Španělsko čelí v poslední době největší politické krizi od konce režimu generála Franciska Franka. Neoblomnost Madridu, policejní zásahy a stíhání separatistů za vzpouru otevřely v Katalánsku staré rány. Franco se po dekády snažil vymazat místní kulturu, když zakázal katalánštinu, národní symboly a svátky a dostal pod kontrolu vzdělávací systém. Od Frankovy smrti 20. listopadu 1975 separatisté znovu bojují o větší pravomoce. Dění po letošním referendu o nezávislosti přitom odhalilo, že pojem „Dvě Španělska“ poukazující na rozkol mezi pravicí a levicí, jenž vedl ke krvavé občanské válce, je stále živý.
Franco se narodil v roce 1892 ve španělském městě Ferrol v Galicii a stejně jako jeho předci se rozhodl pro kariéru v armádě. Řadu let sloužil v Maroku, tehdejším španělském protektorátu, kde často docházelo ke vzpourám. Jako voják proslul svou neohrožeností, ale i bezohledností.
V roce 1920 byl jmenován jedním z velitelů španělské cizinecké legie a o šest let později se dočkal hodnosti generála, což z něj ve 33 letech udělalo nejmladšího Evropana, který se těšil této funkce. Později se stal rovněž ředitelem vojenské akademie v Zaragoze.
Nestabilní vlády nedokázaly ukočírovat rozpory mezi levicí a pravicí
S pádem španělského diktátora Prima de Rivery v roce 1931 ale začaly Frankovi neblahé časy, protože moc armády s umírněnou levicovější vládou druhé republiky oslabila. Politické neshody a sociální nepokoje ale vedly k tomu, že po volbách v roce 1933 vznikla pravicovější koalice, která armádu tolik neupozaďovala. Franko ukázal svou sílu rok poté, když nemilosrdně potlačil levicovou vzpouru na severozápadě Španělska.
Ani nová vláda ale nevyřešila vnitrostranické neshody a nedokázala zabránit čím dál většímu rozkolu mezi levicovými a pravicovými silami v zemi. Stávky byly na denním pořádku a při nepokojích umírali lidé.
V roce 1936 se Španělé přiklonili opět k levici, čekala je ale pouze nová nestabilní vláda. Její šéf Manuel Azaña šel ostře proti fašistickým a konzervativním organizacím – nechal pozatýkat stovky lidí a zakázal stranu Falanga prosazující nacionálně-syndikalistickou revoluci.
Franco, odvelený na Kanárské ostrovy, na tyto kroky reagoval 18. července 1936 svým nacionalistickým manifestem. Stalo se tak v době, kdy už na severozápadě Španělska začalo povstání. Následující den odletěl do Maroka, kde převzal kontrolu nad armádou.
Podporu našel u fašistické Itálie a hitlerovského Německa, jejichž lodě pomohly vojákům dostat se do Španělska. Ze Sevilly Franco postupoval na sever už jako nacionalisty zvolený politický i vojenský vůdce. Dále byl označován jako „Caudillo de España por la gracia de Dios“ (Vůdce Španělska z Boží milosti).
Jedna z nejkrvavějších válek
Začátkem října 1936 vládní síly odrazily útok na Madrid, čímž odstartovala tříletá občanská válka. Na straně Frankových nacionalistů stála kromě pravicových milic, Německa a Itálie i katolická církev. Na straně levicových republikánů naopak Sovětský svaz a brigády zahraničních dobrovolníků.
Levicové síly ale nedokázaly odolat dobře připraveným frankistům – v roce 1937 přišly o Baskicko a Asturii, o dva roky později pak o Katalánsko i Madrid. V dubnu 1939 skončil konflikt vítězstvím Franka – podle odhadů si vyžádal na 500 až 600 tisíc obětí včetně 200 tisíc popravených Frankovými silami.
S koncem války začalo období skoro 40 let Frankova autoritářského režimu, jemuž se říká frankismus. Generál zpočátku krvavě potlačoval své oponenty. Hned po válce se konaly vojenské tribunály, které vedly k popravám a uvěznění tisíců lidí. Franco také založil rozsáhlou síť tajné policie, zakázal odbory a zavedl cenzuru, když zakázal všechna liberální, republikánská a levicová média.
Už během války obnovil Falangu, kterou sloučil s dalšími nacionalistickými stranami. Řadu let pak stranická Velká rada sloužila jako zákonodárné shromáždění. Ostatní strany byly zakázány.
Frankovu režimu se říká někdy klerofašistický, a to kvůli vlivu církve. Ve Španělsku tehdy neexistovala možnost rozvodu, razantně byly omezeny potraty i antikoncepce. Homosexuální chování byl trestný čin. Děti z levicových rodiny se dávaly k adopci konzervativcům.
