Kniha Klidně jdi, pod níž je podepsaná italská kritička umění a feministická aktivistka Carla Lonzi (1931–1982), je experiment na pomezí totální upřímnosti a exhibicionismu.
Na jaře 1980 se čtyřikrát ve svém římském bytě sešla Carla Lonzi se svým životním partnerem, sochařem Pietrem Consagrou, zapnuli diktafon a nahrávali své dialogy o svém více než patnáct let trvajícím vztahu, přičemž se dostali k obecnějším otázkám života, kultury a umění.
Ještě roku 1980 dialogy v Itálii vyšly knižně, na reedici se dostalo roku 2011, české vydání je vůbec prvním překladem této nestandardní publikace. Proč nestandardní? Ten titul by totiž mohl být řazen do seznamu doporučené studijní literatury na katedrách psychologie (předmět: párová terapie), rovněž na katedrách kunsthistorie a stejně tak na katedrách genderových studií.
Se všemi těmito oblastmi se kvarteto dialogů překrývá. Feministicko-genderová interpretace a akceptace knihy Klidně jdi je z možných výkladů nejenergičtější a nejpochopitelnější – vzhledem k autorčině obecnějšímu feministickému aktivismu. Ovšem neznamená to, že v textu samotném běží s takovouto převahou o feminismus jako takový.
Základní dojem z Klidně jdi je pro autora této recenze nekategorický a neideologický, jako když se soucitem hledíte na zraněné bytosti a je vám v tu chvíli dost jedno, že nesouhlasíte s jejich názory. Možná by se to dalo vyjádřit ještě jinak: kvarteto dialogů Klidně jdi se po bezmála čtyřiceti letech své existence pozvolna překlopilo v dokument o bytostné samotě každé lidské existence a o nemožnosti dostát v reálném životě absolutní shody s ostrými idejemi, které mozek, pod náporem reality, vyprodukuje.
Carla a Pietro vedou dialogy dvou inteligentních, ctižádostivých lidí schopných formulovat, takže když se do sebe zaklesnou jejich životní koncepce a interpretace, dochází na těžké argumentační kalibry. Ale ve výsledku být svědkem/čtenářem takových hovorů není intelektuální ani jiný požitek, nýbrž jsme vystaveni krajnostem vyhnaných emocemi, zraněními i pýchou.
Téměř organickým průvodním jevem těchto hovorů je repetitivnost motivů, lidověji řečeno – motání se v kruhu. Čtenářským „návodem k použití“ takovýchto výstupů je pokusit se vyhmátnout podstatu postoje jedné i druhé strany, a tyto podstaty vřadit do určitých širších společenských souvislostí. Pokusme se o to.
