Básník Milan Koch žil sice krátce, přesto po sobě zanechal úctyhodný odkaz – právě vydaný výbor jeho poezie Nemožný čaroděj člověk je toho důkazem.
A přestože se o Kochových verších pochvalně vyjadřovali jeho daleko slavnější kolegové, je tak trochu příznačným paradoxem, že i přes zatím tři vydané výbory (Červená KarKULKA, 1990; Panický Kumburk, 1996 a Hora Láv, 2006) zůstává stále víceméně neznámý. Je to rozhodně škoda, Kochovy verše jsou především zcela autentickou reflexí doby, v níž mladý autor žil.
Beatník mezi klony
Narozen roku 1948, následovalo okouzlení nejen rockovou muzikou, ale také americkými beatníky, obé přitom Kocha zavedlo jak do komunit tehdejších pražských „mániček“, tak posléze i do okruhu domácího undergroundu – což s sebou ovšem neslo neustálé konfrontace s represivními složkami, zvláště když Koch se svými přáteli také často vyrážel do přírody na dlouhé čundry.
To vše se zákonitě projevovalo v jeho poezii, jež tak byla zcela svébytnou reakcí na americkou beat generation – v celé té záplavě ginsbergovských klonů byl zřejmě jediným zcela osobitým autorem –, včetně oné stále přítomné touhy po životě, do kterého vám nebude nikdo mluvit. Současně, jak již bylo řečeno, v sobě jeho verše odrážely vše, co mladého básníka obklopovalo: „Republiko jdeš mi na nervy / Nedotýkej se mě svým falešným pohledem rodu. / Republiko překroč konečně svou vodnatou hlavu! Republiko s lidskou tváří: nebuď tak nelidská…“ napsal v lednu 1969 v básni S republikou. Mimochodem v době, kdy se upálil Jan Palach.
Komentář nepotřebuje ani úryvek z delší básně Odjíždím s nadějí na uštknutí bez návratu, vystavující zcela čitelný účet době, v níž mu bylo souzeno žít: „Karle Marxi / odjíždím z tvé politické ekonomie do dalekých zítřků / vysoko / přes koleje / přes mosty / přes republiku / s falešnou jízdenkou v dece / s věnovaným dokladem v němž se hovoří / o člověku / ještě v době kdy neznáme jeho cenu…“
Ti, kteří nevypadli z tramvaje
Milan Koch bohužel neměl možnost své zřejmé nadání dál rozvinout, v roce 1974 jej v pražských Ďáblicích doslova na kusy roztrhala tramvaj, jeho žena Mirka se rozhodla celé jeho relativně obsáhlé dílo přepsat načisto a pak odejít ze světa. Jak slíbila, tak se stalo, jejich památka přitom zůstala zvěčněna hned ve dvou písních: ve skladbě Plastiků Magické noci, jež je zhudebněnou básní Egona Bondyho, je zmiňován Koch, Mirka pak nepřímo v básni téhož autora Muchomůrky, též zhudebněné Mejlou Hlavsou, a hrané jak Garáží, tak Plastiky.
„Ti kteří nevypadli z tramvaje / ti kteří půl života šetřili na auto /a půl života na byt / ti kteří mysleli jen na to co vzít na sebe / ti kteří měli moc starostí o souseda / ti všedně nevšední i nevšedně všední / Ti přežijí všechno / a pak umřou,“ napsal Milan Koch v básni Doslov. Vezmeme-li jej za slovo, pro něj to ovšem neplatí, protože on – díky svým veršům, ale i životu – nikdy nezemřel.
Milan Koch: Nemožný čaroděj člověk, vydalo nakladatelství Malvern, 2017.
