Přestože anglický historik Tony Judt před osmi lety zemřel, jeho texty žijí dál. Jasným důkazem nepolevující aktuálnosti jeho úvah je právě vydaný soubor esejí Zapomenuté 20. století.
Recenze: Padni komu padni. Tony Judt píše o marxismu i smrti liberální Ameriky
Celkem třiadvacet esejí, vzniklých v letech 1994 až 2006, potvrzuje nejen Judtovu neuvěřitelnou šíři zájmů, kdy velice fundovaně pojednává na jedné straně například o papeži Janu Pavlu II., na straně druhé o francouzském marxistickém filozofovi, komunistovi Louisi Althusserovi, o Henrym Kissingerovi a Primo Levim, Tonym Blairovi a kubánské krizi.
Vybíráme tato témata Judtových esejí skutečně namátkou, jedno však mají společné: je jím jednak již zmíněná vysoká fundovanost, což by ale mělo být – doufejme – samozřejmostí. A že jí není, je také jedním z Judtových témat. Hlavně ale všechny jeho texty, a nejen tyto, charakterizuje snaha o maximální objektivitu. Přesněji, ne snaha, ale ony skutečně takové jsou. Chce se tím říci jediné: Judt, je-li přesvědčen a má-li pro to dostatečné důkazy, skutečně nikoho a nic „nešanuje“, nebojí se tít do bolestivých témat, nebojí se kritizovat i „nekritizovatelné“.
Tony Judt / Zapomenuté 20. století
Tak například, přestože si velice váží Václava Havla, neváhá jej za jisté věci ostře kritizovat. Stejně tak střílí – zdánlivě – do vlastních řad, když v eseji O podivné smrti liberální Ameriky rozpitvává jednání a projevy amerických liberálních publicistů a intelektuálů, kteří se „kdysi vyznačovali tím, že se snažili myslet samostatně, a ne ve službách druhých.“ Dnes naopak působí jako „užiteční idiotové“. A Judt dokazuje, proč tomu tak je.
Proč ten chlap musí mít zase pravdu?
Je tedy jasné, že dalším, stejně důležitým znakem Judtova psaní a uvažování je odvaha jít proti zavedeným idejím, proti myšlenkové pohodlnosti, proti akademickému (anebo kavárenskému) bagatelizování závažných otázek či naopak omlouvání postojů, ba i zločinů, páchaných „naší“ partou. Ale kritika do vlastních řad je přece vodou na mlýn ideových protivníků, ne? Tak přesně takhle Tony Judt neuvažuje.
Zcela pro něj platí ono „padni komu padni“. A to skutečně, ne pouze proklamovaně. Zkrátka, Judt se nebojí vyslovovat nepříjemné pravdy, ví totiž, že zamlčování, zamlžování, jakkoli „dobře“ míněné, je pouze cestou do pekel, a ve finále se nám pouze a jedině vymstí.
Zároveň, a to je opět Judtovo velké plus, byť byly některé eseje psané před deseti dvaceti lety, jejich vývody a prognózy se, bohužel, ukazují jako zcela relevantní. Až si říkáme, panebože, proč ten chlap musí mít zase pravdu!
Prvotním impulzem pro napsání všech obsáhlých esejí přitom byly recenze publikací. Judtovi ovšem kritický pohled na recenzovaný text posloužil jako odrazový můstek k dalšímu zamyšlení nad daným tématem, až by se dalo říct, že k otázce vytvořil vlastní text, samozřejmě ne tak obsáhlý. Kritické, ale i pochvalné zhodnocení recenzované publikace je přitom ústrojně zapojeno do celé eseje, až si někdy vůbec nevšimneme, že jde o recenzi.
I pro to, ale také pro čirou radost z četby, z probírání Judtových argumentů, se vyplatí knihu Zapomenuté 20. století číst. Jenom tím se nestane skutečně zapomenutým. Protože, proč si nepřiznat, mnohé lekce, byť relativně nedávné, jako kdyby se nikdy nestaly. A mohou tak být, k naší velké škodě, opakovány…