Světová zdravotnická organizace (WHO) spustila celosvětovou kampaň proti ageismu Za svět pro každý věk (#AWorld4AllAges). Je vyvrcholením dlouhé cesty od roku 1968, kdy byl pojem ageismus pro negativní filozofii stojící za věkovou diskriminací poprvé použit americkým gerontologem Robertem Butlerem v souvislosti s neblahými praktikami v poskytování bydlení seniorům. Cesta je ale ještě delší, sahá až k biblickým zákonům, které za dobré zacházení se starší generací slibují dobrý život, stejně jako nabádají proti podceňování mladých. Žádný z těchto problémů bohužel nezmizel – a právě na to se kampaň WHO nově zaměřuje. Ageismu se ve svém textu věnuje socioložka Lucie Vidovićová.
BLOG: Věková diskriminace je všude. Nastal čas, abychom hrdě nosili šediny i barvu
I mne samotnou to vrátilo do minulosti. Když jsem v roce 2002 ještě jako magisterská studentka sociologie přijela z madriského shromáždění OSN pro problematiku stárnutí s tím, že bych chtěla zkoumat tenhle nově pojmenovaný fenomén ageismu.
Můj tehdejší školitel, jinak futurista a vizionář, se mne zeptal, jestli o tom mohu napsat knihu, jestli je to dostatečně nosné téma. Prosadila jsem si svou a knihu o pět let později napsala. Měla 230 stran, vyšla ve 400 exemplářích a byla obratem vyprodána. V roce 2018 vydali kolegové knihu novou, má skoro 570 stran a k dnešnímu dni byla stažena téměř 800 tisíci čtenáři. A dnes tu máme dokonce globální kampaň! Nikdy nepodceňujte malé ideje, protože ony vyrostou.
- Autorka článku je socioložka a sociální gerontoložka. Pracuje jako odborná asistentka na Masarykově univerzitě a ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí, v. v. i. Od roku 2018 je viceprezidentkou výzkumné sítě pro sociologii stárnutí Mezinárodní sociologické asociace (ISA). Spolu s kolegy a kolegyněmi založila pracovní skupinu CERA – Centrum pro výzkum stárnutí (stranuti.fss.muni.cz). Spravuje web www.ageismus.cz.
WHO definuje ageismus jako způsob, jak přemýšlíme, jaké máme pocity a jak jednáme vůči druhými lidem i sobě na základě věku. V definici tak shrnuje stereotypy (jak přemýšlíme), předsudky (naše pocity) i diskriminaci (jednání a chování), které jsou vázány na chronologický věk, a to bez ohledu na jeho matematickou hodnotu, tedy jako problém, který zažívají mladí i starší lidé, a jehož dopady jsou nezřídka prohlubovány dalšími znevýhodněními, jako je pohlaví, etnicita, socioekonomický status a podobně. Vždycky platilo, že se lépe stárlo římským patriciům než otrokům, lépe miliardářům než dělníkům s mizernou penzí.
Pandemie jako krize „seniorství“
Příprava kampaně trvala více než dva roky, ale její spuštění asi nemohlo přijít v příhodnější dobu. Jestli jsme někdy zažívali krizi „seniorství“, je to právě teď a tady. Já osobně nevěřím na zlatou dobu úcty k seniorům. Historické prameny o vejmincích a svrhávání starců ze skály dávají tušit, že tu zlatou dobu stáří bychom prožívali právě teď.
Nebýt té koronavirové potvory, koronáče, koronáka, jak tomu říkají senioři a seniorky v našich kurzech robotiky pro seniory, které organizujeme společně s organizací Život 90, jsme teď mohli prožívat něco jako the best time to be old, nejlepší čas stáří. Měli jsme našlápnuto k dobré finanční podpoře ve stáří. Diskutovalo se o možnosti rozvoje dalších variantních forem zajištění bydlení ve stáří – tedy nejen obří domovy pro seniory, vystavěné na zelené louce bez jakékoliv návaznosti na komunitní infrastrukturu, ale i menší domovy, seniorská městečka a sdílená a mezigenerační bydlení.
Víc než kdy jindy se mluvilo o významu prevence pro zdravé a aktivní stárnutí od narození, mluvilo se o přínosu seniorních zaměstnanců a zaměstnankyň a jejich dobrovolnictví, začínalo se mluvit o dobrém umírání, ale pak v březnu 2020 spadla klec. Nejen ta symbolická, kdy více než dvacet let usilovného snažení o posílení povědomí o nesmírné vnitřní různorodosti seniorské ne-skupiny odplavalo kanálem, ale i ta skutečná, kdy zapadly zámky na pokojích a domovech, které obývají lidé 65+.
