnou. Jeho lebka byla rozbitá napadrť několika silnými údery, ale proč zemřel uprostřed rašeliniště, kdo ho mohl zabít a proč – a kde se tam vlastně vzal –, zůstávalo tajemstvím.
Vědci z Göteborské univerzity ve Švédsku vedení Andersem Fischerem tělo zkoumali všemi metodami, které má moderní archeologie k dispozici, včetně genetické analýzy. Zjistili při tom pozoruhodné podrobnosti. Například odhalili, že vůbec nepocházel z Dánska, ale narodil se pravděpodobně v severním Norsku nebo Švédsku.
Do Dánska se zřejmě dostal až ve vyšším věku a začlenil se do místní zemědělské komunity. To se dalo vysledovat podle stravy, kterou konzumoval – v mládí to byly mořské ryby a divoká zvěř, až později přešel na zemědělské plodiny a domácí zvířata. Zemědělskou potravu konzumoval delší dobu, takže není úplně pravděpodobné, že by ho místní zabili hned po jeho příchodu. Tohle všechno dokázali archeologové přečíst z izotopových a proteinových analýz jeho zubů a kostí.
Boj o kontinent
Už jen tento detail je pro vědce zásadní: dost totiž zpochybňuje starší představy o pravěkých a starověkých obyvatelích Dánska. Až doposud se totiž předpokládalo, že tamní populace byla velmi homogenní, tedy tvořená lidmi z Dánska, a že pro cizince v ní nebylo moc místo.
Studie také přinesla další argumenty pro starší teorii, která říkala, že muž z Vittrupu zemřel v roli rituální obětiny. V té době to v neolitické Evropě byla poměrně běžná praxe a osm úderů do lebky, jimž podlehl, naznačuje, že mohlo jít o něco takového. Brutální povaha jeho smrti, o níž zřejmě kyjem rozbitá hlava svědčí, se shoduje s dalšími archeologickými nálezy obětování v tomto regionu.
Výzkum muže z Vittrupu vrhá světlo nejen na jeho individuální životní příběh, ale současně nabízí také širší pohled na dynamiku starověkých společností. Právě v době, kdy žil (a zemřel), totiž evropská společnost přecházela od lovecko-sběračského k zemědělskému způsobu života, který pak převládl, a vlastně tak žijeme dodnes.
Čím první zemědělci dokázali lovce vytlačit a přemoci, zatím stále není úplně jasné. A právě genetické interakce mezi různými populacemi jsou velmi důležitým zdrojem informací o tom, jak toto bouřlivé období mohlo vypadat.