Drastický dopad frankismu na regiony
Velmi tvrdě dopadla Frankova politika na Baskicko a Katalánsko, dva regiony, které se historicky považují za kulturně odlišné od zbytku Španělska. Právě rozšíření autonomie těchto oblastí a snahy o federalizaci Španělska za druhé republiky byly jedním ze spouštěčů občanské války, protože nacionalisté tyto změny odmítali.
Franco v rámci své politiky očištění státu (limpieza) požadoval jinými slovy zbavení země jakéhosi viru. Kromě komunistů, socialistů či anarchistů proto končili za mřížemi nebo v koncentračních táborech právě regionální nacionalisté. Celá polovina z poprav v Katalánsku proběhla v roce 1939 – jen v období mezi květnem a červencem poslal Frankův režim na smrt tisíc lidí.
Mnoho katalánských žen bylo donuceno k prostituci; jiné byly i se svými dětmi uvězněny. Stoupenci republiky přišli o majetek.
Vůdce zrušil zákony o autonomii udělené v 30. letech Baskům a Kataláncům a zakázal používání baskičtiny a katalánštiny i jejich vlajek či svátků. Stejně skončila Galicie, z níž přitom Franco pocházel. Regionální jazyky přežily jen díky tomu, že je lidé tajně používali doma.
Frankovým cílem bylo vytvoření kulturně homogenního národního státu. Magazín Foreign Policy mluví o takzvaném kastilském nacionalismu, kdy se připomínaly „úspěchy“ kastilských monarchů, jako bylo vyhnání Maurů a Židů z Pyrenejského poloostrova v roce 1492, dobytí Nového světa a šíření křesťanské civilizace a kastilštiny po celém světě.
Režim proto usiloval o plnou kontrolu nad státními zaměstnanci, kteří museli po válce projít procesem „očištění“ a dokazovat, že mají ty „správné“ ideje. Podle studií Franciska Morenteho a Solomóa Marquése nesměl v důsledku těchto kontrol vykonávat svou profesi každý šestý učitel v Katalánsku, další byli přesunuti nebo dočasně suspendováni a na 400 učitelů uteklo ze země. Desítky státních středních škol přešly pod vliv církve.
Postupná cesta z izolace a uvolnění otěží
Pokud jde o mezinárodní postavení Španělska v době Frankovy vlády, země zůstala během druhé světové války neutrální. Kvůli jeho předchozím vazbám na Německo a Itálii ale bylo Španělsko vyloučeno z OSN, což měla být forma ekonomického nátlaku. Už za studené studené války v 50. letech ale Franco jako odpůrce komunismu souhlasil se zřízením vojenských základen v zemi výměnou za ekonomickou a vojenskou pomoc ze strany USA.
Vůdce také postupně zaváděl ekonomické reformy a podporoval mezinárodní cestovní ruch. Období od konce 50. let do poloviny 70. let se přezdívá španělský zázrak (Desarrollo). Španělé měli větší platy a rozšiřovala se střední třída. U řady obyvatel se tak autoritář těšil oblibě.
Franco také postupně omezil cenzurní opatření, kulturu ostaních národů ve Španělsku ale potíral až do konce svého života. V roce 1969 jmenoval svým zástupcem prince Juana Carlose, u něhož doufal, že vojenský režim zachová.
Dva dny po Frankově smrti 20. listopadu 1975 ale nastoupivší král Juan Carlos I. rozhodl o ukončení autoritářství a obnově politických stran. V červnu 1977 se pak uskutečnily první volby od roku 1936 a od té doby je Španělsko demokratickým státem.
Katalánskou autonomii zajistila demokratická ústava
V regionech kvůli represích a potlačování místní identity rostla zášť a separatisté po Frankovi posílili, jako tomu nebylo ani před válkou. V roce 1978 se konalo referendum o demokratické ústavě, v níž Katalánsko znovuzískalo autonomní status.
V roce 1980 pak proběhly první volby do regionálního parlamentu. Tehdy se ukázalo, že je země stále rozdělená. Část španělské pravice oplakávající Frankovu smrt totiž tyto větší autonomie pro regiony odmítla.
V únoru 1981 vtrhl poručík Tejero spolu s asi 200 ozbrojenými důstojníky z civilní gardy do španělského parlamentu a pokusil se o puč. Král ale tehdy vystoupil v televizi a snažil se Španěly uklidnit, že proces přechodu k demokracii je na dobré cestě. Pokus o převrat byl následně potlačen.
Katalánci chtějí stejné pravomoci jako Baskové
Katalánští separatisté poté roky požadovali, aby se mohli o své finance starat samostatně do té míry jako třeba Baskové, což Madrid odmítl, protože region je pro něj ekonomicky velmi významný. Katalánští nacionalisté proto začali usilovat o odtržení regionu.