Nechápejte mne zle, já jsem zcela pro ochranu nejzranitelnějších skupin a boji proti viru, ale ne bez ohledu na lidská práva na sebeurčení, autonomii a důstojnost, ne ageisticky. Z nejbarvitější skupiny ve společnosti se obratem jednoho slova stala jednolitá křehká šedá masa bez tvaru a hlasu – rizikoví senioři.
Pokud jsem řekla, že nemáme podceňovat malé ideje, týká se to i těch negativních. Nemůžeme proto mlčet, pokud dochází k porušování lidských práv nebo antidiskriminačního zákona. Nemůžeme mlčet, pokud věková diskriminace je nejčastěji zažívanou formou diskriminace jak pro lidi ve věku kolem dvaceti, tak pro šedesátníky a starší. Nemůžeme mlčet, pokud jen minimum lidí zná svá práva v této oblasti a ví, kam se obrátit pro pomoc.
Nemůžeme mlčet, protože jestliže koronavirus zkrátil naši naději na dožití o celý jeden rok, ageismus a negativní postoje ke stárnutí nás podle výzkumů Beccy Levy zabijí o sedm a půl roku dříve. I proto je tato nová kampaň tak důležitá. Je bojem za lepší kvalitu života, za lepší naději na dožití ve zdraví, což je ukazatel, ve kterém Česká republika dlouhodobě zaostává, za lepší a spravedlivější společnost. To bychom v současné situaci skutečně potřebovali.
Pesimisté mezi námi to tušili, ale možná i oni sami odmítali svým nejčernějším myšlenkám uvěřit. Já to tak tedy měla. Nikdo neviděl ten rok dopředu. Ale přesto se už v dubnu 2020 v odborných kruzích vedených Irským centrem pro sociální gerontologii (ICSG) z Národní univerzity v Galway ozýval varovný hlas, že opatření přijímaná v úzkosti z neznalosti zintenzivní všechno neblahé, co ve společnosti proti seniorům máme.
Že informace, které rozhodují mezi životem a smrtí, nebo tedy alespoň zdravím a nemocí, nejsou komunikovány „přátelsky pro každý věk“, že vytlačování seniorů a seniorek do ochranné ulity sociální (namísto fyzické) izolace vyplodí epidemii osamělosti a depresivity, že prostá věková hranice pro nejrůznější opatření je čistým projevem ageismu, ale že je využívána i v takových eticky extrémních případech, jako je triáž, tedy vybírání pacientů pro život zachraňující intervence, a že bude rozdmýchávána mezigenerační nesnášenlivost namísto podpory mezigenerační solidarity.
„Vzhlížím k celosvětové kampani proti ageismu“
V Česku se k takzvané Galwayské výzvě připojilo téměř šest set sympatizantů ze strany odborníků, celebrit i samotných seniorů a seniorek (i odborníků-seniorů a celebrit-seniorů). Ale to nestačí. I přes pesimistické vyhlídky tváří v tvář současnému stavu se nelze vzdát naděje.
Vzhlížím k celosvětové kampani proti ageismu, protože bude vidět a bude se o ní mluvit. Protože bude vytvářet společenskou poptávku po řešeních. Protože to není nějaká další seniorská politika, která nezřídka promlouvá do prázdna, ale protože ukazuje na problém všech a řešení pro všechny. Protože přichází v pravý čas do marastu covidové pandemie a nabízí alternativu, ve které vás váš chronologický věk nebude předurčovat jako zapomnětlivé, asexuální, překvalifikované, nebo ty naopak nezkušené a příliš mladé. Protože věkově vázaných stereotypů a věkových norem, co by se kdy mělo nebo nemělo, kdy je něco včas, nebo pozdě, kdy jste na něco „už moc staří“, a může to být klidně i první těhotenství, vám bude společnost předhazovat hodně a už je čas se tomu postavit.
Lidem bude vadit, že ještě nechcete odejít do důchodu, nebo jim bude vadit, že si už chcete užít toho, že jste babička. Bude jim vadit, že se „všude cpete“, protože chcete stárnout aktivně, i to, že sedíte doma „za pecí“. Bude jim vadit, že nejste na internetu, i to, že na internetu jste a údajně rozesíláte neověřené zprávy. Bude jim vadit, že o sebe „nepečujete“ a máte vrásky a šediny, i to, že se chodíte zkrášlovat. A jediný společný jmenovatel toho všeho je „špatný věk“. Ale nastal čas na změnu, nastal čas pro to, abychom hrdě nosili šediny i barvu, abychom byli hrdí na svoji věkovou identitu a empaticky začali vítat různorodost. Nastal čas světa pro každý věk!