Australská ježura je jedním z velmistrů přežívání v horku. Vědci nyní poprvé zjistili, jak se proti vedru brání. Navzdory tomu, že jí chybí mechanismy, které používají například evolučně „modernější“ savci.
Fialově zářící koule naježená tisícovkami ostrých bodlin se na chvíli zastavila. U jejího dlouhého čumáku se objevila malá bublinka. Něco takového vědci nikdy předtím nepozorovali, proto zamířili své termokamery na ježuru pohybující se pouští ještě detailněji. Za několik sekund bublinka praskla a rozprskla se nad nosem tohoto bizarního ptakořitného tvora. Co se to právě stalo?
Tým vědců z australské Curtinovy univerzity musel tyto záběry dlouho analyzovat, než přišel na to, co to ježury v noci provádějí. Výše popsanou činnost biologové pozorovali v rámci výzkumu, ve kterém studovali, jak mohou ježury reagovat na oteplování klimatu.
Tito vejcorodí savci jsou natolik primitivní, že neumí příliš dobře regulovat svoje teplo triky, které si vyvinuli jejich modernější příbuzní. Klasičtí savci mají regulační mechanismy, kdy se při vedru ochlazují pomocí zrychleného dýchání nebo pocení – ježura to neumí, a proto za těchto podmínek vyhledává nory, ve kterých se ukrývá. Nyní se ale zjistilo, že ovládá i jiné způsoby.
„Pozorovali jsme řadu fascinujících metod, které ježury používají k řízení tepla a které umožňují zvířatům být aktivní při mnohem vyšších teplotách, než se dosud předpokládalo,“ popsala profesorka Christine Cooperová, která výzkum vedla.
„Ježury vyfukují z nosu bubliny, které praskají nad špičkou nosu a zvlhčují ji. Jak se vlhkost odpařuje, ochlazuje to jejich krev, což znamená, že jejich špička nosu funguje jako jakýsi tepelný most, jímž teplo uniká.“ Je to vlastně jakási primitivní, ale současně nečekaně účinná obdoba pocení.
„Zjistili jsme také, že jejich páteř poskytuje pružnou izolaci, která udržuje tělesné teplo. Ale současně mohou ztrácet teplo z oblastí bez páteře na spodní straně těla a na nohou, což znamená, že tyto oblasti opět fungují jako tepelné mosty, které umožňují výměnu tepla.“ Až doposud podle profesorky Cooperové nebylo jasné, jak mohou ježury v poušti přežívat – bez tradičních savčích schopností.
Tento výzkum má podle ní význam nejen pro pochopení toho, jak pravěcí savci Austrálii osidlovali, ale také pro jejich budoucnost.