Podle historika Erika R. Smithe Madrid skutečně přilévá olej do ohně. „S daňovou strukturou, která zvýhodňuje chudší regiony jako je Extremadura, nejde na katalánské silnice a školy ve srovnání s jinými regiony dost peněz. Když se Madrid rozhodl vybudovat vysokorychlostní vlak, Katalánsko zcela minul,“ říká historik.
„A je tu i útok na kulturu. Objevila se dezinformace o katalánském vzdělávání – při jednom z útoků ministr školství naléhal na pošpanělštění Katalánska, jako o to usiloval Franco. Jiní Španělé se pokoušejí bojkotovat katalánské zboží,“ upozornil loni Smith, autor knihy Americká pomoc a španělská občanská válka.
Vzhledem ke svým zkušenostem je region stále mimořádně citlivý na jakékoli zásahy ze strany centrální vlády. Prvního října letošního roku si Katalánci uspořádali referendum o nezávislosti, které předtím zakázal ústavní soud. Už před hlasování proběhlo zatýkání některých separatistů a razie ve vládních sídlech. „Frakismus nezemřel 20. listopadu 1975 v posteli v Madridu,“ poznamenal Gabriel Ruffian ze separatistické Katalánské republikánské levice.
Během hlasování zasáhla španělská policie, která podle katalánských úřadů zranila přes 800 lidí, což nevyvolalo šok a vzpomínky na Frankovy represe jen u samotných Katalánců, ale i v zahraničí. Násilí odmítla Unie, i když se ve sporu o referendum a vyhlášení nezávislosti jasně postavila na stranu Madridu.
„Katalánsko zvítězilo v boji o PR. Separatisté měli záběry, které tak chtěli – civilní grada, která bránila lidem hlasovat. Mnoho Španělů, dokonce i ti, kteří odmítali nezávislé Katalánsko, bylo rozrušeno záběry policie, která pálí gumové projektily do davu, táhne je z volebních místností a zápasí s protestujícími,“ píše v komentáři list Foreign Policy.
Podle něj se ukázalo, že španělská pravice v čele s vládnoucí Lidovou stranou považuje snahy o větší samostatnost regionů za jednu z vůbec největších hrozeb. Španělský premiér Mariano Rajoy se proto i přesto, že je zkušený politik, rozhodl raději prohloubit krizi ohrožující integritu země a relativně brutálně zasáhnout, než aby se separatisty vyjednával, upozorňuje Foreign Policy.
„Největší útok od dob diktátora Franka“
Po deklaraci nezávislosti schválené katalánským parlamentem nechal Rajoy vůbec poprvé aktivovat článek 155 ústavy, jímž Madrid převzal moc nad Katalánskem. Katalánský lídr Carles Puigdemont to následně označil za „největší útok proti Katalánsku od dob Franka“.
Sesazení katalánští ministři v čele s Puigdemontem a členové parlamentu nyní čelí obvinění ze vzpoury a hrozí jim až 25 let za mřížemi, což je i podle řady právních expertů přehnané. „Svobodu politických vězňů,“ žádaly v ulicích Barcelony statisíce lidí. Skutečnou sílu separatistického hnutí teď ukážou předčasné volby, jež se konají v regionu už 21. prosince. Rajoy vyzval Katalánce, aby šli k volbám a ukončili chaos, zatímco Puigdemont z Belgie vzkazuje separatistům, aby dál bojovali.
„Dvě Španělska“ s Frankem nezmizela
Letošní politická krize podle expertů odhalila, že rozdělení státu na „Dvě Španělska“, jako kdysi před občanskou válkou, do jisté míry stále trvá. Tento rozkol vnímají příznivci levice a pravice tak, že každá ze skupin patří k oddělenému národu, vysvětlil politolog Oriol Bartomeus serveru Politico. „Když řeknete, že jste Španěl, milujete svou zemi a chcete jednotné Španělsko, je to, jako byste byl pro Franka,“ citoval britský Express katalánskou profesorku Dolores Agenjovou.
Pokud jde o nahlížení na Frankovu éru, není postoj Španělů vůbec jednoznačný. Profesor Paul Preston, který je autorem Frankovy biografie a publikace Španělský holocaust, ve svém příspěvku pro BBC u příležitosti 40 let od Frankovy smrti upozornil, že pro strany otevřeně se hlásící k Frankovým hodnotám sice nehlasuje víc než 2 procenta občanů, některé tyto hodnoty ale zůstávají součástí smýšlení Lidové strany a jejího elektorátu.
Proto žádná vláda nikdy neoznačila Frankův režim za nelegitimní. Až v roce 2007 vznikl zákon o nutnosti odstranění falangistických symbolů, připomněl Preston.
